Vliv Jaroslava Haška na dějiny

Vliv Jaroslava Haška na dějiny

Marek Slánský

Když se zeptáte cizinců z různých zemí na to, co ví o českém národě nebo která jména české historie znají, asi vzpomenou Jana Husa, Karla IV., Jana Ámose Komenského, Tomáše Garyka Masaryka nebo Jaroslava Haška. To jsou lidé známí svými díly v celosvětovém měřítku, jsme na ně jako češi často hrdí, jejich díla jsou určitým symbolem hodnot českého národa v minulosti. Jaroslav Hašek a jeho Osudy dobrého vojáka Švejka byly přeloženy do desítek světových jazyků, je obdivován pro svůj humor a satiru po celém světě. Jaký byl ale jeho život? Málokdo ví o jeho minulosti během 1. světové války v Rusku. Tento článek nemá za cíl odsoudit Jaroslava Haška, jako člověk hříšný a neznaboh dělal pochopitelně věci, které jsou Bohu odporné (jako každý z nás před naším obrácením). Myslím si ale, že jeho činy a slova měly zhoubný vliv na vývoj Ruského národa a rozšíření komunismu v mnoha dalších zemích. Jako čeští křesťané bychom měli před Bohem a křesťany z Ruska vyznat jeho vydatnou pomoc při šíření komunismu v ruském národě.

Jaroslav Hašek se narodil 30. dubna 1883 v úřednické rodině v Praze, v mládí mu jeho otec zemřel a tak značná část starostí o rodinu dolehla na něho. V necelých dvaceti letech si začal svými povídkami přivydělávat a finančně tak pomáhat své rodině. Žil bohémským životem po kavárnách a hospodách v kruhu přátel z nejnižších vrstev, měl sklony k anarchismu, byl plný sžíravé nenávisti vůči autoritám tehdejší habsburské monarchie. Svými satirickými články se neustále vysmíval rakouské vládě a jejím ministrům. V r. 1911 založil „Stranu mírného pokroku v mezích zákona“ na jejichž předvolebních schůzích zesměšňoval a napadal vládu, české poslance i samotný volební řád. V žádném zaměstnání dlouho nevydržel, nejpříjemnější zábavou pro něj bylo vysedávat v hospodách u piva, kde také vzniklo plno jeho povídek.

Po vypuknutí 1. světové války byl v roce 1917 nechtěně odveden do Rakouské armády. U odvodu např. uvedl, že je svobodný, ačkoliv byl ženatý, i když se svou ženou nežil již od roku 1912. V armádě se každým dnem hlásil k nemocným, cvičení se zásadně neúčastnil, tato doba je popsána v jeho nejznámější knize Osudy dobrého vojáka Švejka, která je jeho určitým osobním vyznáním. Tato kniha psaná až po návratu do Čech zachycuje pouze počáteční dobu jeho působení v Rakouské armádě, nedopsal ji, protože ho dříve zastihla smrt.

Při ruské ofenzivě nedaleko Ukrajinského města Luck se dal 25. září 1915 dobrovolně zajmout a přešel do Ruského zajetí. Byl transportován do zajateckého tábora asi 50 km vzdáleného od města Samary. Čeští zajatci se nesetkali s bratrským chováním ze strany ruské vlády, ocitli se v situaci hladových, bosých, polonahých, nemocných otroků, přinucených k těžké práci.

V táboře zemřela polovina Slovanů na tyfus, malárii, úplavici a kurděje. I Hašek onemocněl tyfem, ale uzdravil se, ačkoliv byl ošetřujícím personálem považován za beznadějný případ. Počátkem června v roce 1916 byl na základě své přihlášky povolán do československých legií. V legiích nebojoval přímo na frontové linii, dělal důstojnického písaře. Aktivně psal rovněž články do časopisu Čechů na Ukrajině „Čechoslovan“, kde kromě vlády Rakousko­‑Uherské monarchie napadal také představitele Čs. národní rady v Paříži a představitele Čs. národní rady v Rusku. Na jejích adresu napsal ostře satirickou a pomlouvačnou povídku „Klub českých Pickwicků“, za kterou byl zbaven důvěry a poslán na frontu.

