James W. Goll

Věřím, že tento rok je rokem Božího Slova a Boha Slova! Je to doba, kdy bude v těle Kristově opět položen důraz na úřad učitele (Ef 4,11) či na Duchem svatým udílený dar vyučování (Ř 12,7). Jde o čas, kdy se uskuteční spojení Školy Ducha a Školy Slova. To je také důvod, proč jsem na počátku roku zveřejnil nejprve Program čtení Bible. Není nikdy pozdě na to začít!

S tímto přesvědčením ve svém srdci jsem se odebral na modlitby a požádal jsem Pána, aby mi dal verše pro rok 2012. K mému překvapení jsem vnímal, že Duch svatý položil důraz na následujících „12 Biblických veršů z Písma pro rok 2012 a další období“ právě s takovými souřadnicemi, jako jsou: 20,12; 10,12; 12,12 či 12,20. Doufám, že vás osloví tento poněkud netradiční způsob čerpání užitku z Božího slova.

1. Ex 20,12 – Cti svého otce a svou matku, aby se prodloužily tvé dny na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. Potřebujeme pečovat o kulturu ÚCTY! Každý, kdo ctí druhé vyhrává a v takovéto atmosféře dochází také k úplně svobodnému plynutí Božího nadpřirozeného jednání!
2. Př 20,12 – Ucho, které slyší, a oko, které vidí, Hospodin učinil obojí. Dočkáme se obecenství s Bohem společně s větší rozmanitostí v prorocké službě, protože dojde k nárůstu pomazání jak u tzv.vidoucích, tak i u těch, kteří Pána slyší.
3. Ez 20,12 – Dal jsem jim také své soboty, aby se staly znamením mezi mnou a jimi, aby poznali, že já Hospodin je posvěcuji. Duch svatý v této době pokládá velký důraz na ODPOČINEK! Odpočinek bude nástrojem, díky kterému budou mnozí uzdraveni. Někteří budou povoláni do určitého období „odpočinku sabatu“, prodloužených prázdnin a slavení dne odpočinku.
4. Job 12,12 – Mezi kmety je moudrost a dlouhý život dává rozumnost. V období, do kterého se nyní posouváme, bude při rozhodování kladen velký důraz na službu v Duchu moudrosti (Iz 11,1-3) a na dar slova poznání (1K 12,8).
5. Za 12,10 – Vyleji na dům Davidův a na obyvatele Jeruzaléma ducha milosti a úpěnlivých proseb. Pohledí na mě, na toho, kterého probodli, a budou ho oplakávat, jako se kvílí nad jedináčkem, budou nad ním hořce naříkat, jako se naříká nad prvorozeným. V roce 2012 dojde po celém světě k nárůstu modliteb za Izrael tak, jako nikdy v celé historii. To vše v přípravách na regionální konflikt na Středním východě, ke kterému by mohlo dojít v roce 2013 a dalších letech.
6. Mt 12,20 - Nalomený rákos nedolomí a doutnající knot neuhasí, dokud nepřivede právo k vítězství. Zklamaní lidé dostanou čerstvou naději a hnutí za spravedlnost vstoupí do větší zralosti a bude mít větší vliv.
7. L 12,12 – Neboť Svatý Duch vás v té hodině naučí, co je třeba říci. Na mnohé lidi bude uvolněno spontánní vedení Ducha svatého. Závislost na čerstvém vedení Ducha svatého se stane nezbytností. Duch svatý se nám sám dá poznat jako náš Učitel.
8. J 20,12 – Uviděla dva anděly v bílém rouchu sedící na místě, kde leželo Ježíšovo tělo; jednoho u hlavy a druhého u nohou. Dochází k nárůstu aktivity andělů v oblasti, kterou vidoucí rozeznávají v duchu. Lidé, kteří ještě nikdy neviděli anděly, zažijí setkání s anděly.
9. Sk 20,12 - Chlapce přivedli živého a byli velice povzbuzeni. Dojde k vytrysknutí probuzení kříšení mrtvých. Nebude omezeno pouze na „země třetího světa“, nárůst bude eskalovat po celém světě.
10. Ř 12,12 - V naději se radujte, v soužení buďte trpěliví, v modlitbě vytrvalí. Poselstvím této hodiny je NADĚJE! Volání zní: „Nikdy se nevzdávej!“ V místních církvích se lidé navrátí do povolání přimlouvat se.
11. 1K 12,12 – Neboť jako tělo je jedno, ač má mnoho údů, a všechny údy jednoho těla, ačkoli je jich mnoho, jsou jedno tělo, tak i Kristus. Toto je kapitola tohoto roku! Opět nastává čas pro službu celého těla. Tak jako jsou obnovovány dary pětinásobné služby, nyní se chopí vesla „hnutí svatých“. Nyní je čas, aby každý člen církve sloužit v darech Ducha svatého!
12. 2K 12,12 – Znamení apoštola byla mezi vámi uskutečněna ve vší vytrvalosti znameními, divy a mocnými činy. Z tohoto verše jsem nadšený! Je to vrcholný verš ze všech těch, které mi Pán dal. Nyní jsou na scéně skuteční apoštolové, činící zázraky a divy, chodící v čistotě charakteru.

Chvála Pánu za to, že se bude v tomto roce Slova projevovat jako Bůh Slova. Kéž se v plnosti sblíží věky spolu s milostmi minulosti, kéž se přivedou v tomto čase do přítomnosti. Věřím, že těchto 12 Biblických veršů pro rok 2012 a další období pro vás bude požehnáním!

S velkým očekáváním! James W. Goll

Tomáš Korčák

Ježíš řekl kananejské ženě podivuhodný výrok. Označil uzdravení a osvobození od démonů doslova jako chléb dětí (Mt 15,26; Mk 7,27; Kraličtí: chléb synů). To znamená dvojí: především, že to je dar pro smluvní Boží lid, ale také, že to je dar pro ty, kteří mají vlastnosti dětí – tedy především jednoduchost a důvěru jako děti. Potřebujeme se naučit chodit v Božím království jako dospělí synové a dcery, kteří vstupují do svého dědictví (viz Ga 4,1-7). Dospělí synové nejsou dětinští, ale v určitých aspektech jednají jako děti.

Apoštol Pavel o sobě vyznává: Když jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, uvažoval jsem jako dítě. Když jsem se stal mužem, zanechal jsem dětinských věcí. (1K 13,11) Také druhé vyzývá: Bratři, ve svém myšlení nebuďte jako děti; ve zlém buďte jako nemluvňata, ale v myšlení buďte dospělí. (1K 14,20) Bůh nám dává patero služebností (apoštoly, proroky, evangelisty, pastýře a učitele), abychom dospěli v dospělého muže a nebyli již více jako děti, zmítáni vlnami a hnáni každým větrem učení (Ef 4,13.14). Tedy odmítáme být infantilní – dětinští lidé.

Pán Ježíš po vyslání dvanácti učedníků vyslal dalších sedmdesát dva (L 10,1-22; některé překlady uvádějí sedmdesát). Je možné, že to již byli učedníci Dvanácti – na každého šest. Také oni šli po dvou do každého města a místa, kam měl Ježíš sám jít. Připravovali mu tak cestu. Ježíš je vyzval, aby poprosili Pána žně o vyhnání dělníků na svou žeň a dále aby uzdravovali nemocné a hlásali Boží království. Když se těchto sedmdesát dva vrátilo ze svých cest, měli velikou radost a Pánu oznamovali, že i démoni se jim poddávali v jeho jménu. Nejen že uzdravovali nemocné, ale i vyháněli démony stejně jako Dvanáct.

Ježíšova reakce byla podivuhodná. Nejprve potvrdil satanovu porážku a autoritu učedníků: Viděl jsem, jak Satan spadl s nebe jako blesk. Hle, dal jsem vám pravomoc šlapat po hadech a štírech, i nad veškerou silou Nepřítele, a naprosto nic vám neublíží. (L 10,18-19) Dále nasměroval radost a sebevědomí učedníků na skutečný zdroj: Ale z toho se neradujte, že se vám poddávají duchové; radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebesích. (20) Strom roste z vláhy, kterou čerpá v podzemí. Neroste z ovoce.

Nakonec se Pán rozveselil a zajásal v Duchu svatém. Některé překlady uvádějí, že dokonce poskočil či tancoval radostí. Začal chválit Boha pro nás klíčovou modlitbou: Velebím tě, Otče, Pane nebe i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je nemluvňatům. Ano, Otče, protože tak se ti zalíbilo. Všechno mi bylo předáno od mého Otce; a nikdo neví, kdo je Syn, než Otec, a kdo je Otec, než Syn a ten, komu by to Syn chtěl zjevit. (21-22)

Moudří a rozumní jsou lidé, kteří jsou moudří ve svých vlastních očích (viz Př 3,7; 26,12; 28,11; Iz 5,21; Ř 12,16; 1K 3,18; L 18,9-14). Jsou to též lidé intelektuálně domýšliví, kteří povýšili svůj rozum nad Boží slovo. I v církevních kruzích najdeme mnoho takových lidí a musíme jednat ve vlastních životech a poddávat svoji duši a mysl znovuzrozenému duchu, kterého každý den plníme Božím slovem a Duchem svatým. Nejde jen o extrém liberální teologie, ale i o evangelikální a charismatický „racionalismus“, který nevěří, že u Boha je všechno možné.

