Hůl autority a moci

Hůl autority a moci

Tomáš Korčák

 

Hospodin vyslyšel úpěnlivé volání Izraelců v Egyptě a povolal vůdce, skrze kterého je vysvobodí. Tímto mužem byl Mojžíš, který byl na svůj úkol 40 let na poušti připravován, aniž to sám věděl. Ještě předtím vychován na dvoře faraona se snažil pomoci svým soukmenovcům ve své moudrosti a síle. Nebyl však pochopen a především nebyl Bohem veden. Po 40 letech života na poušti byl Mojžíš připraven na svůj úkol – byl zlomen – již nespoléhal na svoji sílu, moudrost a postavení. Bůh se mu zjevil v hořícím keři. Zjevil mu svoje jméno, povolání a dal mu svá nadpřirozená znamení. Totéž potřebujeme i my v dnešní době.

 

Bůh nejprve Mojžíše posílá ke starším Izraele. Mojžíš však odpověděl: Co jestli mi neuvěří a neposlechnou mě? Vždyť řeknou: Neukázal se ti Hospodin! Ale Hospodin mu řekl: Co je to ve tvé ruce? Odpověděl: Hůl. Hospodin řekl: Hoď ji na zem. Hodil ji na zem a stala se hadem. Mojžíš před ním utíkal. Pak Hospodin Mojžíšovi řekl: Vztáhni ruku a chyť ho za ocas! Vztáhl ruku, chytil ho a v jeho ruce se stal holí. Aby uvěřili, že se ti ukázal Hospodin, Bůh jejich otců, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův. (Ex 4:1-5)

 

A dále Bůh říká zcela jasně: A tuto hůl si vezmi do ruky. Budeš jí činit znamení. (Ex 4:17) Mojžíš je Bohem vyslán naplnit své poslání s nadpřirozeným zmocněním – se znameními, divy a zázraky. Jak je bude činit? Skrze svoji hůl! Je to obyčejná hůl, kterou možná 40 let používal k obyčejným činnostem všedního života – k opírání, k pasení svých ovcí, k obraně proti nebezpečné a protivné zvěři atd. Nebyla to zlatá „svatopetrská“ hůl. Nebyla to ani žádná hůl nějakých velikánů v dějinách. Byl to obyčejný klacek!

 

Bůh tedy Mojžíše vyzývá k návratu do Egypta, ze kterého utekl před 40 lety: Jdi, navrať se do Egypta, protože již zemřeli všichni lidé, kteří ti usilovali o život. Mojžíš tedy vzal svou ženu a syny, posadil je na osla a vracel se do egyptské země. Do ruky si Mojžíš vzal Boží hůl. Hospodin ještě řekl Mojžíšovi: Až se vrátíš do Egypta, hleď si všech divů, které jsem vložil do tvé ruky, a učiň je před faraonem. (Ex 4:19-21) Všimněte si, že když Mojžíš poslušně vykročil podle Božího příkazu, jeho hůl je nazvána jako hůl Boží. Byl to stále stejný klacek, který Mojžíš držel v ruce, avšak skrze Boží vedení hýbe nebesy. Hůl zde představuje autoritu a moc, která vychází z Božího pověření a jednání v pravomoci jeho jména.

 

V Egyptě Mojžíš vystupuje se svým bratrem Áronem a též Áronova hůl činí zázraky. I řekl Hospodin Mojžíšovi a Áronovi: Když k vám farao promluví slovy: Učiňte nějaký div, řekneš Áronovi: Vezmi svou hůl a pohoď ji před faraonem. Stane se drakem. Mojžíš a Áron přišli k faraonovi a udělali to tak, jak Hospodin přikázal: Áron pohodil před faraonem a před jeho otroky svou hůl, a stala se drakem. Farao zavolal také mudrce a čaroděje, a také oni, egyptští kouzelníci, učinili svými čáry totéž. Pohodili všichni své hole a ty se staly draky. Hůl Áronova však jejich hole pohltila. (Ex 7:8-12) Faraonovi okultisté se zběsile stavěli proti pravdě (viz 2Tm 3,8-9) a svými holemi též činili nadpřirozené činy podobně jako Mojžíš s Áronem. Áronova hůl však jejich hole přemohla a pohltila, takže pak byla zřejmě třikrát tlustší. Boží moc vždy přemůže ďábelskou moc okultistů. Při třetí ráně na Egypt již okultisté nemohli a neuměli napodobit Boží nadpřirozenou moc. I kouzelníci učinili tak svým tajným uměním, aby vyvedli komáry, ale nedokázali to. … Kouzelníci faraonovi řekli: To je prst Boží! (Ex 8:14-15)