Po svržení Ruské carské moci a jejím převzetí Prozatímní vládou Kerenského přijel Masaryk do Ruska, aby převzal osobní velení čs. legie. V té době se ke komunistickému revolučnímu puči připravovali bolševici v čele s Leninem a Trockým. Nebyli početně silnou stranou, bylo jích na konci roku 1916 asi 2000 v Petrohradě, 600 v Moskvě, v Samaře 100 atd. Byli však dobře připraveni, disciplinovaní a měli silnou finanční podporu z Německa, která činila asi 50 miliónů marek, což odpovídalo asi 10 tunám zlata. Německo chtělo vyvolat v Rusku co největší chaos, vyvolat převrat bolševických extremistů a provést útok, který by vedl ke zhroucení ruské moci. Proto mohli bolševici v Rusku mít v r. 1917 41 vlastních deníků a stovky placených agitátorů, rudogardistů a profesionálních revolucionářů. Podařilo se jim v říjnu 1917 násilně uchvátit moc a rozpoutat krvavou občanskou válku v Rusku. Sliby a hesly „Půdu a mír! Vezměte si nakradené! Vojáci, jděte domů, čeká vás půda a žena“ si získávali masy zbídačelých lidí a vojáků. Tyto myšlenky vzpoury a nenávisti, pramenící z hořkosti a závistí vůči ostatním, nacházely živnou půdu v srdcích mnoha lidí. Tyto ideje začaly pronikat i do čs. legií, kde hrozilo masové dezertérství českých vojáků.

Spasitelná zvěst komunistů o nastolení celosvětové spravedlivé komunistické společnosti Haška a mnohé jiné vojáky oklamala. Ve svém článku v Čechoslovanu píše: „V lidu jsou základy lepšího života, socialismus přestal být utopií a stal se novou kulturní věrou, náboženstvím velké vnitřní pravdy, jež konečně může malého člověka učinit šťastným a zprostit společenského děsu.“ Hašek se snažil zabránit odchodu čs. legií na Sibiř, koncem února 1918 přešel na sovětskou stranu, do řad českých a slovenských levicových sociálních demokratů, kteří nesouhlasili s bojem legií proti bolševikům. V březnu 1918 na VII. sjezdu ruské bolševické strany došlo k jejímu přejmenování na Komunistickou stranu Ruska. Na tomto sjezdu se také čeští a slovenští soc. demokraté přejmenovali na komunisty. S touto moskevskou skupinou komunistů těsně spolupracoval po svém odchodu z Kyjeva rovněž Hašek.

Kyjevští soc. demokraté agitovali v zajateckých táborech i přímo v legiích pro vstup čs. vojáků do rudoarmějských bolševických jednotek. Podařilo se jim postavit jednotku čítající 800 čs. rudoarmějců. V Moskvě začal Hašek pracovat v redakcí nového komunistického časopisu „Pochodeň“ do něhož napsal výzvu všem legionářům ke vstupu do Rudé armády. Píše v ni mimo jiné toto: „Proto se jede do Francie, místo toho, abychom se zde zúčastnili obrození ruské armády a zúčastnili se činně ruské revoluce a pomohli ruskému národu upevnit republiku sovětů, ze které vycházejí paprsky osvobození celého světa i našeho národa. My jsme zde měli zůstat! A musí zde zůstat každý z nás, který ví, že jsme potomci Táboritů, prvních v Evropě socialistů­‑komunistů! A to ví každý Čech! My jsme avantgarda vzpoury a ta musí zůstat zde!“ Jeho nepochopení dějin a postoj vzpoury vůči autoritám se projevil v článku „Čeští komunisté století patnáctého“, kde napsal: „Význam Husův jest v jeho vzpouře proti autoritě onoho hrozného Říma, před kterým se třásla celá Evropa. On naučil myslet národ, že nemusí poslouchat autority. Husova cesta na hranici byla nejkrásnějším gestem vzpoury.“