Co před těmito „přemoudřelými a všemu rozumějícími“ lidmi nebeský Otec skrývá? Z kontextu zcela jasně vyplývá, že to je služba v moci divů a zázraků. Otec před nimi skrývá moc Božího království, která se projevuje v uzdravování nemocných, ve vyhánění démonů a proměně životů. Tuto moc naopak zjevuje či doslova odhaluje nemluvňatům. A ještě to jednou dotvrzuje slovy: Ano, Otče, protože tak se ti zalíbilo. Toto skrývání před pyšnými a odhalování před pokornými se Bohu velice líbí. Cílem toho všeho má být osobní zjevení Otce i Syna.

Podobně se Ježíš modlí i u Matouše 11,25-30 a navazuje výzvou, aby všichni k němu přišli a u něj odpočinuli. To je též popis těch maličkých či nemluvňat. Jsou to lidé, kteří se učí od Pána jeho tichosti a pokoře v srdci. Jsou to lidé, kteří chodí po Božích cestách a skrze jednoduchou dětskou důvěru nalézají odpočinutí pro své duše.

Pojďme se ještě dále podívat na Ježíšovo dávání dětí za náš příklad: V tu hodinu přistoupili učedníci k Ježíšovi a říkali: „Kdo je tedy největší v království Nebes?“ Ježíš přivolal dítě, postavil je doprostřed a řekl: „Amen, pravím vám: Neobrátíte-li se a nestanete-li se takovými jako děti, jistě nevejdete do království Nebes. Kdo se tedy pokoří jako toto dítě, ten je největší v království Nebes. A kdo přijme jedno takové dítě na základě mého jména, přijímá mne.“ (Mt 18,1-5) Máme se obrátit, pokořit a stát takovými jako jsou děti. Být jako děti je tedy cestou pokory pro dospělé.

Dále: A přinášeli k němu děti, aby se jich dotkl. Učedníci je však pokárali. Když to Ježíš uviděl, zamrzelo ho to a řekl jim: „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takových je Boží království. Amen, pravím vám, kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevstoupí.“ A bral je do náručí, vkládal na ně ruce a svolával na ně požehnání. (Mk 10,13-16) Boží království patří lidem s určitými vlastnostmi dětí a Boží království máme přijímat jako děti. Je to především dětská jednoduchost, pokora a důvěra.

Podívejme se však podrobněji na jednání dětí. Jaké si tedy máme osvojit postoje a vlastnosti od dětí?

1. Děti nejsou nezávislé a soběstačné – potřebují otce a matku. Pokora se projevuje tím, že jsem zcela závislý na svém nebeském Otci. Dítě nedělá vše samo.
2. Děti věří a důvěřují svým rodičům – proto jsou bezstarostné a uvolněné. Děti vědí, že se nemusí starat o budoucnost. Rodiče se o ně postarají.
3. Děti se nechávají obdarovávat – zadarmo bez snahy dary odčinit či odplatit. Bez problémů od rodičů přijímají dárky.
4. Děti znají své vlastní meze jako samozřejmost a přijímají je. Děti vidí své meze a nemají z toho mindráky či neurotické potíže, protože znají své rodiče. Otec umí všechno, to jim dává jistotu. Mám-li nějaké omezení, ihned jdu za tátou.
5. Děti umí přiznat svoji slabost. Jsou bezprostřední a jednoduché.
6. Děti znají své rodiče a postava rodičů pro ně skýtá bezpečí. Děti se samy nechrání, nechávají se ochraňovat od rodičů.
7. Děti jsou malé a nevýznamné (v pohledu tohoto světa), ale přece milované. Milované dítě zdravě roste, avšak nemá zájem předčasně vyrůst.
8. Děti se často radují z malých a bezvýznamných (v pohledu tohoto světa) věcí.
9. Milované děti ctí své rodiče a poslouchají je. Ví, kde jsou doma i po výprasku. Milované děti zůstávají u svých rodičů.
10. Děti se učí a napodobují své rodiče.

Tyto postoje ve vztahu k nebeskému Otci nás otevírají pro proměňující moc Božího království. Nesmíme je ignorovat, jinak nám budou určité věci zahalené a skryté. Tato dětská pokora a jednoduchost přináší zdraví jak nám, tak i skrze nás do našeho okolí.

Zásadní vliv naší vnitřní jednoduchosti na naše tělo ukazuje Ježíš v následujících slovech: Nejprve nás vyzývá, abychom si shromažďovali poklady v nebi, neboť kde je náš poklad, tam bude i naše srdce (Mt 6,19-21). Poté říká: Lampou těla je oko. Je-li tvé oko čisté (doslova: jednoduché, prosté), celé tvé tělo bude plné světla. Ale je-li tvé oko špatné, celé tvé tělo bude tmavé. Je-li tedy i světlo v tobě tmou, jak velká je pak temnota! (22-23)

Tvoje jednoduchost myšlení a celé tvé duše, která se projevuje ve tvém vidění tvého okolí a tvých bližních, má veliký vliv na celé tvé tělo. Tvoje jednoduché vidění podobné tomu, které mají děti, způsobuje, že pak celé tvé tělo je plné uzdravujícího světla. Na paprscích Slunce spravedlnosti je uzdravení a zdraví (viz Mal 3,20). Ježíš u Lukáše ještě dodává: Jestliže je tedy celé tvé tělo světlé a nemá žádnou část tmavou, bude celé tak světlé, jako když tě lampa ozařuje svým jasem. (L 11,36) Podmínkou je mít jednoduché, přímé, prosté či čisté oko – tedy správný pohled na sebe, druhé, svět a Boha.

Naopak špatné (Kraličtí: nešlechetné) oko, které se projevuje závistí, žárlivostí, povýšeností, zlobou, nenávistí, podezřívavostí nebo jakoukoliv jinou temnotou, působí také na celé naše tělo. Tato složitost v myšlení a vidění našeho okolí vychází z pýchy. Čím více se však pokořuješ, tím více se stáváš jednoduchým.

Máme-li jako křesťané vydávat do svého okolí světlo, potřebujeme se proměňovat do jednoduchosti. Náš Bůh je velmi jednoduchý i když stvořil tak složitý vesmír. Zkoumej Ježíšova slova a zjistíš, jak jsou geniálně jednoduchá. Evangelium je jednoduché a je určené pro jednoduché lidi. Bůh však nemá již jiné – složité evangelium pro složité lidi. Proto je potřeba se stát jednoduchým, aby moc evangelia mohla působit. Jednoduchost není hloupost, ale Boží vlastnost, ke které jsme všichni vyzýváni.

O farizeích je řečeno: Když pozorovali Petrovu a Janovu otevřenost a shledali, že jsou to lidé neučení (řecky: agrammatoi) a prostí (řecky: idiótai), žasli; poznávali je, že bývali s Ježíšem. (Sk 4,13) Skrze tyto jednoduché lidi se šířilo Boží království v moci Ducha svatého.

To se plně shoduje se slovy velmi vzdělaného apoštola Pavla: Zahubím moudrost moudrých a rozumnost rozumných zavrhnu. … Ale co je u světa bláznivé, to si vybral Bůh, aby zahanboval moudré, a co je u světa slabé, to si vybral Bůh, aby zahanboval silné; a co je u světa neurozené a méněcenné, to si vybral Bůh, vybral dokonce i to, co není, aby zrušil to, co je, aby se žádné tělo nemohlo před Bohem chlubit. (1K 1,19.27-29) Bůh není proti vzdělání, ba naopak. Protiví se však pyšným!

Na závěr přijměte Ježíšovo vyslání do tohoto světa šířit evangelium Božího království: Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky; buďte tedy obezřetní jako hadi a prostí jako holubice. (Mt 10,16) Buďte prostí, bezelstní, ryzí a jednoduší, tak se bude skrze vás šířit uzdravující a osvobozující moc Ducha svatého. Všechno dělejte bez reptání a pochybování, abyste byli bezúhonní a bezelstní, Boží děti bez poskvrny uprostřed pokolení pokřiveného a zvráceného, v němž záříte jako světla ve světě. (Fp 2,14-15)

Stephen Kendrick & Alex Kendrick

„Vroucně se navzájem milujte bratrskou láskou, v prokazování úcty předcházejte jeden druhého.“ (Ř 12,10)

Žijeme ve světě, ve kterém je člověk fascinován sebou samým. Kultura, která nás obklopuje, nás učí, abychom se soustředili na svůj vzhled, na své pocity a na své osobní touhy jakožto nejvyšší priority. Cílem, jak se zdá, je dosáhnout co nejvyšší možné úrovně štěstí. Nebezpečí tohoto způsobu myšlení se však stane až bolestně zjevným, podíváme-li se dovnitř manželských vztahů.

Pokud by mělo existovat slovo, které ve své podstatě znamená pravý opak lásky, bylo by to sobectví. Bohužel je to sklon, který si každý z nás neseme s sebou už od narození. Lze to vidět na tom, jak malé děti jednají, a často i na tom, jak i dospělí lidé špatně zacházejí jeden s druhým. Téměř každý hříšný skutek, který byl kdy vykonán, lze vztáhnout k nějaké sobecké motivaci. Sobectví je rysem našeho jednání, který na druhých nesnášíme, ale u sebe jej omlouváme. A přeci není možné, abyste poukazovali na tolik různých způsobů, jakými se váš partner chová sobecky, aniž byste přiznali, že i vy jste sobeckého jednání schopni. To by bylo pokrytecké.