 

Hned při první egyptské ráně nám je zjeveno něco podstatného z nebes. Pak Hospodin řekl Mojžíšovi: Faraonovo srdce je tvrdé, nechce lid propustit. Jdi k faraonovi ráno, když vychází k vodě. Čekej na něho na břehu Nilu a do ruky si vezmi hůl, která se změnila v hada. A řekni mu: Hospodin, Bůh Hebrejů, mě k tobě poslal se slovy: Propusť můj lid, ať mi v pustině slouží! Ale až dosud jsi neuposlechl. Toto praví Hospodin: Podle toho poznáš, že já jsem Hospodin: Hle, holí, kterou mám v ruce, udeřím do vody v Nilu, a změní se v krev. (Ex 7:14-17) Jinými slovy Mojžíš s Áronem měli udeřit svojí holí do vody v Nilu a totéž učinil Hospodin svojí holí v nebesích. Je to spojení nebe a země: Hospodin udeřil svojí nadpřirozenou holí a Áron udeřil svojí obyčejnou holí.

 

To je podstata zázraku. Ježíš říkal a činil pouze to, co slyšel a viděl činit u svého nebeského Otce. Nebesa se spojí se zemí skrze poslušnost Božího vedení. Toto propojení Ježíš popsal následně: Amen, pravím vám, cokoli svážete na zemi, bude již svázáno v nebi, a cokoli rozvážete na zemi, bude již rozvázáno v nebi. (Mt 18:18; viz též Mt 16:19) Tento verš je možno přeložit i takto: Amen, říkám vám, že cokoli svážete na zemi, bude svázáno v nebi, a cokoli rozvážete na zemi, bude rozvázáno v nebi. (B21) Když jednáme podle Božího vedení, Bůh na toto jednání odpoví. Boží vůle se uskuteční na zemi. Proto nás Ježíš vedl k modlitbě: Otče … Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi. (Mt 6:10)

 

Áron tedy společně s Bohem vztáhl svou ruku s holí a udeřil do vody a všechny vody Egypta se proměnily v krev (7,19-20). Při druhé ráně Áron vztáhl ruku s holí a vyvedl tak na egyptskou zemi žáby (8,1-2). Při třetí ráně Áron vztáhl svou hůl a udeřil do prachu na zemi, ze kterého se stali komáři (8,12-13). Při sedmé ráně vztáhl Mojžíš svou ruku s holí k nebi a na celou egyptskou zemi dolehlo hřmění, krupobití a oheň z nebe (9,22-23). Při osmé ráně vztáhl Mojžíš svou ruku s holí a vítr přinesl kobylky, které sežraly všechny byliny země (10,12-13). Při deváté ráně vztáhl Mojžíš svou ruku k nebi a egyptskou zemi zahalila temnota (10,21-22). Celkem deset ran Egypta bylo přesně zacíleným úderem vůči démonickým silám v egyptském protibožském systému. Sám Bůh říká: Vykonám soudy nad všemi bohy Egypta. Já, Hospodin. (Ex 12:12)

 

Boží království se šíří skrze Boží paradoxy

 

Mojžíšova a Áronova hůl představuje v Božím království to, co nazývám Boží paradoxy. Ty ukazují propojení nebe se zemí. Výraz paradox pochází z řeckého paradoxos a znamená: odporující obecnému mínění (Souček) (viz L 5:26). Apoštol tyto paradoxy shrnuje následujícím způsobem: Neboť co je u Boha bláznivé, to je moudřejší než lidé, a co je u Boha slabé, to je silnější než lidé. Vidíte, bratři, jak vás Bůh povolal: není mezi vámi mnoho moudrých podle těla, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených. Ale co je u světa bláznivé, to si vybral Bůh, aby zahanboval moudré, a co je u světa slabé, to si vybral Bůh, aby zahanboval silné; a co je u světa neurozené a méněcenné, to si vybral Bůh, vybral dokonce i to, co není, aby zrušil to, co je, aby se žádné tělo nemohlo před Bohem chlubit. (1K 1:25-29) Sám Ježíš řekl: Co je u lidí vznešené, je před Bohem ohavnost. (L 16:15)

 

Ještě jednou to tedy shrňme. Co si Bůh vybírá a skrze co jedná zde na zemi?

