Staň se přítelem hříšníků

Staň se přítelem hříšníků

Aleš Mrázek

 

Lidé v tomto světě odedávna hledali, hledají a budou hledat vztahy s druhými. Můžeme to pozorovat kolem sebe. Děti hrající si na hřištích, ve školkách, maminky s kočárky debatující na ulici a muži hovořící většinou v restauracích, hospodách, sauně, při sportovních utkáních, v klubech šachistů, zahrádkářů, hasičů atd. Lidé se prostě chtějí scházet. V tom je něco zdravého a Božského. Když je to opačně, je něco v nepořádku. My křesťané tomu říkáme společenství. Vychází to vlastně ze základní potřeby každého člověka, aby byl milován, tzn. měl nějakou hodnotu, a aby někam patřil. Někteří se tomu můžou bránit, ale tyto základní potřeby jsou v každém z nás.

 

Věřím, že lidé ve světě touží po opravdových, hlubokých vztazích. Sám jsem byl jedním z takových a určitě nás bylo více. Žel v tomto světě člověk zažije ve vztazích většinou mnoho zklamání, zranění a odmítnutí. Církev pak může sloužit jako nemocnice, kam lidé přicházejí pro uzdravení těla i duše a po přijetí Ježíše se učí žít ve zcela nových vztazích a mít nová, hlubší přátelství. Jako křesťané určitě nejsme dokonalí, takové si většinou Bůh ani nepoužívá (viz poslední Křesťanská konference v Praze „Dokonalým vstup zakázán“). Přesto jsme díky Ježíši prožili naplnění svých nejhlubších potřeb. Jsme milováni samotným Ježíšem, který za nás položil svůj život. Bylo za nás draze zaplaceno, tou nejvyšší měnou, krví Ježíše Krista. Každý z nás má velikou hodnotu v očích našeho nebeského Otce. Každý z nás jsme součástí Božího lidu, chcete-li společenství ječného chleba (viz Sd 7,12-15). Každý z nás má jedinečné obdarování a poslání od Boha.

 

Věřím ale, že vedle toho všeho, co jsem zde zmínil máme ještě jednu věc všichni společnou. Máme jít ke ztraceným v tomto světě a přinést jim dobrou zprávu. A nejen to. Bůh chce, abychom šli ještě dál a stali se přáteli hříšníků, tak jako jím byl jeho Syn Ježíš Kristus, když zde chodil po zemi. Ježíš se neštítil tohoto světa a nebál se „ušpinit“ od hříšníků. Byli to právě lidé tohoto světa, kteří se s Ježíšem cítili dobře (celníci, nevěstky a dokonce i někteří farizeové) a kteří v Ježíšově přítomnosti mohli prožít očištění a spasení. Můžeme zmínit třeba celníka Zachea (L 19,1-10), nebo Máří Magdalénu a další ženy, které ho dokonce i materiálně podporovaly (L 8,3).

 

Ježíš je na několika místech v Novém zákoně nazýván především náboženskými lidmi jako přítel hříšníků, celníků, dokonce jako žrout a pijan vína! (Mt 11,19) Když se vás zeptám, kdo z vás byl v poslední době někde v restauraci se svým nevěřícím přítelem nebo přítelkyní, moc nás asi nebude… Pro Ježíše to nebyl problém. Byl rád s lidmi, protože kvůli nim přišel na tento svět (J 3,16). K Zacheovi se dokonce sám pozval. Ježíš byl velice spontánní a přátelský. V Př 18,24 v kralickém překladu se praví: „Ten, kdož má přátely, má se míti přátelsky, poněvadž přítel bývá vlastnější než bratr.“ Každý z nás bychom měli mít alespoň jednoho nevěřícího přítele, s kterým se pravidelně vidíme a budujeme přátelství. Nemusíme ho vždy při každém setkání „masírovat“ evangeliem, takové přátelství by asi dlouho nevydrželo. Potřebujeme především vybudovat dlouhodobý přátelský vztah založený na vzájemné důvěře. Když k nám budou mít naši nevěřící přátelé důvěru, začnou nám otevírat svoje srdce a stanou se otevřenější pro přijetí Ježíše.