Proč klademe tak nízké nároky na sebe samé, zatímco od našich partnerů očekáváme jen to nejlepší? Odpovědí je hořká pilulka, kterou je třeba spolknout: Jsme sobečtí.

Jestliže manžel své ženě předhazuje pouze své zájmy, potřeby a priority, pak to je známka sobectví. Jestliže si manželka neustále stěžuje na to, kolik času a energie věnuje tomu, aby uspokojila potřeby svého muže, pak to je známka sobectví. Avšak „láska nehledá svůj prospěch“ (1 K 13,5). Milující manželé a manželky – ti, kteří se těší z plného smyslu svého manželství – se zaměřují na to, aby dobře pečovali o onu druhou chybující lidskou bytost, se kterou se rozhodli sdílet svůj život. A to proto, že skutečná láska hledá cesty, jak druhého přijímat, jak vůči němu říkat „ano“.

Jedním z paradoxů sobectví je, že dokonce i nějaká ušlechtilá akce může být sobecká, jestliže její motivací je zasloužit si svá práva nebo vysloužit si odměnu. Jestliže uděláte dokonce i nějakou velmi dobrou věc za tím účelem, abyste pokoutně zmanipulovali svého partnera k nějakému pro vás prospěšnému jednání, stále jednáte sobecky. Základní dělicí čára leží zde: buď svá rozhodnutí děláte z lásky k druhému, nebo ze sebelásky.

Láska není nikdy spokojena, pokud nezakouší blaho či prospěch druhých. Nemůžete jednat zároveň ze skutečné lásky a zároveň ze sobectví. Jestliže se rozhodnete milovat svého partnera, pak to také znamená, že jste se rozhodli říci „ne“ něčemu z toho, co byste si přáli vy sami, abyste mohli říci „ano“ tomu, co potřebuje on. Štěstí svého partnera zde kladete nad své vlastní. To neznamená, že nikdy nemůžete prožívat vlastní štěstí. Pouze nepopřete štěstí toho druhého kvůli tomu, abyste vy sami byli šťastni.

Láska tedy vede ke vnitřní radosti. Jestliže na první místo kladete spokojenost svého partnera, vyplývá z toho vnitřní naplnění, které nemůže být znásobeno jakýmkoli sobeckým jednáním. Toto vnitřní naplnění je přidanou hodnotou, kterou vytváří Bůh a rezervuje ji pro ty, kteří druhým prokazují opravdovou lásku. Pokud se zřekneš svých práv ve prospěch svého partnera, získáš šanci osvobodit sám sebe pro odkrytí hlubšího smyslu manželství.

Nikdo vás nezná tak dobře, jako váš partner. A to také znamená, že nikdo jiný nerozpozná rychleji změnu ve vašem chování, když vědomě začnete obětovat svá chtění a přání ve prospěch naplňování jeho či jejích vlastních potřeb.

Jestliže vám obětovat své vlastní touhy ve prospěch vašeho partnera připadá tvrdé, pak možná budete mít se sobectvím problém hlubší, než jste možná ochotni si připustit.

Položte si následující otázky:

• Skutečně si přeji to, co je nejlepší pro mého manžela či pro moji manželku?
• Chci, aby můj partner cítil, že ho miluji?
• Věří můj partner tomu, že mám na mysli jen to, co je pro něj nejlepší?
• Vnímá mě můj partner jako toho, kdo mu vždy vychází vstříc jako první?

Ať se vám to líbí nebo ne, v očích těch, kteří vás obklopují, a především v očích vašeho partnera, máte určitou „reputaci“. Avšak je to reputace milujícího člověka? Uvědomte si, že i váš partner je postavený před podobně náročný úkol milovat sobeckého člověka – vás. A tak se rozhodněte, že to budete vy jako první, kdo vůči němu začne projevovat skutečnou lásku. A mějte při tom oči otevřené dokořán. Až pak bude vše řečeno a vykonáno, budete mnohem naplněnější oba.

„Nic nedělejte ze soupeření ani z ješitnosti, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe“ (Fp 2,3).

DNEŠNÍ ÚKOL

Jestliže něčemu věnujete svůj čas, energii a peníze, stává se to pro vás důležitějším. Je těžké přinutit se, aby vám záleželo na něčem, do čeho neinvestujete. Kromě toho, že se dále budete zdržovat negativních komentářů, kupte dnes svému partnerovi něco, čím mu dáte najevo, že jste na něj dnes mysleli.

Poznamenejte si splnění dnešního úkolu. Jaký dárek jste pro svého partnera vybrali? Co se stalo, když jste mu jej předávali? Jak jej přijal? Jak jste se při tom cítili vy sami?

„Vždyť kde je závist a soupeření, tam je zmatek“ (Jk 3,16)

Toto je jedna ze 40 výzev lásky obsažených v knize Výzva lásky od Stephena & Alexe Kendricka vydal Návrat domů 2011. Tato cesta obnovy či povzbuzení manželství je mistrně popsána ve filmu V jednom ohni (Fire proof), který je možno s českým dabingem stáhnout na adrese: http://www.uloz.to/11955242/v-jednom-ohni-2008-cz-dab-avi (http://movie-library.cz/film/246107-v-jednom-ohni/ )

A. Gene Veal

„Naslouchej tak, abys byl vyslyšen.“ – C.H. Spurgeon

„Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li mé výroky ve vás, požádejte, oč chcete, a stane se vám.“ (J 15,7)

„Zapamatujte si dobře, že musíme slyšet Ježíše, pokud očekáváme, že nás vyslyší. Pokud nemáme otevřené uši pro Krista, on nebude mít otevřené uši pro nás. Přesně tak, jak slyšíme, budeme i vyslyšeni. A navíc to, co slyšíme, musíme zachovat, musíme v tom žít a musíme to použít pro náš charakter jako mocnou sílu. Musíme přijmout pravdy, které Ježíš učil, nařízení, které vydal a práci Ducha svatého, který je v nás. Jinak nebudeme mít zastání u trůnu milosti. Představ si, že bychom přijímali všechna slova našeho Pána a ta slova by v nás zůstala – jaké možnosti by se nám otevřely! Naše vůle by se mohla projevovat v modlitbách, protože jsme se už předtím poddali Pánovým přikázáním. Proto Elijáš obdržel klíče od nebe a dokázal zavřít nebeské mraky. Jeden takový muž má hodnotu tisíce obyčejných křesťanů. Toužíme se pokorně přimlouvat za naše církve a svět a jako Luther můžeme mít něco, co je od Pána? Pokud ne, musíme otevřít svoje uši pro hlas toho Nejmilejšího, pro poklad v jeho slovech a důsledně je poslouchat. On chce vyslyšet každého, kdo se k němu bude poctivě modlit.“ – C.H. Spurgeon „Šeková knížka banky víry“

Slyšení Boha

Nebudu přehánět, když řeknu, že mnoho křesťanů se cítí ohroženo myšlenkou, že by k nám Bůh dnes mluvil. Proč tomu tak je? Mají představu, že Bůh je uvězněn v naší teologii, věří, že mají klíč k poznání Boha ve svých doktrínách a leze jim na nervy, když někdo svědčí o tom, jak Bůh k někomu mluvil v práci, v církvi nebo vedle jejich domu. Rádi se učí o Boží existenci a jeho vlastnostech, ale ukažte mi teologický seminář, kde by se vyučovalo o tom, jak slyšet Boží hlas. Nebyl by to velice kontroverzní seminář? Proti takové subjektivitě by se bojovalo. Proto taková vyučování neexistují. Taková zanedbání ovlivňují naše kázání a vyučování v našich sborech. Vede to k představě, že Bůh je kdesi vzdálen, a není mezi námi.

Je normální, že Bůh mluví ke svým lidem. Když máš problémy, mělo by být pro tebe normální očekávat, že Bůh k tobě pošle své služebníky. On ti pomáhá. Pro Boha je normální, že bude potěšovat tvoje srdce a mluvit k tobě tak jasně, že budeš uprostřed zkoušky a přesto budeš směle prohlašovat, co ti Bůh říká, nebo dělat, k čemu tě Bůh povede. Celé Písmo o tomto svědčí. Přemýšlej nad Elijášem, Davidem, Nátanem, Ezdrášem, Jeremjášem, Ozeášem, Izajášem. Přemýšlej nad tím, jak Bůh vedl Filipa, aby se setkal s etiopským dvořanem. Přemýšlej nad Priscilou a Akvilou, jak osvítili Apolla. Přemýšlej nad Janem na ostrově Patmos. Bůh mluví ke svým lidem a skrze ně.

Někteří lidé se bojí otevřít pro duchovní svět. Jenom zmínka slova meditace a otevření se pro neviditelné, je šokuje. Bible má mnoho co říci těm, kteří mají strach ze zlého. Strach by nás neměl motivovat v tom, co budeme nebo nebudeme dělat. Kdykoli se Boží lidé setkali s andělem, nejdříve jim bylo řečeno, aby se nebáli. Je přirozené se bát nadpřirozena. Ale Duch svatý v nás přebývá. Už dávno je na naší palubě. Jak s ním budeme budovat vztah?

Komu nasloucháme?

Kdybychom měli přítele, který je historikem studujícím George Washingtona, velice by nás zajímala fakta, která by odkryl o jednom z našich slavných předků; ale kdyby tentýž člověk přišel a řekl nám: „Když jsem dnes ráno mluvil s Georgem…“, okamžitě bychom o něj měli obavy. George Washington je mrtev. Ježíš je však živý.