 

·        co je u světa bláznivé

·        co je u světa slabé

·        co je u světa neurozené

·        co je u světa méněcenné

·        dokonce i to, co není

 

Tedy to je konec pro všechnu naši méněcennost, ale také i pýchu. Jestli chceme, aby si nás Bůh použil, musíme se stát slabými – tedy uvědomit si svoji totální závislost na síle a moudrosti Boží. Všechna chvála patří Bohu. Vždyť kdo ti dává vyniknout? Co z toho, co máš, jsi nedostal? A když jsi to dostal, proč se chlubíš, jako bys to nedostal? (1K 4:7)

 

Chci vám představit několik takových Božích paradoxů z Písma (určitě bychom jich našli mnohem více – je to totiž Boží způsob jednání):

 

1.      Mojžíšova hůl (Ex 4): Pán se tě ptá: „Co máš ve své ruce?“ Nepotřebuješ hůl někoho jiného. Nepotřebuješ hůl Reinharda Bonnkeho ani Benny Hinna. Jiné hole ve tvých rukách nic nevypůsobí. Potřebuješ v poslušnosti Božího vedení začít používat autoritu ve jménu Ježíše Krista na tom místě a z toho místa, kde se právě nacházíš. Pak se i tvoje „obyčejná“, „všední“, „nevýrazná“ hůl promění v hůl Boží. Ale počítej s tím, že bude stále vypadat obyčejně. Pyšní lidé tím pohrdnou.

 

2.      Udatný hrdina bez jakýchkoli sil (Sd 6:11-16): Gedeón ve velkém strachu z útisku Midjánců spěchá, aby vymlátil pšenici. Hospodinův anděl se mu ukázal a řekl mu: Hospodin s tebou, udatný hrdino. Gedeón je však plný zklamání, skepse, výčitek a nevěry. Hospodin se k němu obrátil a řekl: Jdi v této své síle a zachráníš Izrael z ruky Midjánců. Což jsem tě neposlal? On se ho zeptal: Dovol, Panovníku, čím zachráním Izrael? Vždyť můj rod je v Manasesovi nejslabší a já jsem ten nejmenší v domě svého otce (Gedeón je plný méněcennosti a malomyslnosti). Tu mu Hospodin odpověděl: Protože budu s tebou, pobiješ Midjánce jako jediného muže. Gedeón neměl naprosto žádnou přirozenou sílu, schopnosti a předpoklady, aby vedl Izraelce do bitvy s Midjánci a zvítězil. Hospodin mu však říká: „Jdi v této své síle, nepotřebuješ totiž žádnou svoji sílu. Moje síla přichází ve tvé slabosti, když vykročíš podle mého poslání. Vidím tě jako udatného hrdinu. Zvítězíš, protože budu s tebou!“ To se pak také stalo. Gedeón s 300 vydanými bojovníky nadpřirozeně zvítězil nad svými nepřáteli. Pán se tě ptá: „Jak dlouho ještě budeš čekat, abys vykročil a jednal podle Božího poslání?“ Na jaký pocit čekáš? Vykroč v Gedeónově síle podle svého poslání!

 

3.      Malý džbánek oleje zadlužené vdovy (2Kr 4,1-7): Zadlužená vdova ve svízelné situaci hledá pomoc u Hospodina skrze proroka Elíšu. Elíša se jí zeptal: Co mám pro tebe udělat? Pověz mi, co máš doma? Odpověděla: Tvá otrokyně nemá doma nic, jenom malý džbánek oleje. Pán se tě ptá: „Co máš doma?“ Malý džbánek stačí, začni nalévat. Začni dávat to „málo“, co máš a co do tebe bylo vloženo. Řešení máš u sebe. Použij to, co máš doma! Satanovou pastí je myšlení: Abych mohl sloužit Bohu, potřebuji to a to, a potřebuji být jako ten a ten. Možná máš „pouze“ jeden talent (viz Mt 25,1-30), ale v Božím království nejde o předhánění se a soutěžení v talentech, ale o naši věrnost! Kdo porozumí charakteru Božího království, přestává se s druhými srovnávat a soutěžit. Jde zde o společné dílo – věrně šířit Království našeho Krále. Chudá vdova si jako pomatenec vypůjčila od svých sousedů (kteří věděli, že nic nemá) velké hrnce a začala poslušně ve víře podle slov proroka nalévat. Když všechny nádoby naplnila, olej přestal téci. Zaplatila své dluhy a měla z čeho žít.