Svými agitačními prohlášeními v čs. legiích získal mnoho vojáků pro dezerci a vstup do Rudé armády: „Mluvím k vám přímo, vojáci revolucionáři! Pomozte Ruské revoluci! Všichni, kdo s námi souhlasíte, vstupte v naše řady! Buďme apoštoly nového vzkříšení Ruské republiky. Přimkněme se k ruské republikánské Rudé armádě!“ Počátkem dubna se desítky českých komunistů rozjely z Moskvy do velkých měst Evropského Ruska a Sibiře, jimiž měly projíždět čs. legie a zakládaly tam stranické organizace. Početné české rudoarmějské jednotky vznikaly v Penze, Tambově, Ufě, Petropavlovsku, Omsku, Vladivostoku, Caricinu, Kazani, Saratově, Jaroslavli, Syzrani, Permi, Tjumeni, Tomsku, Čeremchově, Mariinsku, Chabarovsku, v Blagověščensku a v jiných městech. Pokud uvážíme, že ještě v červnu měla Rudá armáda asi 450 tisíc mužů, z toho bylo ozbrojeno jen 185 tisíc mužů (převážně dělníků), a řádně vycvičeno jich bylo pouze jen 50 tisíc, a na frontě jich mohlo být přímo použito jen 17 tisíc, pak čeští rudoarmějci hráli v tomto období ne právě nepatrnou úlohu.

Vedení Čs. legií se v čele s Masarykem postavilo na stranu bývalé Prozatímní vlády Kerenského a zasahovalo po jejím boku do boje proti bolševikům. Dohodové vlády Francie a Anglie začaly hledat způsob, jak zvrátit vývoj událostí v Rusku. Jejich pozornost upoutal padesátitisícový čs. legionářský sbor. Po dohodě s Francií vydal v únoru 1918 Masaryk legiím pokyn opustit Ukrajinskou frontu a ustupovat do nitra Evropského Ruska. Myslel na návrat legií do vlasti přes Sibiř do Vladivostoku a potom po moři do Francie. Tajně se ale počítalo také s povstáním čs. legií proti bolševické vládě. 3. března 1918 byl Leninem uzavřen v Brestu Litevském Separátní mír, jehož podmínky byly pro Rusko pokořující.

Proti tomuto míru uzavřeného bolševiky se postavili někteří velitelé ruských armád, kteří usilovali o svržení bolševiků, mezi nimi např. vojska generále Murjajeva na východní frontě a generála Denikina na jihu. V téže době vzniklo na Sibiři další protibolševické ohnisko. Čs. legie byly Trockým vyzvány k odevzdání zbraní, což byla podmínka jejich odjezdu z Ruska. Legie to odmítly a místo na východ začaly postupovat směrem na západ k Volze a dobyly zpět Kazaně. V jejich týlu, v Samaře a v Ufě se konstituovaly eserské vlády. Intervence dohodových vojsk začala v dubnu 1918 vyloděním anglických a francouzských vojsk na severu Ruska a japonského vojska ve Vladivostoku. Na severním Kavkaze a na Donu operovala vojska carských generálů, ale největší nebezpečí pro bolševiky tvořily čs. legie. Legionářské pluky byly rozloženy po celé délce sibiřské magistrály, od Penzy až do Vladivostoku. Legie během několika týdnů celou tuto oblast ovládly.

Rudou armádu předčil legionářský sbor taktickými a bojovými zkušenostmi, pevnou vojenskou organizací a dokonalým vojenským výcvikem. Legie dobyly strategické město Samaru, kterou bránily mimo jiné i české rudoarmějské jednotky vedené Haškem. Vedení čs. legií vydalo na Haška zatykač z důvodu opakovaného zločinu velezrady na československém národě. Legie se střetly s rudoarmějci vedenými Haškem rovněž v bitvě o Buzuluk. Po těžkém třídenním boji legie zvítězily a rudoarmějská jednotka, tvořená českými a slovenskými komunisty, přestala existovat. Tato východní fronta představovala smrtelné nebezpečí pro samotnou existenci Komunistického Ruska.