Bůh je velký komunikátor

V Bibli jsou dvě pravdy, které nikdo nevysvětlil. Vždycky se považovaly za přirozené. První je věčná existence Boha; druhou pravdou je fakt, že Bůh mluví. Mezi Bohem a člověkem je nerozpojený řetězec komunikace v celé Bibli, ale nikdy se o tom nediskutuje ani se tato věc nedokazuje, je tomu prostě tak. Všechno, co existuje, vzniklo z hlubin ničeho a skrze Boží hlas. Na konci stvoření Bůh stvořil člověka ke svému obrazu. Ať už to znamená cokoli, určitě to znamená, že Bůh stvořil člověka se schopností mluvit a Bůh na samém počátku představuje sebe jako někoho, kdo vytváří hlas, kdo je komunikátorem. On – velký komunikátor – oslovuje menšího komunikátora – člověka.

Zastavil ses někdy a položil sis otázku: „Kdo vlastně jsem?“ Většina lidí pátrá po smyslu existence. Ale málokdo žasne nad tím, že máme prostředek, jak věcem přijít na kloub: řeč. Vrať se zpět k událostem v zahradě Eden a podívej se na to, proč jsme byli stvořeni – abychom komunikovali s Bohem. Když Bůh stvořil člověka, první věcí, kterou spolu dělali, byla řeč. Měli spolu rozhovor. Poté, co člověk zhřešil, Bůh přišel k Adamovi a Evě, kteří stále chápali, co jim říká a stále dokázali odpovídat. I když došlo k pádu, tento aspekt vztahu s Bohem zůstal. V celé Bibli jsou lidé, kteří mluvili s Bohem a on jim odpovídal. Někdy byla jejich reakce radost, někdy zlost. Když Bůh promluvil k Mojžíšovi, on mu oponoval. On je skutečný; my jsme také skuteční. Ať už se na věc podíváš jakkoli, Bible nikde nepopisuje lidi, kteří by prožívali pouze éterické myšlenky; to, co se dělo, byla jasná, autentická komunikace mezi Stvořitelem a stvořením.

Mnoho bylo řečeno

Co Bůh tedy řekl? Máme mnoho uchováno z toho, co Bůh řekl Adamovi a Evě a jejich potomkům; mnoho z těchto slov bylo napsáno pro nás, ale mnoho z toho, co Bůh předal lidem v Bibli, citováno není. V Genesis je psáno, že Enoch chodil s Bohem. Vzpomínáte si na to, že Enoch měl dítě, které se jmenovalo Metuzalém? To jméno poukazuje na to, že Bůh mluvil k Enochovi, když spolu chodili, protože slovo Metuzalém znamená „když zemře, přijde“. Jméno mělo zřejmě říci to, že když Metuzalém zemře, přijde potopa. Bůh tedy musel Enochovi mnoho předat, když měl syna s takovým jménem. A docela jistě Metuzalém, který žil nejdelší život na zemi, zemřel těsně předtím, než přišla potopa.

Přemýšleli jste někdy nad tím, kde Noe vzal plány na stavbu archy? Nějakým způsobem mu Bůh předal návrhy. To je komunikace: obdržet přesné rozměry plavidla, které nikdo předtím nestavěl a které by odolalo rozsahu potopy popsané v Bibli. To je něco úžasného!

Je metoda přenosu slov mystická? Abraham nebyl mystikem. Lidé, ke kterým Bůh v Bibli mluvil, nepocházeli z nějakého abstraktního prostředí. Byli to obyčejní lidé. Bible je kniha pro pozemšťany; mluví k nám tam, kde žijeme. Abraham byl obchodník; velice úspěšný, byl to nomádský pastevec. Pohyboval se na běžných obchodních cestách na Středním Východě. A Bůh si vyvolil Abrama a začal k němu mluvit. Nejdříve k němu promluvil v kaldejském městě Ur. Bůh mu řekl, že ho zavede do jiné země; řekl mu, že bude mít dítě; řekl mu, že skrze jeho potomky bude požehnána celá země. Abraham přizpůsobil celý svůj život tomuto vnitřnímu hlasu. Bůh vstoupil s Abrahamem do smlouvy. Člověk nemůže vstoupit do smlouvy s myšlenkou. Smlouva se dá uzavřít pouze s druhou osobu.

Jákob je posledním člověkem, o kterém bychom mohli říct, že byl mystikem. Koupili byste si od něj ojeté auto? Ne od Jákoba, takového podvodníka. Ale Jákob byl člověkem s touhou po Bohu ve svém srdci. Nejprve Bůh navštívil Jákoba ve snu, Jákob později s ním bojoval. Celý život se Jákob soustředil na slyšení Božího hlasu.

Bůh mluvil k Jákobovu synu, Josefovi, ve snech. Co bys řekl na to, kdyby za tebou přišel tvůj šestnáctiletý syn a u snídaně ti řekl, že měl v noci sen, ve kterém se mu celá rodina klaněla. To se stalo v Jákobově rodině. Bůh mluvil k tomuto šestnáctiletému chlapci skrze sny a mluvil k němu po celý život, i když stál před faraónem. Faraón na to reagoval takto: „Nikdo není jako tento muž, ve kterém přebývá duch Boha.“ Josef mluvil s Pánem.

Ježíš je živý; co jiného bychom čekali? Ananiáš užasl nad tím, co mu Bůh řekl. Ananiáš slyšel Boha. Skrze jeho poslušnost se Saul naučil to, co Bůh pro něj připravil. Na apoštolově příkladu se pak také můžeme naučit věřit tomu, co Bůh řekl.

Pak tu máme událost, kdy Bůh zjevil něco téměř nepřijatelného Petrovi. Petr byl dobrý ortodoxní Žid. Učili ho, že nemá mít nic společného s pohany. Bůh přišel během toho, co se Petr modlil v Duchu svatém a skrze kombinaci vize a přímé komunikace, řekl Petrovi, že má navštívit dům pohana. Boží hlas odvál všechny Petrovy předsudky a poslal ho do Kornéliova domu.

Kniha Skutků je plná situací, kdy Bůh mluvil ke svým lidem. Během důležitého setkání v Jeruzalémě, po velké rozepři, se starší a diakoni usmířili skrze Ducha svatého a bylo to zapsáno do jejich církevního protokolu. Církev v Jeruzalémě napsala „bratřím z pohanů“ a říká: „Zdálo se dobré nám a Duchu svatému, abychom na vás nevkládali větší břemeno než je nezbytně nutné…“ Díky jeho přítomnosti mezi nimi činili rozhodnutí, které ovlivnilo směr historie křesťanské církve. Duch svatý byl hlavním účastníkem jejich setkání. Takto pracovali. Pouze o tom podávám zprávu.

Jak se to může dít?

Když Bůh mluví, tak to víš ve svém duchu, protože on mluví k našemu duchu. Nemusíš si to vsugerovat; Bůh to dělá sám. Bůh je iniciátorem. Neexistuje žádný oficiální mechanický prostředek, skrze který by Bůh mluvil. Studiem Bible zjišťujeme, že mluvil mnoha způsoby. Bůh mluvil například skrze anděly, keř, osla, manžele, rouno, hrom, ženy, proroky, vítr, pergamen, vize, sny, a tajemného kněze jménem Melchisedech. Jeho hlas je popisován jako tichý, jemný šepot, ale i jako hukot vody. Je zajímavé se podívat na každou zkušenost mezi Bohem a člověkem, ke kterému mluvil a zjistíme, že každý člověk v těchto případech věděl, že k němu mluví Bůh.

Většina knih proroků začíná frází: „Stalo se slovo Hospodinovo…“ Často je zaznamenáno, kde se to stalo a v jakém roce a komu, ale nemluví se o tom, jak se to stalo. Téměř je to jako nevyslovené pochopení skutečnosti, že způsob, jakým osobně slyšíme Boha nemusí být popsán. Způsob, jakým k nám Bůh mluví, není to, co máme hledat. Důležité je to, co nám říká.

Kdy mluví?

Když jsi ponořen do Božího slova a poznání Boha a čekáš na něj, on se ti dá poznat. To, o čem mluvím, je jeho přítomnost. Ne pouze emocionální zkušenost, která ukazuje na to, že je s námi, ale on sám, který se manifestuje ve své přítomnosti. Když v něm zůstáváme, on přichází a dává nám poznat svoji přítomnost. Bůh nás nejdříve udiví svojí svrchovaností. Jakmile jsme připraveni v pokoře slyšet jeho hlas, přichází k nám na osobní rovině. Mluví k nám slova moudrosti, nasměrování, potěšení, ujištění a síly. Zjišťujeme, že všechno to, co potřebujeme přichází od něj, nikoli od nás nebo z jiného zdroje. On nám dokazuje, že je s námi. Jeho přítomnost mluví k našemu duchu, stejně jako mluvila po vzkříšení. I když věděli, že odešel, cítili, že je s nimi.

Jak máme poslouchat, když mluví?