 

4.      Davidova hůl, prak a pět oblázků (1S 17:38-4): Když se Izraelci třásli před Goliášem, který stál v čele pelištejského vojska, povstal přibližně 17-ti letý David. Velmi rozhodně prohlašoval, že ve jménu Hospodinově skolí pyšného obra. Král Saul mu dal příležitost. Pak Saul oblékl Davida do svého odění, na hlavu mu dal bronzovou přilbu a oblékl mu pancíř. David si připásal na odění jeho meč a zkoušel chodit, protože na to nebyl zvyklý. David řekl Saulovi: Nemohu v tom chodit, protože na to nejsem zvyklý. Proto si to David ze sebe sundal. Do ruky si vzal hůl, z potoka si vybral pět oblázků, uložil je do pastýřské brašny, kterou měl, a v ní do váčku; v ruce měl prak. Tak se blížil k Pelištejci. Pán se tě ptá: „V jakém odění chodíš?“ David zde porozuměl něčemu podstatnému, nesnažil se chodit v oděvu někoho druhého, ale vzal si svoji jednoduchou zbroj, na kterou byl zvyklý. Byl sám sebou, důvěřoval Bohu a nesnažil se být někým jiným. Jak poté přemohl obra, známe všichni.

 

5.      Neokázalý Davidův stan (2S 6; 1Pa 13.15.16): Člověk by ho lehce pominul nebo jím pohrdnul ve srovnání s dokonalým, vznešeným a okázalým chrámem Šalomounovým. Vždyť člověk se dívá na to, co má před očima, ale Hospodin se dívá na srdce. (1S 16,7) Lidská „hliněnost“ a nedokonalost Bohu nebrání zjevit svůj drahocenný obsah (2K 4,7). Boží dokonalost zde na zemi se projevuje ve spojení nebes s nedokonalými lidmi, kteří milují Pána a touží po něm. Začni tam, kde se nacházíš a Bůh tě povede z přirozeného do nadpřirozeného. Bůh nechce obnovovat Mojžíšův, Šalomounův, Zerubábelův či Herodův chrám. V jeho srdci je pouze obnova Davidova stánku! (viz Sk 15,16-18; Am 9,11-15) Má být vybudován chrám z živých kamenů, který je domem modlitby a chvály. Pán se tě ptá: „Na co hledí tvoje oči?“

 

6.      Zázrak skrze špinavé vody Jordánu (2Kr 5:1-16): Naamán, velitel armády aramejského krále, byl postižen malomocenstvím. Naamánově ženě sloužilo mladé izraelské děvče, které jim řeklo o proroku Elíšovi, který by Naamána uzdravil. Když Naamán přišel k Elíšovu domu, měl své jasné představy, jak vše má a bude probíhat. Elíša se však s ním osobně vůbec nesetkal, pouze k němu poslal posla se slovy: „Jdi a umyj se sedmkrát v Jordánu; tvé tělo se obnoví a budeš čistý.“ Naamán se rozhněval, odešel a řekl: Hle, říkal jsem si: Jistě vyjde, postaví se, bude vzývat jméno Hospodina, svého Boha, mávat rukou k místu a zbaví mě malomocenství. Což nejsou damašské řeky Abána a Parpar lepší nežli všechny vody izraelské? Cožpak jsem se nemohl umýt v nich, abych byl čist? Obrátil se a v hněvu odcházel. Přistoupili jeho otroci a přemlouvali ho. Říkali: Můj otče, kdyby ti prorok pověděl nějakou velkou věc, cožpak bys to neudělal? Tím spíše, když ti řekl: Umyj se a budeš čistý. Sestoupil tedy, ponořil se sedmkrát do Jordánu podle slova muže Božího a jeho tělo se obnovilo a bylo jako tělo malého chlapce – byl čist. Jakou významnou roli hráli v životě Naamána jeho služebníci! Naamán byl rozhněván, že prorok nejedná podle jeho představ. Damašské řeky jsou čistší než Jordán. Nakonec se pokořil, odhodil všechnu lidskou „vznešenost“ a sedmkrát se poslušně ponořil do špinavých vod. Pokora sestoupí a poddá se Božímu vedení, pýcha se rozhněvá a odejde, protože to neprobíhá podle jejích představ. Pokora vede do zázraku, pýcha vede do záhuby. Pán se tě ptá: „Odložíš svoje představy a poslechneš mne?“

