Vím proč a pro koho zde na zemi žiji

Když jsem začal dospívat, často jsem přemýšlel o smyslu svého života. Proč žiji? Jaký význam má to, co dělám? Jestliže život končí smrtí (jak mne učili ve škole), jaký to všechno má smysl?

 

Vyrůstal jsem v rodině, která se hlásila ke katolictví, ale v praxi se u nás doma žádná víra neprojevovala. Jako chlapec jsem byl několikrát v kostele, ale ničemu jsem tam nerozuměl. Vím však, že jsem se jako malý v posteli před spaním modlil, aby se mi Bůh dal poznat, pokud existuje. Babička chodila do kostela pravidelně, ale já se jí smál, že ještě věří těm pověrám o stvoření světa. Přece již známe „vědecký“ evoluční a náhodný vznik světa.

 

Měl jsem mnoho zájmů, které se týkaly především mého vřelého vztahu k přírodě – mineralogii, dendrologii, botaniku, zoologii, astronomii… Našetřil jsem si na mikroskop a zkoumal přírodniny. Pak jsem začal fotografovat. Jako dospívající jsem začal hledat nějaké duševní naplnění – hudbu, umění, básně, literaturu… Vytvořil jsem si z toho svůj svět, do kterého jsem utíkal. Nejvíce jsem byl nadšený z moderních směrů, jako je například surrealismus, avšak moje duše byla jakoby čím dál tím více prázdná. Nebyl jsem šťastný a padaly na mne různé smutky.

 

V té době jsem našel v knihovně u rodičů Kralickou Bibli psanou ve staré češtině. Po několika kapitolách jsem ji odložil, protože jsem vůbec ničemu nerozuměl. Z nějakého důvodu mne však tato kniha přitahovala. (V té době Bible nebyla běžně k dostání jako dnes.) U jednoho známého jsem poté uviděl Bibli přeloženou do soudobé češtiny a hned hledal možnost jejího zakoupení. Byl jsem pozván na setkání křesťanské mládeže, kde jsem Bibli dostal.

 

Viděl jsem tam mladé lidi, kteří se ze srdce modlili svými slovy, zpívali, četli z Bible a vyprávěli zkušenosti, které v uplynulých dnech s Bohem prožili. Nebyl to již chladný kostel, ale radostná realita. Četba Bible ve mně vyvolala ještě více otázek, ale vnímal jsem, že se přibližuji k podstatě svého života.

 

Zanedlouho jsem se účastnil jednoho shromáždění, kde kazatel vykládal Ježíšův příběh z evangelií. Na konci se zeptal, kdo chce začít žít s Ježíšem a odevzdat mu svůj život. Po shromáždění jsem zašel za kazatelem a spolu jsme se modlili. Už jsem neviděl zlo jenom okolo sebe, ale najednou jsem uviděl zlé věci i v sobě. Proto jsem požádal Boha, aby mi odpustil všechny moje hříchy. Vyznal jsem, že věřím, že Kristus zemřel na kříži za moje zlé činy a že vstal z mrtvých. Požádal jsem ho, aby byl mým Pánem a aby mne vedl životem.

 

Po modlitbě jsem očekával něco velkého, emocionálního, necítil jsem však vůbec nic. Byl jsem zmatený. Přátelé mi pak ukazovali, že změna mého života není věcí mých pocitů, ale mé víry. Moji víru stavěli na slova, která jsme nacházeli v Bibli.

 

V dalších dnech jsem ale už změny jasně vnímal: věděl jsem, že je Bůh se mnou, že jsem nyní jeho dítětem, že mne má rád. Začal jsem s ním počítat. Věděl jsem, že mne slyší, a když čtu Bibli, že ke mně mluví. Nakonec přišly i ty pocity, jako je pokoj a radost ze života. Můj život se radikálně změnil a již vím, že nekončí fyzickou smrtí. Vím proč a pro koho zde na zemi žiji. Jsem stvořen pro Krista! Postupně vstupuji do smysluplného Božího plánu a povolání pro svůj život a jsem z toho nadšený.

Příspěvek byl publikován v rubrice Životní příběhy se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.