Musíme mít postoj dětské otevřenosti. Vzpomínáte si na malého Samuele? Abychom mohli mít funkční obecenství s živým Bohem, musíme si vytvořit zvyk ztišení se. Nemůžeme Boha slyšet, jestliže je uvnitř nás veliký hluk. On nemluví k našemu tělu nebo našim emocím. Musíme se naučit ztišit se a poznávat Boha. Ježíš řekl, „zavři se ve svém pokojíku“. V našem srdci existuje „pokojík“, kde můžeš zavřít dveře, zatímco život kolem tebe plyne dál. A častokrát, jakmile zavřeš tyto dveře, uvidíš směr, kterým se máš ve svém životě dát. Musíš se naučit být v Boží přítomnosti. Můžeš tvrdit, že Bůh je všude, aniž bys byl v jeho přítomnosti tam, kde právě jsi. K tomu potřebuješ ztišení. Musíme na něj čekat, uctívat ho, vyznávat, že po něm toužíme, ne pouze po jeho požehnání. Je to on, po němž toužíme, nejen zkušenost hovoru s ním.

Jak rozlišíme mezi našimi vlastními myšlenkami a jeho hlasem? Když se ztišíme, přichází mnoho myšlenek. Naším úkolem je slyšet jeho hlas uprostřed těchto myšlenek. Je to jako naladění rádia na určitou frekvenci, musíš ignorovat celou řadu statických a podivných hlasů, které se do toho mísí a nastavit se na ten, který hledáš. On mluví, my pouze někdy neposloucháme. V práci se trápíš nad nějakým problémem a potom přijde Bůh a ty znáš řešení. Víš to, protože ti to řekl. On ti dává moudrost, která je větší než tvoje vlastní. Jsou chvíle, kdy jsi v depresi, zdá se, že neexistuje východisko, ale on je tam. Stejně jako byl s Pavlem. On promluví Slovo a najednou pokoj, který převyšuje všechno poznání, naplní tvoje srdce. Ve tvé situaci se nic nezměnilo, ale ty jsi dostal jeho pohled na věc, učíš se jako Pavel zvládat s Bohem každou situaci.

Jak se na něj naladíme?

Pokud máme Boha jasně slyšet, musíme si rozvinout zvyk meditovat nad jeho Slovem. Musíme se ponořit do Písma, založit svoje přemýšlení na jeho Slově, naplnit se jeho Slovem; nechat jeho živou vodu, aby obmyla naši mysl od světského zkreslení reality. Potom, když k nám mluví skrze svoje Slovo, naše mysl je připravena slyšet to, co nám říká.

Boží slovo je živé, činné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až do rozdělení duše a ducha, kloubů a morku a je schopné rozsoudit myšlenky a postoje srdce. (Žd 4,12) Tato slova popisují Ježíšovo jednání s námi skrze Boží slovo. První zkouškou toho, zda jsem slyšel Boha mluvit, je porovnání s psaným Slovem. První důležitá otázka musí znít takto: Je to v souladu s psaným Božím slovem? Je to v rozporu s tím, co již Bůh řekl? Pokud to je v rozporu s Písmem, není to z Boha.

Pavel napsal několik tvrdých slov na adresu Galatských: Ale i kdybychom vám my nebo sám anděl z nebe zvěstoval v evangeliu něco jiného než to, co jsme vám zvěstovali, budiž proklet! Jak jsme řekli dříve, i nyní říkám znovu: Jestliže vám někdo zvěstuje jako evangelium něco mimo to, co jste přijali, budiž proklet! (Ga 1,8-9) Ve verši 9 opakuje stejnou věc. Dvakrát ve dvou verších. Když nás navštíví andělé, nemáme zahodit Bibli a přijímat všechno, co řeknou. Raději bychom měli říci: „Posaď se tady, anděli, počkej, než to, co jsi mi řekl, porovnám s Písmem.“ Boží slovo je konečným Slovem. Pokud to, co slyšíme nekoresponduje s Božím slovem, není to z Boha. Venku je víc duchů než pouze Duch svatý.

V tomto světě máme chodit pod vedením Ducha svatého. Bez jeho ochrany, můžeme sejít na scestí. Můžeme se dopouštět mnoha hříchů. Každý zmatený samorostlý křesťan je v tomto stavu proto, že ignoruje psané Boží slovo. Naslouchat Božímu hlasu neznamená hledat speciální mimobiblická zjevení. Pokud to, co slyšíme je skutečně Bůh mluvící k našemu srdci, potom to bude v souladu s jeho psaným Slovem. On nám bude ukazovat biblické principy v naší konkrétní situaci. Ježíš byl nasycen Božím slovem. Neustále ho citoval. V tomto i v dalších věcech je naším vzorem.

Mluví tedy vůbec Bůh i mimo psané Boží slovo? Pokud zvážíme, že jsou země, kde je Bible zakázána, potom si troufám tvrdit, že Bůh má cesty, jak mluvit ke svému lidu v těchto těžkých obdobích. Oni Bibli nemají. Ale není to zajímavé, že právě lidé, kteří slyšeli Boha poprvé bez Bible, jsou ochotni riskovat svoje životy, aby se mohli k Bibli dostat? Bůh se jim zjevuje skrze svého Ducha. Pokud k nám Bůh mluví, ať už skrze vnitřní hlas, nebo učitele, nebo okolnosti, kolektivně nebo individuálně, všechno cokoli slyšíme musí být v souladu s jeho živým, objektivním Slovem.

Náš vztah s Bohem se vyvíjí. Během naší cesty s ním, jsou chvíle, kdy nevíme, kam jít a jakým směrem se ubírat. Jak Izajáš řekl: A na vlastní uši uslyšíš za sebou říkat: To je ta cesta, po ní jděte, ať se dáte napravo nebo nalevo. (30,21) Ať odbočíš napravo nebo nalevo, slyšíš jeho hlas vedle sebe. Tak vypadá cesta s ním. Běž dál, choď s ním. Toto ti dnes říká. Taková je cesta křesťana.

Pokoj Kristův ať rozhoduje (nebo: vládne) ve vašich srdcích. (Ko 3,15) Nakonec musíme mít potvrzení jeho pokoje. Kdykoli Bůh mluví, i kdyby nás napomínal, vždycky je v tom Boží pokoj. Boží pokoj funguje v našem srdci jako soudce. Takto poznáme, že to, co slyšíme, je od něj. To, co říká, doprovází jeho pokoj. Někdy se pro tebe otevře příležitost, ale ty nemáš vnitřní potvrzení, že bys ji měl využít. Zastav se. Tvůj pokoj je narušen. Čekej na jeho pokoj, který ti řekne: O.K. jdi do toho, nebo nepřijímej to. Pokud budeš chodit s ním a dělat rozhodnutí, nech ať je rozsuzuje jeho pokoj. Ať Boží pokoj vládne ve vašem srdci během toho, co se učíte slyšet jeho hlas. Bůh vám žehnej v plném poznání toho, kým jste v Kristu.

Zdroj: www.prepareinternational.org

Dan Drápal

Když byli synové Izraele v pustině, našli muže, který sbíral v sobotní den dříví. Ti, kdo ho našli, jak sbírá dříví, ho přivedli k Mojžíšovi, Áronovi a celé pospolitosti. Nechali ho u stráže, protože nebylo rozhodnuto, co se s ním má dělat. Hospodin řekl Mojžíšovi: Ten muž bude jistě usmrcen! (Nu 15,32-35)

Neříkejte, že s tímto biblickým textem nemáte problém. Trest smrti za sbírání dříví v sobotu? Nehumánní bigotnost nejhoršího kalibru! Nemělo by se takové čtení zakázat? Byli lidé, kteří už s tímto nápadem přišli. Já jsem ale ctitelem Kristovým, a vím, že místo k popravčímu kůlu mám lidi vodit ke Kristově kříži. A představte si, že nacházím smysl i v těchto starozákonních textech!

Když jsem se jako duchovní začal soustavněji a často věnovat pastoraci, poznal jsem celou škálu problémů, které lidé mají. A protože jsem byl zároveň pilným čtenářem Bible, po několika letech jsem si všiml, že když někdo v životě dělal něco, za co byl ve Starém zákoně trest smrti (např. zlořečení rodičům, vztažení ruky na rodiče, různé formy okultismu, určité perverzní sexuální praktiky apod.), měl zpravidla i po obrácení ke Kristu vážné problémy. Pokud z nich měl vybřednout, bylo třeba, aby činil nejen obecné pokání, ale výslovné pokání z hříchu, kterého se dopustil, a zpravidla potřeboval, aby ho někdo jiný z tohoto hříchu rozvázal. (V této souvislosti se mi začal také trochu otvírat novozákonní text o svazování a rozvazování.)

Zde se setkáváme s trestem smrti za porušení soboty. Jaký to má smysl? Co to vlastně znamená? Židé doby Ježíšovy měli velmi přesně rozpracováno, co se v sobotu smí a nesmí a jak by se měla správně sobota dodržovat. Pravda, byly mezi nimi různé směry; některé liberálnější, jiné konzervativnější. Perikopa o tom, jak učedníci v sobotu trhají klasy a třením z nich vybírají zrníčka, není v Novém zákoně náhodou. Mezi farizeji se diskutovala otázka, zda právě tato činnost je prací nebo ne. Ježíš měl k farizeům ve skutečnosti hodně blízko a často se postavil za jeden ze směrů proti druhému (např. v otázce rozvodu se postavil za konzervativce, zatímco ve věci mnutí zrna z klasů za liberály).