 

7.      Nádoby k očišťování naplněné vodou (J 2:1-11): Na svatbě v Káně Galilejské došlo víno. Ježíš vyzval služebníky, aby z nádob naplněných vodou k mytí nabrali pohár a donesli správci hostiny. Služebníci poslechli a při donesení poháru se voda určená k mytí proměnila v dobré víno. Služebníci potřebovali obyčejnou vodu z umývadel a odvahu poslechnout. Pán se tě ptá: „Poslechneš v obyčejných věcech?“ To byl počátek Ježíšových znamení, skrze které zjevil svou slávu.

 

8.      Pět chlebů a dvě ryby stačí (Mt 14,15-21; J 6:5-13): Ježíš nasytil velký zástup skrze pět chlebů a dvě ryby, když vzdal Bohu díky a rozlámal je svým učedníkům. Ti vzali ty malé kousky jídla a roznesli je k hladovým lidem. Při tomto „bláznivém“ avšak poslušném vykročení víry se chleby a ryby začaly množit. Všichni se nasytili. Jednou k nám Bůh mluvil při společných modlitbách: Vy sami dejte najíst lidem ve vašem okolí. Vy však říkáte: „Nemohu – nemám.“ Kdy již začnete věřit, že já přebývám ve vás a to se všemi svými zdroji! (23.1.2006) Pán tě zkouší a ptá se tě: „Dáš najíst hladovým lidem ve tvém okolí?“

 

Dvoje Ježíšovo nasycení zástupu:

·        Nasycených pět tisíc mužů, kromě žen a dětí skrze pět chlebů a dvě ryby – zbylo dvanáct nůší úlomků (Mt 14,12-23; Mk 6,30-46; L 9,10-18; J 6,1-15)

·        Nasycených čtyři tisíce mužů, kromě žen a dětí, skrze sedm chlebů a několik rybiček – zbylo sedm košů úlomků (Mt 15,29-16,12; Mk 8,1-10)

·        Ještě nerozumíte ani nechápete? Ještě máte své srdce ztvrdlé? (Mk 8,11-21; Mt 16,8-12)

 

9.      Chudá vdova dala víc než všichni ostatní (Mk 12:41-44; L 21:1-4): Ježíš se v chrámu posadil a pozoroval, jak zástup vhazuje do pokladnice mince. Mnozí bohatí vhazovali hodně. Uviděl také jednu chudou vdovu, jak tam hází dvě drobné mince nepatrné hodnoty. Přivolal své učedníky a dal jim mocnou lekci paradoxů v Božím království. „Vpravdě vám pravím, že tato chudá vdova hodila více než všichni ostatní. Neboť ti všichni vhodili k Božím darům ze svého přebytku, tato však vhodila ze svého nedostatku celé svoje živobytí.“ Jak lidské hodnocení velikosti, důležitosti a významu může být odlišné (či opačné) od hodnocení Božího. Tato chudá vdova dávala dobrovolně a zcela jistě s hlubokou důvěrou, že se její nebeský Otec o ní postará. Pán se tě ptá: „Co mi dáváš?“

 

10.  Tvoje obyčejné ruce činí zázraky (Mk 16:15-20): Ježíš řekl, že tato znamení budou doprovázet ty, kdo uvěří: Na nemocné budou vzkládat ruce a budou se mít dobře. Máš vzkládat svoje (ne druhého) obyčejné ruce ve víře na nemocného. Křesťané v prvotní církvi tomu velmi dobře rozuměli a žádali Boha, aby Bůh vztahoval svoji ruku k šíření svého Království: Nyní, Pane, pohleď na jejich hrozby a dej svým otrokům se vší smělostí mluvit tvé slovo; vztahuj svou ruku k tomu, aby se dála uzdravení, znamení a divy skrze jméno tvého svatého služebníka Ježíše. (Sk 4:29-30) O učednících v Antiochii čteme: A Pánova ruka byla s nimi; veliký počet lidí uvěřil a obrátil se k Pánu. (Sk 11:21) Bůh vztahoval svoji ruku skrze ruce učedníků. Skrze ruce apoštolů se mezi lidem dálo mnoho znamení a divů. (Sk 5:12) Pavel s Barnabášem otevřeně mluvili o Pánu, který dosvědčoval slovo své milosti tím, že dával, aby se skrze jejich ruce dála znamení a divy. (Sk 14:3) A Bůh skrze Pavlovy ruce konal neobvyklé mocné činy, takže i na nemocné odnášeli šátky a zástěry, které se dotkly jeho těla, a nemoci se od nich vzdalovaly a zlí duchové vycházeli. (Sk 19:11-12) Když ve víře vložíš svoje obyčejné ruce na nemocného, sám Bůh na něj skrze tebe vztáhne svoji ruku. Pán se tě ptá: „Věříš, že budu skrze tebe jednat?“