Leninova vláda vyhlásila všeobecnou vojenskou povinnost a vytvořila z jednotek Rudé armády na východní frontě pět armád. Ve vedoucím orgánu 5. armády působil Jaroslav Hašek, jehož úkolem bylo vést komunistickou osvětu mezi vojáky a mezi obyvatelstvem při frontové oblasti. 10. září 1918 Rudá armáda dobyla Kazaně, 7. října Samary. Legie byly nuceny opustit Bugulmu, v níž se stal Hašek jedním z pomocníků velitele města. Místní kasárnu dal vyčistit hloučkem vystrašených řeholnic z blízkého kláštera. Jeho nenávist vůči pravoslavné církvi a vůči křesťanství vůbec se také projevila v jeho článcích: „Vztahy bolševiků k církvi znají všichni. Duchovenstvo ví dobře, že s vítězstvím proletariátu ztratili popi, katoličtí kněží, mullahové, pastoři a rabíni tučná sousta a že jejich svaté řemeslo je ve psí. Proletářská revoluce skoncovala s podvodníky, kteří kupčili s bohem, obchodovali s propustkami do ráje a psí kosti prodávali jako ostatky svatých. Likvidace náboženství popů, náboženství kapsy – to je počátek skutečného blaha všeho lidstva. Likvidace těchto parazitů – to je nejlepší způsob našeho boje s vládou temna.“

Legionáři se dověděli v listopadu o vzniku Československé republiky. Pod dojmem dosažení samostatnosti pro ně ztratil další boj smysl. Politické a vojenské vedení na Sibiři strhl převratem do svých rukou admirál Kolčak. V listopadu svrhl eserské direktorium a brutálně se vypořádal s nepřáteli. Čechoslováci odmítli Kolčaka podporovat, toužili po návratu do již svobodného domova. Nepomohl ani příjezd Štefánka na Sibiř a jeho přemlouvání k opětovnému boji proti bolševikům. Legionáři odmítali nadále bojovat na půdě Ruska a žádali odjezd domů. Počátkem roku 1919 museli být staženi z fronty do nitra Sibiře, aby chránili Kolčakův týl. Ofensivy 300 tisícové Kolčakovy armády se však již neúčastnili. Kolčakova armáda pronikla až k Volze, ale odtud byla vytlačena za Ural a v listopadu poražena u západosibiřského Omsku. Z Kolčakovy armády zbyly trosky, obklopené Sibiřskou zimou a partyzánskými oddíly.

Hašek byl v lednu 1919 Revolučním sovětem v Ufě vybídnut, aby jako „člověk znající a milující novinářskou práci“, převzal vedení tiskárny a spolupracoval na novém komunistickém časopise „Naš put“. Jeho satirické fejetony, útočící na čs. legie a odpůrce bolševiků, se staly oblíbenými v celé 5. armádě. Velkou pozornost věnoval boji proti náboženství, v boji za komunistický ateismus. Ve článku „Život podle katechismu“ píše: „U jednoho popa jsme našli kulomet a několik bomb. Když jsme ho vedli na popravu, plakal. Chtěl jsem ho uklidnit a rozhovořil jsem se s ním o vzkříšení mrtvých, které ho mělo podle jeho vyznání víry očekávat. Bez účinku. Řval na celou obec. Dále jsem s ním hovořil o tom, proč se počestným duším přisuzuje po smrti úplné blaho a proč se jim připisuje počátek blaha ještě před posledním soudem. Pop zaplakal ještě více. Neuklidnil ho ani rozhovor o věčném životě a o blaženosti duše. Když jsem s ním hovořil o prospěchu, který mu může přinést rozjímání o smrti, o vzkříšení a o posledním soudu, o věčné blaženosti, pop nevydržel, padl na kolena a křičel: Smilujte se, už do vás střílet nebudu.“

V článku „Kristus a popi“, prodchnutém citáty z Bible, hodnotil Kristovo učení jako prvotní komunismus, které bylo vládnoucí mocí zneužito k utlačování a ohlupování lidí. Hašek začal šířit myšlenky komunismu také mezi německými a rakouskými zajatci. Cílem jeho práce bylo získat tyto lidi pro bolševickou revoluci a zapojit je do internacionálních oddílů 5.armády a připravit je na šíření komunismu v zemích, do kterých se z Ruska vrátí. Z Haškovy iniciativy vznikla Zahraniční komunistická strana, jejímž sekretářem se stal sám Hašek. Na mítinku, kde bylo přes 2000 zajatců z různých zemí, Hašek pomohl svým projevem k získání mnoha nových komunistů.