Židovský přístup k sobotě je ovšem názorným příkladem, jak zákonictví zcela zastře podstatu věci. Ježíš vícekrát opakoval, že sobota je učiněna pro člověka a nikoli člověk pro sobotu, nicméně ti, kteří už byli zcela pohlceni zákonictvím, asi vůbec nechápali, o čem mluví. Pokusím se vysvětlit, o čem mluvil, a proč byl za porušení soboty tak přísný trest.

Bůh ustanovil sedmý den jako den odpočinku. A řekl, že je pro nás nesmírně důležitý. Dokonce nějak souvisí se skutečností, že člověk je Božím obrazem, protože Bůh sám sedmého dne odpočinul. (Zajímavá je skutečnost, že zatímco pro Boha samotného byla sobota posledním dnem, završujícím stvoření, pro člověka byla vlastně prvním dnem. Člověk přišel na svět a začínal dnem odpočinku.)

V posledním letošním čísle časopisu Respekt byl zajímavý článek o fungování lidského mozku. (Možná vám to přijde zvláštní, ale onen článek byl podnětem k sepsání této mé úvahy.) Referoval o vědeckém zjištění, že člověk bytostně potřebuje vypnout, občas nic nedělat, a že s nejvýznamnějšími objevy přicházeli lidé, kteří se dovedli „jen tak flákat“ a na nic konkrétního nemyslet. (Samozřejmě zde nemluvím o notorických nemakačencích, kteří mají „vypnuto“ permanentně.) Zatímco my spíme nebo „nic neděláme“, náš mozek zpracovává podněty, jichž se mu dostalo v předchozím období, jež mohlo být naplněno činorodou prací nebo usilovným bádáním. Pokud mozku neposkytneme dostatečně dlouhou dobu, není schopen přicházející impulzy zpracovat.

Jednoduše řečeno, mozek potřebuje jak dostatek podnětů, tak dostatek času, aby tyto podněty účinně zpracoval. Člověk je stvořen k sedmidennímu cyklu. Lidské dějiny zaznamenaly několik pokusů tento sedmidenní cyklus změnit (zpravidla na desetidenní; my lidé chceme mít věci logičtější než sám Hospodin, a sedmička je takové ne příliš praktické číslo, že? Je to číslo liché, a vůbec, špatně se s ním počítá). Tyto pokusy ale byly zpravidla velmi brzy odpískány, protože lidem se v nich nevedlo dobře.

Poučení je nasnadě: Potřebujeme den odpočinku. Potřebujeme někdy zcela vypnout. Potřebujeme mít rytmus práce a volna. Jenže u soboty, ustanovené Zákonem, daným skrze Mojžíše, šlo ještě o víc. Izraelce sytila v pustině mana padající z nebe. Jak se v Písmu dočítáme, nedala se přechovávat do druhého dne. Musela se spotřebovat v den, kdy byla nasbírána – druhý den už byla nepoživatelná. Jen s páteční manou tomu bylo jinak. V pátek dostali Izraelci many na dva dny – a ejhle, v sobotu byla páteční mana stále čerstvá. Byli i tací, kteří Bohu nevěřili, a tak šli „na manu“ i v sobotu. Jenže žádnou nenašli.

Sobota byla nadpřirozeným znamením Boží milosti, z níž musíme žít. Zákonictví sobotu tohoto nadpřirozeného rozměru zcela zbavuje. Sobota, jak ji znal Izrael v pustině, byla viditelným a hmatatelným (v případě many dokonce poživatelným) znamením toho, že Bůh je schopen se o člověka o dni odpočinku (a – analogicky – i o milostivém létě, kdy mělo pole zůstat ležet ladem) postarat. Když Izrael překročil Jordán a vstoupil do zaslíbené země, mana přestala. Ale sobota měla – mimo jiné – neustále připomínat toto zázračné sycení.

Den odpočinku dodává tvému životu rytmus. Umožňuje ti zastavit se a začít přemýšlet o něčem jiném než o práci. Mnohdy umožňuje dětem, aby si alespoň trochu užily své přepracované rodiče. Sobota ve svém správném pojetí tě vytrhne z honby za prosperitou, za úspěchem, a kdoví za čím ještě.

Pokud nepochopíš smysl soboty, zaplatíš za to životem. (To je poselství příběhu o tom přísném trestu.) Budeš ale umírat pomalu a dlouho. A ani na konci života ti nedojde, jak fatální bylo, žes pracoval od nevidím do nevidím a nikdy ses nezastavil, aby sis položil otázku, proč tady vlastně jsi.

Zatímco dříve bývalo podnětů málo a dějiny postupovaly velmi, velmi pomalu, nyní máme opačný problém. Jsme zahlceni podněty, dostáváme jich víc, než jich stačíme zpracovat, a někdy nás zcela udolají. Je jich tolik, že nás připraví o identitu. Jak řekl jeden z nejslavnějších amerických písničkářů: „Já vlastně žádnou identitu nemám. Večer jsem jiný člověk, než jsem byl ráno.“

Onen článek v Respektu to dosti barvitě popisoval. Dnes toho lidé musí stačit mnohem více než kdy dříve – ať už jde o práci nebo o zábavu. Proto je v Západní společnosti stres patrně největším zabijákem současnosti. Proto mají psychiatři tolik práce.

Radím ti, zvol si svou vlastní rychlost. Bude to možná znamenat radikální rozhodnutí. Několik Ti jich navrhnu:

• Neoznamuj nikomu žádná zásadnější rozhodnutí prostřednictvím SMS. Textovky by ti měly sloužit jen ke sdělením typu: „Přijdu o pět minut později“ nebo „zapomněla jsem ti říct, abys koupil ještě droždí“. Nikoli ke sdělení typu: „Dospěla jsem k závěru, že bude lepší, když se rozejdeme.“
• Reklamní letáky pročítej, pouze když víš, že chceš něco konkrétního koupit. Jinak je rovnou vyhazuj.
• Odhlas se z Facebooku. Facebook ti lže. Říká ti, že máš 243 přátel, ale 240 z nich žádní přátelé nejsou. Asi 150 z nich jsou tví známí, o dalších ze svých „přátel“ vlastně zhola nic nevíš. Facebook tě svádí k příliš stručným sdělením, jež mnohdy nesdělují vůbec nic. Kazí ti styl i pravopis. Stáváš se nesrozumitelným. Čas, který zrušením Facebooku ušetříš, věnuj skutečným přátelům.
• Pokud komunikuješ přes e-mail, zkus napsat dopis zvlášť a dát mu všechny náležitosti dopisu (oslovení, závěrečný pozdrav, místo sepsání – můžeš vynechat datum, to se tam zobrazí tak jako tak) a zkontroluj styl a pravopis. Pak pošli dopis jako přílohu. V krajním případě můžeš text dopisu zkopírovat do těla zprávy. A nezapomeň na ten pravopis! To tě zpomalí. Budeš si muset dopis přečíst ještě jednou a to ti umožní zamyslet se nad tím, jestli jsi sdělil, cos sdělit chtěl, a zda je tvůj dopis dostatečně uctivý. Adresát, ať je jím kdokoli, si zaslouží, abys s ním jednal uctivě.
• Nedívej se na televizi déle než tři hodiny týdně. Rozhodni se předem, nač se budeš dívat, a když se ti to nebude líbit, televizi vypni.
• Pokud nejsi starý a nemohoucí a pokud tam dojdeš za půl hodiny, jdi tam pěšky. Nepoužívej MHD. Vlastní auto už vůbec ne.
• Pokud se tomu můžeš jen trochu vyhnout, nedávej si s lidmi, na nichž ti záleží, více než dvě schůzky denně. Pokud si dáš schůzek více, budeš roztěkaný, odtažitý a budeš říkat banality.
• Ať už hovoříš s kýmkoli, pokud sis schůzku naplánoval, věnuj člověku, s nímž hovoříš, plnou a soustředěnou pozornost.

Pamatuj, že v mnohém jsi pánem svého života. Nemusíš se nechat štvát. Zvol si svou rychlost. Správná volba ti umožní prožít život naplno. Naplno prožitý život nespočívá v maximu podnětů. Naopak, musíš podněty tvrdě omezovat a přijímat jich jen tolik, abys je stačil smysluplně zpracovat.

Připadají ti mé rady příliš tvrdé, nebo třeba zcela mimo? Neboj se, jsou to jenom rady – nepřijdu tě zkontrolovat. Na druhé straně – jsou to rady vyzkoušené. (Až na ten Facebook. Tam jsem nikdy nebyl. Četl jsem, že absťák po odhlášení je příšerný – člověk má pocit, že přestal existovat. Ale možná právě začal.)

Před více než sedmi lety jsem byl okolnostmi vytržen z velmi hektického života. Chtě nechtě jsem přestal být workoholikem. Následovalo asi dvouleté období uzdravování. Pak jsem začal žít naplno. Ale opravdu naplno, nikoli hekticky – lidé si to často pletou. A rozhodně nežiju tak, jak se zpívalo v jedné populární písničce: „Já chci žít nonstop…“ Já naopak žiju stop. Každou chvíli. Mám nad sebou někoho, koho se mohu kdykoli zeptat, kudy dál.

A ten nám dal den odpočinku, abychom docela určitě měli čas si s ním popovídat. Aby se nám nestal starým dobrým známým, s nímž jsme už ale dlouho nehovořili.

O dni odpočinku zvol tu správnou rychlost. Pak budeš žít naplno, nepoznáš nudu, ale nebudeš přetížený. A poneseš ovoce Ducha svatého.