 

Trojí aplikace hole autority v našem životě

 

Pojďme se ještě podívat na Mojžíšovu hůl a její trojí aplikaci v našem životě:

 

1.      Překonání překážek

 

Izraelci slavně po deseti ranách odcházejí z Egypta. Farao se však nechce ve své pýše smířit s porážkou a tak se svým mohutným vojskem pronásleduje Boží lid. Když to Izraelci vidí, ve strachu a nevěře úpí k Hospodinu a reptají proti Mojžíšovi. Mojžíš však lidu řekl: Nebojte se, stůjte a hleďte na Hospodinovu záchranu, kterou vám dnes způsobí, protože Egypťany, které vidíte dnes, již nikdy více neuvidíte. Hospodin bude bojovat za vás a vy budete mlčet. (Ex 14:13-14)

 

Po mocném povzbuzování Izraelců Mojžíš sám úpí k Bohu. Hospodin řekl Mojžíšovi: Proč ke mně úpěnlivě voláš? Řekni synům Izraele, ať vyrazí. A ty zvedni svou hůl, vztáhni ruku nad moře a rozděl je, aby synové Izraele prošli prostředkem moře po suchu. (15-16) Mojžíš již neměl úpět, ale v rozhodné víře a poslušnosti jednat (někdy se nám modlitba může stát útěkem před poslušností či zodpovědným jednáním). Měl vyzvat Izraelce, ať jdou čelem vstříc překážkám a přitom měl zvednout svoji ruku s holí a vztáhnout nad překážkami. Mojžíš pak vztáhl ruku nad moře a Hospodin silným východním větrem rozháněl moře po celou noc a obrátil moře v souš. Tak byly vody rozděleny. (21)

 

Izajáš nám zjevuje, co se při Mojžíšově vztažené holi dělo v nebi: Hospodinova hůl bude nad mořem a pozdvihne ji tak jako v Egyptě. (Iz 10:26) Mojžíš na zemi ve víře pozvedl svoji obyčejnou hůl a též Hospodin pozvedl v nebi svoji nadpřirozenou hůl (podobně jako dříve u Nilu před faraonem). Boží moc se v tomto momentě prolomila na zem a učinila jeden z největších zázraků v dějinách Izraele.

 

Izraelci byli vysvobozeni, ale ještě měla být důsledně vykonána porážka nepřátel. Tu Hospodin řekl Mojžíšovi: Vztáhni ruku nad moře, ať se vody vrátí na Egypťany, na jejich vozy a na jejich jezdce. Mojžíš vztáhl ruku nad moře a moře se před rozbřeskem navrátilo do svého normálního stavu. Egypťané utíkali jemu vstříc. Tak Hospodin uvrhl Egypťany doprostřed moře. Vody se navrátily a přikryly vozy a jezdce, všechny z faraonova vojska, kteří vešli za Izraelci do moře. Nezůstal z nich ani jediný. (Ex 14:26-28)

 

Neboj se překážek ve svém životě. Důvěřuj svému Bohu, že tě jimi provede. Požádej ho o pomoc a pak vykroč proti nim. Pozvedni svoji hůl autority ve jménu Ježíše Krista. Mluv k překážkám v pravomoci jediného Boha, tvého nebeského Otce. Ať tě překážky nezastaví na tvé cestě. Nereptej – nestěžuj si – nelituj se. Vykroč ve víře a projdeš se svým Bohem vším!