Hašek se stal také organizátorem a duší nového časopisu „Krasnaja Evropa“, jehož úkolem bylo „ujasňování a šíření komunistických idejí mezi cizozemci“. V článku „Ozbrojené sily proletariátu“ píše: „Vy, zahraniční dělníci a rolníci, jste povinni být ozbrojeni, jste povinni být připraveni k boji s kontrarevolucí a sociál­‑zrádci ve svých zemích. Vstupujte neprodleně do Rudé armády a sdružte se s ruskými soudruhy v zájmu společné věci – obrany proletářské diktatury. Vy, zahraniční rudoarmějci, budete spolehlivou záštitou vítězství proletariátu nad buržoazií ve všech státech. Ať žije Rudá armáda a její hrozné bodáky!“ Tyto výzvy psal Hašek právě v době vítězného tažení silné Kolčakovy armády směrem na Moskvu. Desetitisíce vojáků v Kolčakově armádě přecházelo na stranu Rudé armády. Partyzánské oddíly rudoarmějců, mezi nimiž bojovali i češi, působili Kolčakově armádě veliké škody. Kolčak musel ustupovat zpátky na východ, po prohrané bitvě u město Omsk byl pronásledován už pouze 5. armádou. V prosinci byl dobyt Rudou armádou Tomsk a v lednu Krasnojarsk. V Kolčakově týlu vzniklo v Irkutsku povstání, z něhož vzešla protikolčakovská vláda. Čs. legie byly nuceny uzavřít příměří s Rudou armádou a vydali Kolčaka nové vládě, která ho popravila. Sibiřské nebezpečí pro komunisty bylo zažehnáno, celá Sibiř se stala bolševickou.

Hašek v této době putuje se svojí pojízdnou tiskárnou do jednotlivých měst zabraných rudoarmějci a vydává nadále komunistické burcující časopisy. V Čeljabinsku založil nový časopis „Krasnyj strelok“, v němž ostře napadá postoj pravoslavné církve vůči komunistům (Deník popa Maljuty z pluku Ježíše Krista). Kromě své spisovatelské agitační činnosti Hašek také přednášel na krátkodobém kursu komunismu, kde se přihlásilo i 12 zahraničních komunistů. Na mítinku v Čeljabinsku vystoupil Hašek s projevem v ruštině na téma „Vítězství na východě osvobodí západ“, na jiném mítinku se většina přítomných maďarské, německé, české, slovenské a rumunské národnosti rozhodla vstoupit do Rudé armády. Výbor Zahraniční komunistické strany byl začleněn k politickému vedení 5.armády. Toto internacionální oddělení pod Haškovým vedením bylo v tehdejším Rusku zvláštností, Hašek byl jmenován vedoucím zahraniční sekce. Zúčastňoval se všech schůzí vedení politického oddělení 5. armády a měl podíl na jeho rozhodnutích.

S postupem Rudé armády do nitra Sibiře stále přibývalo cizích zajatců, kterých bylo více než 500 tisíc. Práce internacionálního oddělení pod vedením Haška spočívala v pořádání koncert – mítinků, schůzi, a besed. Oddělení vydávalo agitační literaturu v jazyce německém, maďarském, českém, polském, rumunském a srbském. Kromě komunistických časopisů v německém a polském jazyce vydalo také přes 26 000 provolání v němčině a maďarštině, přes 5 000 provolání v češtině k čs.legiím. Internacionální oddělení dostalo za úkol vydávat také časopisy i v jazycích národů, mezi kterými se Rudá armáda pohybovala. Začal se vydávat burjatsko­‑mongolský časopis „Zář“ a korejsko­‑čínský časopis. Hašek celou tuto tiskovou práci vedl, osobně tyto časopisy redigoval a také do nich psal. Baškirský komunistický časopis redigovaný Haškem byl vůbec prvním časopisem v baškirském jazyce.