 

Někdy jsme ale sami jako křesťané vůči lidem (žel i potencionálním přátelům) v tomto světě tak ostražití a nedůvěřiví, že si tím vytváříme okolo sebe zbytečnou hradbu a odstup, přes kterou se k nám lidé nemohou dostat. Zažil jsem to na vlastní kůži, když jsem byl první rok na internátu, měl jsem veliký odstup od svých nevěřících spolubydlících. Takřka jsem s nimi nemluvil. Ta propast hříchu mezi námi byla přece tak velká, že nešlo se k nim přiblížit. Raději bych bydlel někde sám na privátu, pouze s Bohem.

 

Ruku na srdce nemáme někdy ve svých životech takovéto postoje? Díky Bohu mě Pán z této uzavřenosti v dalších letech postupně vyváděl a tak jsem mohl navázat vztahy s nevěřícími a získávat si postupně jejich důvěru. Lidé ve světě musí vidět, že máme o ně opravdový zájem, že nám nejde jen o to rychle jim říct evangelium a pak už se o ně nestarat. Pamatuji se, jak ke mně na internátu občas chodíval pro rady jeden mladší, kudrnatý a často do průšvihů zapletený spolužák Jára a ptal se mě, jestli to, co dělá nebo chce podniknout, je hřích. Svěřoval se mi přitom s věcmi, o kterých s nikým jiným nemluvil. Milujme lidi kolem sebe, ale nebojme se je konfrontovat s jejich hříchem.

 

Ježíš neměl bojácný odstup od lidí, miloval je, ale nebál se jim říkat pravdu (J 8,39-47). Všimněte si, že Ježíš neodsoudil Samařskou ženu (J 4,1-42) za to, že už měla pět mužů, ale skrze dar poznání (proroctví) se dotkl srdce této ženy, která v něj uvěřila. Rozeznal u ní velikou touhu po lásce. Samařská žena byla velmi vyprahlá a Ježíš jí dal slova života. Bůh je láska. Mnoho Boží lásky přijmou ti, kteří jsou po ní lační. Když ji přijmou stane se tato Boží láska pramenem živých vod pro druhé. Samařská žena tak mohla začít milovat lidi ve městě, kteří ji dříve nenáviděli pro její nemorální život. Ten proud lásky, který z ní šel a její mocné svědectví o Ježíši nakonec proměnilo celé město (verš 39).

 

Ježíš si byl také plně vědom své identity a převahy v Bohu Otci a byl to především on, kdo měnil prostředí kolem sebe. Klenotník často umístí diamant na podložku z černého sametu, aby drahokam na takovém pozadí lépe vyniknul. S církví, s tebou i se mnou, je tomu podobně. Temnota, v níž se značná část světa nachází, je pozadí, které dává vyniknout slavné Boží církvi. „A kde se rozhojnil hřích, tam se nadmíru rozhojnila milost.“ (Ř 5,20)

 

Vidíš temnotu na svém pracovišti? U svého souseda? Na radnici? V obchodě? To je ideální příležitost, aby v této temnotě zazářilo světlo. A kdo je tím světlem? Ty a já! V Mt 5,14-16 nám Ježíš říká: „Vy jste světlo světa. Nemůže být ukryto město ležící na hoře. A když rozsvítí lampu, nekladou ji pod nádobu, ale na stojan, a svítí všem, kteří jsou v domě. Tak ať vaše světlo září před lidmi, aby uviděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci, který je v nebesích.“ Potřebujeme vylézt ze svých bezpečných ulit a prozářit svoje okolí. Pěknou zkušenost popisuje Bill Johnson ve své knize Když nebe pronikne na zem: „Chodíval jsem do místního obchodu se zdravou výživou. Zněla v něm podivná hudba a prodávali se v něm knihy různých guru a vedoucích různých sekt. Chodil jsem tam nakupovat, protože jsem se zavázal, že budu přinášet světlo do nejtemnějších míst v našem městě. Chtěl jsem, aby lidé viděli kontrast mezi tím, co považovali za světlo, a skutečným Světlem. Než jsem do toho obchodu vstoupil, modlil jsem se zcela konkrétně, aby na mně spočinulo Boží pomazání a aby proudilo skrze mě. Chodil jsem pak mezi regály a modlil jsem se tiše v Duchu. Toužil jsem, aby ten obchod naplnil Bůh. Jednou mě oslovil majitel obchodu: „Když jste zde, něco se nějak změní.“ Toho dne se mi otevřely dveře a já jsem získal mnoho příležitostí k další službě. Pomazání, které na mě spočívalo, mě vystrojilo k službě.“ To je ono! Ježíš byl přítelem obyčejných lidí hříšníků, celníků, nevěstek i těch „nejhorších lidí“ v té době. Neměl problém být s nimi a trávit s nimi čas. Jinak by ho přece jeho odpůrci nenazývali přítelem hříšníků. Přítel je někdo, kdo se o vás zajímá, tráví s vámi čas, pozve vás někam, prostě vám vyjadřuje svoji lásku. Ježíš často s těmito lidmi i jedl, což v tehdejší době něco znamenalo.