 

2.      Uvolnění Božích zdrojů

 

Nedlouho poté, co Izraelci vyšli z Egypta, se dostali do Refídímu a lid tam neměl vodu k pití (Ex 17:1-7). Již měli za sebou několik mocných zkušeností s Hospodinovou zázračnou pomocí. Avšak místo, aby s důvěrou volali k Hospodinu o pomoc, začali zase reptat a obviňovat Mojžíše. Pokoušeli Hospodina slovy: „Je Hospodin uprostřed nás, nebo není?“ Mojžíš úpěnlivě volal k Hospodinu a on mu odpověděl: Předstup před lid a vezmi s sebou některé z izraelských starších. Také svou hůl, s níž jsi udeřil Nil, si vezmi do ruky a jdi. Hle, budu tam stát před tebou na skále na Chorébu. Udeříš do skály a vyjde z ní voda, aby lid mohl pít. (5-6) Mojžíš použil svoji hůl a ze skály vyšel mocný proud vody. Bůh může vyvést na poušti ze skály vodu, což je z lidského pohledu naprosto nemožné. Co však je nemožné u lidí, je možné u Boha. Proč to udělal? Protože miloval svůj lid a protože odpověděl na úpěnlivé volání Mojžíše. Bylo však potřeba vykročit v poslušnosti víry a použít hůl autority, bez toho by se nic nestalo.

 

Po mnoha letech se Izraelci znovu na poušti dostali do míst, kde neměli vodu (Nu 20,1-13). A znovu reptali proti Mojžíšovi a Áronovi. Mojžíš a Áron odešli od shromáždění ke vchodu do stanu setkávání a padli na tvář. I ukázala se jim Hospodinova sláva. Hospodin promluvil k Mojžíšovi: Vezmi hůl, svolej pospolitost, ty i tvůj bratr Áron, a promluvte před jejich zrakem ke skále a vydá vodu. Vyvedeš jim vodu ze skály a dáš napít pospolitosti i jejich dobytku. Mojžíš vzal hůl před Hospodinem, jak mu přikázal. Mojžíš s Áronem svolali shromáždění před skálu a řekl jim: Teď poslyšte, vy vzpurníci. Copak vám máme vyvést vodu z této skály? Mojžíš pozvedl ruku, dvakrát udeřil svou holí do skály i vyšlo množství vody a napila se pospolitost i jejich dobytek. (6-11) Zde měl Mojžíš vzít do své ruky svoji hůl jako připomínku delegované autority od Hospodina (je to obyčejná hůl, která je před Hospodinem (9) a když se používá podle Božího vedení stává se holí Boží). Do skály však neměl udeřit, ale měl k ní promluvit. Proto když zde poprvé udeřil holí do skály, nic se nestalo. Před tím však Mojžíš přede všemi vyznal svoji hořkost a nevěru (hořké srdce brání důvěřovat Bohu). Při druhém úderu se Hospodin slitoval a dal Izraeli vodu, avšak Mojžíšovi a Áronovi řekl: Protože jste mi nevěřili a nedosvědčili jste moji svatost před očima synů Izraele, proto nepřivedete toto shromáždění do země, kterou jsem jim dal. (12) Nevěra nese následky, Mojžíš s Áronem pro tuto událost nevstoupili do Zaslíbené země. Také zde dostáváme důležitou lekci, že nemáme jednat ze zvyku, ale podle Božího vedení.

 

Zanedlouho Izraelci došli do Beéru (Nu 21:16). Bylo to třetí místo táboření, kde nebyla voda a kde Bůh otevřel zdroje. Zde Hospodin řekl Mojžíšovi: Shromáždi lid a dám jim vodu. Tehdy zpíval Izrael tuto píseň: Vytryskni, studno! Zpívejte o ní, o studni, již vyhloubili předáci, šlechtici z lidu ji vykopali palcátem a svými holemi. Představte si, jak se Izraelci shromáždí na pustině do kruhu a zpívají jednoduchou píseň: „Vytryskni, studno!“ Přitom vedoucí začnou kopat do suchého písku svými holemi a palcáty. Zde již jednání přechází z Mojžíše na další vedoucí, kteří používají svojí autoritu. Prorocká proklamační píseň a jednání v autoritě Hospodinova jména otevře Boží zdroje. Bůh i zde dal vodu pro několik miliónů lidí a množství dobytka.