Na jaře 1920 začal Hašek organizovat zahraniční sekce bolševických stran, mezi jinými i československou. Došlo tak ke spojení českých komunistů na Sibiři s politickým ústředím v Moskvě reprezentovaným B. Šmeralem a I. Olbrachtem a A. Zápotockým. Podle vzoru československé bolševické sekce zorganizované Haškem vzniklo v létě 1920 dalších 14 zahraničních bolševických sekcí: maďarská, německá, lotyšská, estonská, musulmanská, ukrajinská, haličská, jihoslovanská, rumunská, finská, litevsko­‑běloruská, židovská, polská a korejsko­‑čínská. Výbor československé sekce byl kromě v Omsku založen také v Irkutsku, které se stalo střediskem činností českých a slovenských komunistů na Sibiři, dále pak v Tjumeni, Krasnojarsku, Novonikolajevsku, Barnaulu, Čeremchově, Tomsku a jinde. Československá sekce se věnovala podchycení všech Čechů a Slováků – členů bolševické strany na Sibiři.


Celkem bylo na Sibiři zjištěno 236 českých a slovenských komunistů, kteří byli v průběhu roku 1920 odesláni k šíření komunistických myšlenek do Československa. Na Sibiři byly touto sekcí kromě agitací mezi ostatními Čechy a Slováky organizovány také komunistické kursy, kterými prošlo 41 komunistů. Od 5. dubna 1920 byl Hašek předsedou stranického výboru štábu 5. armády. Poté byl zvolen do stranické komise, která měla za úkol ustavovat komunistickou moc v dobytých oblastech. Stal se členem irkutského městského sovětu. V Krasnojarsku se také oženil s Alexandrou Gavrilovnou Lvovou, ačkoliv byl v manželské smlouvě s první manželkou v Československu.

Na počátku roku 1920 se čs. legie dostaly do přímého styku s 5. armádou. Mezi legionáře ve stále větším měřítku pronikaly bolševické myšlenky. Mnoho legionářů přecházelo na druhou stranu. V Irkutsku bylo v lednu soustředěno na 800 bývalých legionářů. Jiných 600 Čechů působilo v bolševických partyzánských oddílech v oblasti mezi Krasnojarskem a Irkutskem. V únoru 1920 požádalo velení čs. legií o uzavření příměří a byl jim umožněn přesun do Vladivostoku.

V červnu byla zorganizována v Omsku konference českých a slovenských komunistů, z Moskvy zde bylo posláno velké množství komunistické literatury a Leninových spisů. Šmeral s Olbrachtem požádali přípisem Ruskou komunistickou stranu o „mobilizaci čs. komunistů“, jejich odeslání do Moskvy, kde byli vyškolováni a potom odesíláni do Československa, aby tam mohli být zárodkem budoucí komunistické strany. V tomto přípisu se úvodem píše: „Politická situace v Československu vyžaduje, aby všichni čeští a slovenští komunisté, nalézající se na území RSFSR a USSR, byli v nejkratší době odesláni do Československa. V Československu není ještě legální komunistická strana. Bude vytvořena na připravovaném sjezdu Československé sociální demokracie…“

Hašek byl v říjnu jmenován zástupcem náčelníka politického odděleni 5. armády, byl vedoucím rozsáhlého politického aparátu jedné z největších armád, ovládala celou Sibiř. Byla to nejvyšší funkce, kterou za dobu své činnosti v Rudé armádě vykonával. V rámci posílání „zkušených“ českých komunistů zpět do Československa byl do Moskvy na podzim 1920 povolán i Jaroslav Hašek. Na první výzvu složit stranické funkce a vrátit se reagoval odmítavě, ale později poslechl. Hašek se vrátil do Československa, kde byl tiskem obviňován ze zběhnutí k Rudé armádě a nenašel pochopení ani u českých marxistů. Vrátil se k předválečnému způsobu života, začal psát „Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války“, které nedokončil, protože zemřel dva roky po svém návratu do Československa 3. ledna 1923.