(23. prosince 2011)

Dan Drápal

V tomto článku se chci vrátit k výsledkům sčítání lidu a komentářům k nim. Jen okrajově se chci dotknout otázky vykazování počtu členů. Představitelé církví, k nimž se přihlásilo mnohem méně lidí, než oni uváděli ve svých oficiálních dokumentech, mají jistě o čem přemýšlet, a předpokládám, že jejich svědomí má s čím se vyrovnávat. Vyslovuji domněnku, že ke snaze vykázat větší počet členů, než odpovídá skutečnosti, může mimo jiné vést i skutečnost, že daná církev pobírá státní peníze. Je to podobné jako u misionářů. Pokud je misionář placen ze svého domovského sboru, potřebuje značnou dávku osobní integrity, aby ve výroční zprávě oznámil, že vloni měl jeho misijní sbor třicet členů, ale letos má pouze dvacet. Přitom to vůbec nemuselo být vinou tohoto misionáře. Pokud ale připadá na jednoho duchovního 19, potažmo 27 věřících, pak na tom tyto denominace nebudou dobře, až si této skutečnosti všimnou média. Představitelé těchto denominací jistě mají nějaké myšlenkové mechanismy, s nimiž tyto skutečnosti zpracovávají, ale měli by si nechat říci, že zvenčí to opravdu, ale opravdu nevypadá dobře.

Přitom to hlavní, oč mi v tomto článku jde, je apel zcela opačný. Je to apel na 708 000 věřících, kteří se nehlásí k žádné církvi. Samozřejmě, v tomto velikém počtu mohou být lidé nejrůznějšího přesvědčení. Můj apel se netýká těch, kteří věří na ufony nebo na svatý grál a podobné věci. Mám na mysli lidi, kteří se považují za křesťany. Mnozí z nich patrně kdysi prožili obrácení, ale pak v církvi zakusili určité zklamání a rozhodli se „být křesťany na vlastní pěst“.

Být v církvi dnes není jednoduché. (Mám na mysli skutečnou participaci na životě konkrétního společenství, nikoli skutečnost, že někdo je někde formálně „zapsán“.) Je to v mnohém podobné, jako s manželstvím. Každé druhé manželství se rozvádí a síly a faktory, které jsou za rozvody, jsou i za „rozvody“ s církví. Jistě, mezi manželstvím a členstvím v konkrétním církevním společenství jsou rozdíly; zatímco manželství uzavíráme na celý život (alespoň v biblickém pojetí), církevní příslušnost může člověk z legitimních důvodů změnit. Faktory a síly, které mám na mysli, působí, že člověk s tím druhým (případně s těmi druhými) nevydrží.

Žijeme v době vyhrocené soběstřednosti, kdy si lidé kladou spíše otázku, co nějaký vztah dává mně, než co mohu nějakému vztahu dát já. A pokud si člověk klade otázku, co mu dává manželství nebo členství v církvi, pak často dochází k závěru, že vlastně velmi málo. Zato ho o hodně připravuje. O „svobodu“, o možnost vyzkoušet si, jaké by to bylo s jinou ženou, o čas apod.

Manželství i církev jsou Boží vynálezy. Jsou příležitostí, aby se ukázalo, oč nám v životě opravdu jde. Prakticky všichni potřebujeme proměnu charakteru. Málokdo z nás je svatý. A manželství i církev jsou ideální příležitostí pro proměnu charakteru. Církev má zde na zemi určité úkoly od svého Pána. Jedním z nich – patrně nejdůležitějším – je hlásat evangelium. Je ale rovněž „sloup a opora pravdy“. Ukazuje nám, na čem v životě opravdu záleží. V Písmu má zdroj zjevení pro celou řadu velmi praktických otázek – hospodaření s penězi, výchova dětí, vztah k cizincům… Skutečné, neformální křesťanství je velmi praktické. Pokud člověk opustí církev, jeho schopnosti a obdarování budou církvi scházet.

Častokrát jsem slýchával v různých sborech: „Ve sboru chybí láska!“ Na tento povzdech či na tuto stížnost se odpověď sama nabízí: „Co ti brání, abys tam lásku vnesl(a)?“ Ani špatný pastor ti nemůže zabránit, abys lidi miloval(a). Jednou z věcí, kterou nás Pán Ježíš učí, je dělat iniciativně první krok. Pokud vidíš, že ve sboru není láska, pak tě ten sbor přímo zoufale potřebuje. Kdo jiný by ji tam měl vnést, ne-li ten, kdo citlivě vnímá její deficit?

Samozřejmě, pokud se člověk ponoří do konkrétních vztahů s nedokonalými lidmi v církvi, vystavuje se možnému zranění. Ano, čím bude naše společenství intenzivnější, tím je potenciálně bolestivější. Církev skutečně není pro lidi, jejichž hlavním cílem je nenechat se nikdy nikým zranit. Církev je pro odvážné lidi, kteří jsou ochotni stát se zranitelnými.

Pokud člověk zůstane mimo, lecjaké starosti si ušetří. Připravuje se ale o možnost duchovního růstu. Duchovní růst není možný mimo intenzivní vztahy. Problém mnohých je v tom, že mimo církev je jim skutečně svým způsobem lépe. Nemusí řešit žádná nedorozumění, žádné vztahové problémy. Je ale skutečně ideálem, aby nám bylo v tomto smyslu „lépe“? Pokud ano, pak se podobáme manželským párům, které nechtějí mít děti, protože by si mohly méně užívat a měly by více starostí.

Proto nesdílím optimismus některých církevních představitelů, kteří výsledky sčítání lidu hodnotili v tom smyslu, že se vlastně tak moc nestalo, že lidé nepřestali být věřícími, jen se nepřihlásili k nějaké konkrétní církvi. Z hlediska společnosti je to podobné, jako hodnotit, že se vlastně tak moc neděje, když lidé nevstupují do manželství a žijí spolu jen tak na hromádce. Ze vztahů „na psí knížku“ se rodí méně dětí a ty děti v naprosté většině případů vyrůstají s citovou deprivací. (Nemusíte mě upozorňovat na ten jeden případ, který osobně znáte, a pro který mé hodnocení neplatí. Statistiky jsou výmluvné; výjimky existují, ale nemají podstatný význam.)

Pro křesťany mám výzvu: Nepomůžete si, půjdete-li s dobou a budete-li pěstovat nezávazné vztahy. Lidé, kteří duchovně něco znamenali, šli zpravidla proti proudu. Nejde ale o samoúčel. Musíte vědět, proč proti proudu máte a chcete jít. A také budete potřebovat dostatek odvahy. Nezbývá, než dál budovat církev. Nesmíme to vzdát.

(30. prosince 2011)

Smí si křesťan půjčovat a má půjčovat?

Dan Drápal

Základem tohoto kázání je slovo z Říma­nům 13,8: Nikomu nebuďte nic dlužni, než abyste se navzájem milovali, neboť ten, kdo miluje druhého, naplnil Zákon. Toto je cílový stav každého křesťana: abychom niko­mu nebyli nic dlužni. Druhým důležitým slovem je 5M 28,12: Hospodin ti otevře svou štědrou pokladnici, nebesa, aby v pravý čas dal tvé zemi déšť a požehnal každé práci tvých rukou. Budeš půjčovat mnohým pronárodům, ale sám si nebudeš muset půjčovat.

Ideální stav tedy je, když jsi bez dluhů a můžeš půjčovat. To je Boží požehnání. Pros­perita skutečně je Boží požehnání, ale není to první požehnání (v tom je někdy úskalí kázání o prosperitě), mnozí lidé se nachytají na to, že když uvěří, zbohatnou. Úskalí je totiž v tom, že kořenem všeho zlého je láska k penězům; a někteří, kdo se po nich pachtili, zbloudili od víry a způsobili si mnoho bolestí. (1Tm 6,10)

To však nemění nic na tom, že máme prosperovat. Pod pojmem prosperita se však nerozumí mít mnoho majetku, ale mít na každé dobré dílo. Jsme správci majetku, nic jsme si nepřinesli, nic si neodneseme. Ale podle podobenství o hřivnách máme rozmno­žovat to, co je nám dáno.

Jsou mezi námi sourozenci, kteří uvěřili a jsou po uši v dluzích. Zde je několik kroků, jak z této situace ven. Je třeba zjistit příčinu, proč jsou lidé v dluzích:

• Neschopnost hospodařit
• Prokletí
• Neznalost Božích zásad pro hospodaření
• Nerealistické hodnocení vlastních schop­ností

Lidé však zpravidla připisují své problémy tomu, že neměli štěstí, že je špatná ekonomická situace, špatné zákony, jiní jim ublížili apod. Neobrácený člověk většinou vidí problémy v okolnostech nebo v druhých lidech. Pokud si však nepřiznáme, že je příčina v nás, tak není řešení tohoto problému.

Zde je několik základních poučení k řešení problému, tedy jak se dostat z dluhů:

• Zjistit, jaké jsou mé příjmy (plat, důchod, aj.)
• Jaká jsou má stálá vydání (nájem, inkaso, telefon, tramvajenka, alimenty, splátky půjček apod., DESÁTKY)
• Kolik mi zbývá po sečtení výše uvedených položek na ostatní
• Kolik z toho chci oddělit na potraviny
• Kolik mi potom zbývá

Po ujasnění těchto otázek nastanou pouze dvě eventuality:

1.       Zjistíme, že nemůžeme vyjít.

Zde je třeba si ujasnit:

• Které výdaje mohu zrušit (kurs němčiny..)
• Kde mohu náklady snížit (elektřina, plyn, telefon, přestěhování se do levnějšího bytu)
• Zda mohu dosáhnout vyššího příjmu

Toto jsou legitimní otázky a přesto je třeba nemít „mentalitu chudoby“.

