Boží spravedlnost

Boží spravedlnost (Hartwig Henkel)

 

Největší překážkou živého obecenství s Bohem jsou pro věřící pocity viny, nedostatečnosti a strach z Boha. Nejsou-li tyto překážky odstraněny, stojí v cestě proudu mocné motivující lásky.

 

Řešením tohoto problému je novozákonní učení o spravedlnosti. Žijeme-li ve spravedlnosti, můžeme zaujmout správný postoj vůči Bohu. Víme, že v nás má zalíbení. Stojíme před ním bez hříchu, viny, či méněcennosti a můžeme beze strachu přijímat a prožívat jeho lásku.

                 

V Novém zákoně jsou popisovány dva naprosto rozdílné druhy spravedlnosti, odlišující se jak způsobem dosažení spravedlnosti, tak svými důsledky.

                 

Kdo se vykazuje skutky, nedostává mzdu z milosti, nýbrž z povinnosti. (Ř 4,4 ČEP)

 

Mojžíš píše o spravedlnosti, která je založena na Zákonu: ‚Člověk, který je bude činit, bude v nich živ.’ (Ř 10,5)

 

Život, tedy obecenství člověka s Bohem, je zde následkem spravedlnosti založené na vlastním výkonu. Naše vlastní síly na to však nestačí, a tak nás naše svědomí neustále odsuzuje, že jsme nedostáli Božím požadavkům. Proto v tomto případě člověk zůstává neustále na rovině honby za cílem, kterého nikdy nemůže dosáhnout. (viz Ř 9,31-32) Takovýto vztah k Bohu má za následek trvalé napětí, neradostnost a vzrůstající tvrdost člověka.

 

Naproti tomu je nám jako dar nabídnuta Boží spravedlnost.

 

Kdo se nevykazuje skutky, ale věří v toho, který dává spravedlnost bezbožnému, tomu se jeho víra počítá za spravedlnost. (Ř 4,5 ČEP)

 

Biblické křesťanství se výrazně odlišuje ode všech ostatních náboženství (a také od náboženské tradice v křesťanství) právě tím, že odmítá skutky jako prostředek, kterým chce získat Boží zalíbení, jeho lásku, kterým chce Boha milostivě naladit či naklonit ve svůj prospěch.

 

Jedinou alternativou k vlastní námaze je víra, že Ježíš za nás zástupně zemřel a žije u Boha. Na základě této víry je nám připočtena Ježíšova spravedlnost i jeho postavení před Otcem tak, jako kdybychom toho dosáhli my sami.

 

… nemaje svou spravedlnost, která je ze Zákona, ale tu, která je z víry v Krista, tu spravedlnost, která je z Boha na základě víry … (Fp 3,9)

 

Darovaná spravedlnost je Boží dar bez jakékoliv naší zásluhy. (viz Ř 5,17)

 

Víra, jejímž prostřednictvím tento dar přijmeme, nás vede přes vyznání toho, co jsme přijali, k novým zkušenostem.

 

Člověk ospravedlněný z víry mluví. (viz Ř 10,6)

 

Jsme ospravedlněni z víry jeho krví. Ve víře jsme tedy uplatnili moc Ježíšovy krve a vyznali: Jsem očištěn od veškeré nespravedlnosti. (viz Ř 5,1.9)

 

Nejen, že jsme Boží spravedlnost dostali, ale dokonce jsme se ve své nové přirozenosti stali Boží spravedlností. (viz Ř 1,7.9)

 

Toho, který hřích nepoznal, za nás učinil hříchem, abychom se my stali Boží spravedlností v něm. (2K 5,21)

 

… nového člověka, který byl stvořen podle Boha ve spravedlnosti a svatosti pravdy. (Ef 4,24)

 

Stejně jako Ježíš na kříži přijal naši nespravedlivou hříšnou přirozenost, tak jsme nyní my přijali jeho spravedlivou přirozenost. Pokud správně a čistě biblicky uvažujeme, nemůžeme z toho vyvodit závěr, že křesťan sám ze sebe může dosáhnout postavení bezhříšnosti. Darovaná Boží spravedlnost nás nečiní nezávislými na Bohu, ale naopak prohlubuje naše vědomí naprosté závislosti na něm. A pokud hřešíme, pak je to právě proto, že nežijeme v síle, kterou dává Boží milost.

 

Satan obžalovává věřící. Ale oni nad ním vítězí pro krev Beránka a pro slovo svého svědectví. Naše vyznání o očištění Ježíšovou krví nám dává vítězství nad Satanem. (viz Zj 12,10-11)

 

Naše svědomí může být očištěno od mrtvých skutků, k nimž jsme motivováni strachem nebo pocity viny. Pak můžeme prožívat živé obecenství s Bohem. (viz Žd 9,14)

 

Ježíšovou krví může být naše svědomí osvobozeno od výčitek a obžalob. Pak budeme odvážní a smělí před Bohem. (viz Žd 10,19-22)

 

Život v Boží spravedlnosti ukončuje zatracení, pocity viny a nehodnosti, méněcennost, sebeodmítnutí, trestání sebe sama i přílišné požadavky na sebe, strach z dělání chyb. Dá nám zcela nový obraz o sobě.

 

Začneme vidět, že jsme milováni, přijati, skryti, že jsme vzácní a důležití. Začneme věřit, že Bůh s námi osobně chce mít obecenství. Pokud toto vše zakusíme, budou naplněny naše základní potřeby, které samy o sobě nejsou špatné či zvrácené. Jsme stvořeni tak, že můžeme správně žít jen tehdy, když prožíváme lásku a skrytost. Tyto potřeby však musí naplnit Bůh.

 

Zdrojem našeho uspokojení se nesmí stát lidé, věci nebo vlastní zásluhy. (viz Ex 20,2-3)

 

Zkušenost spravedlnosti je předpokladem k tomu, abychom ve svém životě prožili další požehnání:

·         pokoj (Ř 5,1)

·         radost (Ř 14,17)

·         Boží láska (Ř 8,34-35)

·         víra v konkrétní požehnání (1J 3,19-22; Jk 5,16)

·         smělost před Bohem (Žd 10,19)

·         osvobození od strachu (Př 28,1)

·         osvobození od pýchy a nesprávné důvěry ve vlastní schopnosti (Ř 3,26-28)

·         duchovní boj (Iz 54,17; Ef 6,14)

Příspěvek byl publikován v rubrice Základy víry se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.