 

3.      Vítězství nad temnotou

 

Poté, když Mojžíš poprvé vyvedl vodu ze skály, nedlouho po vyjití z Egypta, přitáhl Amálek a v Refídímu bojoval s Izraelem (Ex 17:8-16). Mojžíš řekl Jozuovi: Vyber nám muže a jdi bojovat s Amálekem. Zítra budu stát na vrcholu kopce s Boží holí v ruce. Jozue udělal, jak mu Mojžíš řekl, a bojoval s Amálekem. Mojžíš, Áron a Chúr vystoupili na vrchol kopce. Když Mojžíš držel ruku nahoře, vítězil Izrael, a když ruku spustil, vítězil Amálek. Když Mojžíšovi ruce ochably, vzali kámen a položili pod něho, aby se na něj posadil, a Áron a Chúr podpírali jeho ruce jeden z jedné a druhý z druhé strany, takže jeho ruce zůstaly pevné až do západu slunce. Tak Jozue porazil Amáleka a jeho lid ostřím meče. (9-13)

 

Vidíme, že zde byla hůl použita pro vítězství nad nepřáteli. Bylo to mocné prorocké (či symbolické) jednání přímluvy a duchovního boje. Mojžíš vidí svým duchovním zrakem Hospodinovu ruku a jeho trůn. Trůn je obrazem jeho autority a vlády, ruka je obrazem jeho činné moci. Mojžíš na konci boje vyznává: Je vztažena ruka nad Hospodinovým trůnem (16 ČEP). Měl též zjevení Hospodinova jména: Hospodin je má korouhev. Po vítězné bitvě tomuto jménu staví oltář (15).

 

V Žalmech nacházíme obraz železné hole nebo žezla. David měl hluboké zjevení Boží vlády uprostřed svého Davidova stánku. Bylo to též úžasné vidění Krista: Výrok Hospodinův mému pánu: Usedni po mé pravici, dokud nepoložím tvé nepřátele za podnož tvých nohou. Tvé mocné žezlo vyšle Hospodin ze Sijónu: Panuj uprostřed svých nepřátel! (Ž 110:1-2) Kristus vykonal své dílo na kříži a nyní jako vzkříšený sedí po pravicí Boží. Poražení nepřátelé (zlé duchovní mocnosti, nemoci, jakékoli zlo) mají být podmaněni skrze mocné žezlo ze Sijónu, což je obraz novozákonní církve (viz Žd 12:22-23). Žezlo je podobně jako hůl obrazem vykonávané autority v Ježíšově jménu. Jinde má žalmista podobné vidění jako Mojžíš – vidění trůnu a žezla (hole): Tvůj trůn, Bože, trvá navěky a navždy. Žezlo přímosti je žezlo tvého království. (Ž 45:7) A jinde: Požádej mě a dám ti národy do dědictví. Tvým vlastnictvím budou i končiny země. Roztlučeš je železnou holí (nebo: žezlem) a jako hliněnou nádobu je roztříštíš. (Ž 2:8-9) Všechny tyto tři žalmy jsou o Kristu a naší vládě v jeho jménu. Budeme osvobozovat celé národy od nečistých mocností skrze autoritu Božího jména a jeho pověření.

 

K používání naší autority a právům Božích synů jsme vyzýváni samotným Kristem: Amen, amen, pravím vám: Jestliže o něco požádáte Otce v mém jménu, dá vám to. Až dosud jste o nic nepožádali v mém jménu; žádejte a dostanete, aby vaše radost byla úplná. … V tom dni budete žádat v mém jménu, a neříkám vám, že já budu prosit Otce za vás. Vždyť sám Otec vás miluje, protože jste si mě zamilovali a uvěřili jste, že já jsem vyšel od Boha. (J 16:23-27) Ježíš nám zde přenechal svoje jméno a pověření a chce, abychom jednali na jeho místě. Jsme jako synové napojeni na nebeského Otce a zde na zemi máme šířit Boží království.

 

Svým učedníkům Ježíš řekl: Hle, dal jsem vám pravomoc šlapat po hadech a štírech, i nad veškerou silou Nepřítele, a naprosto nic vám neublíží. (L 10:19) A jinde čteme: Zavolal si svých dvanáct učedníků a dal jim pravomoc nad nečistými duchy, aby je vyháněli a aby uzdravovali každou nemoc i každou slabost. (Mt 10:1) Vyjdi a používej autoritu, kterou jsi dostal v Ježíšově jménu. Neboj se, začni v malém a půjdeš stále k většímu. Než budeš hýbat celými horami, začni hýbat drobnými kameny. Než odstraníš celou horu, odhoď z cesty kámen. Nedávej místa ani pýše, ani méněcennosti a jednej jako syn, kterého nebeský Otec nikdy neopustí.

Příspěvek byl publikován v rubrice Chvála, modlitby a duchovní boj, Vítězný život křesťana se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.