Tolik stručně z historie občanské války na Sibiři, kde se rozhodovalo o budoucnosti ruského národa, ale i o historii ostatních národů, které byly v budoucnu podvedeny lživým komunistickým učením. Je možné, že se díky těmto prvním komunistům získaným na Sibiři komunistické učení mohlo rozšířit do dalších zemi celého světa. Hašek hrál v tomto procesu svojí spisovatelsko – agitační činností významnou roli. Pomohl rovněž vnitřně rozkládat morálku vojáků nejen čs. legií, ale i Kolčakovy armády, která byla později poražena. Historici se dodnes podivují nad úspěchem bolševické armády na této východní frontě, protože protibolševické armády nebyly o nic slabší. Jako jednu z příčin uvádějí nedostatek politiky a propagandy v době občanské války a nejednotnost velení protibolševických sil jednotlivých armád. Bolševici v těchto oblastech vedení války neselhali také díky přispění Jaroslava Haška.

Je zajímavé, že se Sibiř stala určitým obětním místem mocnosti komunismu. Ve třicátých letech zde začali komunisté zakládat neblaze proslulé komunistické koncentrační tábory, ve kterých zemřely milióny lidi. Není bez zajímavosti, že v posledních prezidentských volbách v Rusku r.1996 získali ruští komunisté největší podporu právě na Sibiři, zvláště v oblasti Krasnojarsku, který je považován za komunistickou baštu. Je zvláštní, že na tomto místě také sám Lenin vytvořil část svého učení, během svého vyhnanství v Krasnojarsku od roku 1897. Napsal zde knihy: „Úkoly ruské soc. demokracie“, „Nový hospodářský zákon“, „Náš program“, „Rozvoj kapitalismu v Rusku“ a mnohé jiné. Sám prohlásil: „Bez revoluční teorie nemůže být revolučních změn…“. Položil zde ideové základy budoucího zločinného komunistického režimu.

Vím, že náš boj není proti tělu a krvi, ale proti vládám, proti autoritám, proti světovládcům této temnoty, proti duchovním mocnostem zla v nebeských oblastech (Ef 6,12). Jsem přesvědčen o tom, že za komunistickým učením stojí silná duchovní mocnost, která tomuto učení dává sílu a duchovně zaslepuje lidi. Toto učení ovládlo v našem století celé národy, včetně našeho. Myslím si, že jedním z míst, kde má tato mocnost stále svoje pozice, je právě Sibiř, v oblasti Krasnojarska. V roce 1994 na podzim mě Pán během půstu na modlitbě zjevil jméno tohoto města, o kterém jsem do té doby nevěděl. Začal jsem se za Krasnojarsk modlit a zároveň jsem začal o tomto místě po knihovnách shromažďovat informace. Narazil jsem při studiu historie města Krasnojarsku právě na jméno Jaroslava Haška, který je zmiňován v ruských knihách jako jedna z hlavních postav komunistických dějin této oblasti. Je zvláštní, že se po svém návratu, do Československa již nadále aktivně na šíření komunismu nepodílel. Jakoby se dostal z působnosti této mocnosti komunismu, která v Československu v té době své pozice teprve hledala.

Použitá literatura:

J. Hašek: Tajemství mého pobytu v Rusku

Křížek: Jaroslav Hašek v revolučním Rusku

Dunajevskij: Zmizení Jaroslava Haška

Jelanskij: Zamek v revoljucionnoj Rosii, Iz istorii Krasnojarskoj nartijnoj organizacii Krasnojarsk

M. Švankmajer & kol.: Dějiny Ruska

< ![endif]–>

< ![endif]–>

Příspěvek byl publikován v rubrice Analýzy, trendy, společnost se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.