 

Otázka tedy zní: „Proč tito lidé Ježíše tak vyhledávali?“ Prťavý celník Zacheus kvůli němu lezl na strom (L 19,1-10), prostitutka mu líbá nohy a svými slzami je smáčí a otírá svými vlasy (L 7,36-50). Proč? Co bylo na Ježíši tak přitažlivého a zároveň tak skandálního pro tehdejší náboženské lidi? Odpovědí může být patrně více, ale uvedu pouze jedinou. Milost. Ježíš nikoho předem neodsoudil tak jako náboženští lidé. „Jeden z farizeů ho prosil, aby s ním pojedl. I vstoupil do domu toho farizea a zaujal místo u stolu. Hle, v tom městě byla žena hříšnice. Jakmile se dozvěděla, že je Ježíš u stolu ve farizeově domě, přinesla alabastrovou nádobku vonného oleje. A s pláčem se postavila zezadu k jeho nohám. Slzami začala smáčet jeho nohy a otírat je svými vlasy, vroucně líbala jeho nohy a mazala je vonným olejem. Když to uviděl farizeus, který ho pozval, řekl si v mysli: „Kdyby tento byl prorok, věděl by kdo a jaká je ta žena, která se ho dotýká, že je hříšná.“ (L 7,36-39)

 

Jako křesťané někdy odsoudíme lidi dříve než s nimi vůbec stačíme promluvit. Hodnotíme je často velice povrchně pouze podle zevnějšku či různých informací, aniž bychom si to připustili. Mnohokrát jsem si to uvědomoval, zejména při pouliční evangelizaci. Ježíš takto nejednal. Hleděl na to, co je v srdci. Přišel, aby zachránil ty, kteří to potřebují. „Tu k němu učitelé Zákona a farizeové přivedli ženu, přistiženou při cizoložství; postavili ji doprostřed a řekli mu: „Učiteli tato žena byla přistižena při činu cizoložství. V Zákoně nám Mojžíš přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?“ Těmi slovy ho zkoušeli, aby ho mohli obžalovat. Ježíš se však sklonil dolů a psal prstem po zemi. Když se ho nepřestali ptát, vzpřímil se a řekl jim: „Kdo z vás je bez hříchu, první hodí kámen.“ A opět se sklonil a psal po zemi. Když ho uslyšeli, vytráceli se jeden po druhém, zahanbeni ve svém svědomí, starší nejprve, až tam zůstal on sám a žena, která byla uprostřed. Ježíš se vzpřímil a řekl jí: „Ženo, kde jsou tvoji žalobci? Nikdo tě neodsoudil?“ Ona řekla: „Nikdo, Pane.“ Ježíš řekl: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od této chvíle již nehřeš.“ (J 8,3-11)

 

V Janovi 12,47 Ježíš říká: „A jestliže někdo uslyší má slova a nezachová je, já ho nesoudím. Nepřišel jsem, abych svět soudil, ale abych svět zachránil.“ Lidé, kteří byli podle zákona odepsáni, šli za Ježíšem, protože Ježíš je přijal a neodsoudil. Dal jim naději, protože on je tou jedinou nadějí pro tento převrácený svět. Můžeš vidět mraky špatných a odpudivých věcí na lidech kolem sebe a na svých nevěřících přátelích, ale to hlavní, co potřebuješ vidět, je jejich záchrana. Bůh tě dnes povzbuzuje: „Staň se přítelem hříšníků!“

 

Otázky k zamyšlení:

  1. Kdy jsi byl naposledy se svým nevěřícím přítelem? (někde v restauraci, kině, sportovní akci, na návštěvě atd.)
  2. Co bys mohl udělat pro zlepšení vašeho přátelství?
  3. Které věci potřebuješ odhodit, aby ses mohl stát větším přítelem pro nevěřící?
  4. Proč byl podle tebe Ježíš tak přitažlivý pro hříšníky?
Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazeno, Vítězný život křesťana, Zvěstování evangelia se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.