2.       Zjistím, že bych měl vyjít, a přesto nevycházím.

• Je třeba inventarizovat všechna vydání v tzv. „zemi nikoho“, což je rozdíl mezi tím, co máme a co nutně musíme vydat.
• Pokud stále nevycházím, je třeba se modlit, prosit o požehnání a hledat, zda jsem někde na sebe neuvedl prokletí.

Na tomto místě je dobré připomenout, že ve společenství bychom měli pomoci těm, kteří jsou v tomto problému.

Čím na sebe člověk uvádí prokletí?

V 5. Mojžíšově 27 a 28 kapitole jsou uvedena prokletí i požehnání. Základní příči­na prokletí je ve slově: Jestliže nebudeš poslouchat hlasu Hospodina, Boha svého.

• Nectí Boha ze svého majetku
• Neplatí daně

V epištole Římanům 13,7 je zapsáno: Dejte každému, co jste povinni, komu daň, tomu daň, komu clo, tomu clo, komu bázeň, tomu bázeň, komu čest, tomu čest. Dokonce je řečeno, proč máme platit daně: Proto také platíte daně, neboť vládcové jsou Božími služebníky a právě tomu se vytrvale věnují. (v. 6)

• Někoho podvedl
• Prokletí po předcích

Chceme-li se z problémů dostat, musíme prodat vše nezbytné a na minimum omezit osobní spotřebu. Chce to zkrátka radikální řešení.

I v církvi je neznalost některých Božích zásad pro hospodaření: Můj synu, jestliže ses zaručil za svého druha nebo se zavázal rukoudáním za cizáka a zapletl se výroky svých úst, a výroky svých úst se chytil, udělej, můj synu, toto: Hleď se vyprostit. Dostal ses do rukou svého druha. Jdi, vrhni se do bláta a naléhej na svého druha. Nedopřej svým očím spánku, ani zdřímnout nedávej svým víčkům. Jak gazela vytrhni se z rukou, jako ptáče z rukou čihařových. (Př 6,1-5)

Toto je slovo proti všemu ručení; nejen u cizích, ale i u svého druha.

Jdi k mravenci, lenochu, dívej se, jak žije, ať zmoudříš. Ač nemá žádného vůdce, dozorce či vládce, opatřuje si v létě pokrm, o žních sklízí svou potravu. Jak dlouho, lenochu, budeš ležet? Kdy se probudíš ze svého spánku? Trochu si pospíš, trochu zdřímneš, trochu složíš ruce v klín a poležíš si a tvá chudoba přijde jak pobuda a tvá nouze jako ozbrojenec. (Př 6,6-11)

Nyní se obrátíme k tématu, zda si křesťan může půjčovat. Již si nemyslím, že si křesťan nesmí půjčovat. Podívejme se na to v širším kontextu a ve světle slova: „…budeš půjčovat mnohým pronárodům…“. Pokud má­me půjčovat, pak to jistě není navádění ke hříchu nebo jeho podpora.

Půjčit si můžeme, ale pod trojí podmínkou:

• Mohu si půjčit na věci nezbytné k vydělá­vání (nářadí, stroje), ale ne na zbytné věci jako magnetofon apod.
• Nemohu si půjčit více, než kolik bych mohl splatit, kdybych prodal vše, co mám.
• Nemohu si půjčit více, než kolik jsem schopen splatit během 7 let. Znalci Písma vědí, že v Izraeli platil zákon, podle kterého se 7. rokem promíjejí všechny dluhy a celé hospodářství se nějak točí kolem 7 (podle jednoho ekonomického příspěvku se uvádí, že ekonomiky stavěné na půjčkách splatných v rozmezí 20 až 30 let mají problémy).

Chce-li tedy člověk prosperovat, měl by se držet těchto zásad.

(Myslím, že může být vzat úvěr na bydlení s delší splatností podle logiky: mám dávat stejné peníze do cizího /podnájmu či pronájmu/ nebo již do svého ve splátkách úvěru. – pozn. tk)

Komu a jak půjčovat?

• Nepůjčujeme na hřích
• Půjčujeme na základě jasné smlouvy
• Půjčujeme po zvážení, zda nám ten člověk může vrátit (pokud vidíme, že nemůže, je lépe věc darovat, můžeme-li)

Hospodinu půjčuje, kdo se nad nuzným smilovává, on mu odplatí jeho dob­ročinnost. (Př 19,17) Kdo tě prosí, tomu dej, a kdo si chce od tebe vypůjčit, od toho se neodvracej. (Mt 5,42) Nepřehlédněme lidi, kteří opravdu pomoc potřebují, ale sami si o ni neřeknou.

Do dluhů se člověk také může dostat tím, že nerealisticky zhodnotil své schopnosti, např. při vstupu do podnikání. Máme spole­čenství a proto se poraďme s lidmi, kteří touto cestou šli před námi.

Na závěr, co tedy s tím, jsme-li v dlu­zích?

• Udělejme si splátkový kalendář
• Říkejme každému pravdu – i úřadům
• Modleme se!

Není zcela jasná odpověď na to, zda pomoci vykoupit dluhy. Je to pomoc, která není nároková, je to věc milosti a je třeba ji dobře zvážit. Kéž je však naše srdce nakloněno k hledání pomoci! Konečný plán pro nás je prosperita a Bůh je mocen nás z dluhů dostat hned nebo postup­ně.

Podle biblické hodiny D. Drápala zpraco­vala H. Čepová. Sborový dopis 1/2000

Dan Drápal

Pravím vám, že z každého planého slova, jež lidé promluví,

budou skládat účty v den soudu. (Matouš 12,36)

Snad v každé době se stává, že se církev v něčem přizpůsobuje tomuto světu. Zpravidla to bývá nevědomky – nepředpokládám, že by křesťané chtěli být vědomě neposlušní. Žijeme v konzumní společnosti a jako pamětník mohu posoudit, jak se v tomto směru proměnil i přístup k církvi. Nedávno jsem vedl korespondenci s jedním člověkem, který se rozhoduje, do jakého sboru bude v Praze chodit. Vyměnili jsme si celou řadu sdělení. Daný člověk řešil, co mu který z pražských sborů může nabídnout. Jedinkrát se ani vzdáleně neobjevila úvaha, zda by neměl uvažovat i o tom, co on sám může církví dát.

Dnes ale chci psát o jiném jevu, byť příbuzném. Dnes jsou již křesťané propojeni internetem a díky tomuto médiu můžeme být „informováni“ o všem možném. Dostaneme nějaký e-mail, který nás trochu zaujme, a příliš si nelámeme hlavu, zda informace v něm obsažené jsou pravdivé či ne. Stačí jediné kliknutí na ikonku „předat dál“ a informaci, kterou jsme obdrželi, ihned přepošleme všem svým přátelům.

Tak se přeposílají různá „proroctví“, kázání, která někoho zaujala, ale i „světské“ informace – třeba o tom, že zemětřesení s následnou vlnou tsunami udělali Japoncům Američané, že Evropská Unie nám zakáže pěstovat si zeleninu na zahrádkách apod.

Nyní budu znít namyšleně, ale rád bych vám dal sám sebe za příklad. Ode mne jste nikdy nic podobného nedostali. Jste tím ochuzeni? Vždyť bych taky mohl kliknout na ikonku „předat dál“… Proč to nedělám?

Protože chci, abyste mohli mít jistotu, že informace, které dostáváte ode mne, jsou ověřené a především pravdivé.

Hřích nemístného klikání

Pán Ježíš nás varuje nejen před slovy vyloženě lživými, ale i před slovy planými (kraličtí překládají: prázdnými). Z takových slov budeme vydávat počet v den soudu.

Když klikneme na ikonku „předat dál“, tak vlastně žádné slovo nevyslovíme. Možná se tedy někdo cítí být z obliga. Chci ale upozornit na jednu věc: Pokud internetem šíříme zprávy nepravdivé nebo třeba jen polopravdy, nechtěně přispíváme k veliké bolesti současného světa. Mám na mysli stírání rozdílu mezi pravdou a lží. Internet může sloužit pravdě i lži.

Možná vám připadá důležité někomu sdělit, že zemětřesení v Japonsku způsobili Američané. Mně se to zdá jako velká hloupost – nevím, proč by to Američané dělali zrovna Japoncům, a pochybuji, že to je technicky možné. Zaujalo mě, že tato zpráva pochází z Ruska. Když jsem se to dověděl, trochu jsem se přestal divit. (Někteří Rusové se prý také domnívají, že Američané jim jakýmisi vlnami způsobili loňské katastrofální sucho.)

Nemám čas podobné informace ověřovat, natož vyvracet. Ale nabádám vás, nešiřte je, pokud si nejste stoprocentně jistí, zda jsou pravdivé. Můžete dělat něco užitečnějšího: Pracovat na svém charakteru, abyste byli vždy a za všech okolností pravdiví – ve svém soukromém životě, na pracovšti, ve veřejném životě. Potřebujeme takové lidi jako Libor Michálek. Nevím, zda jste ho někdy slyšeli mluvit, a pokud ano, zda jste si všimli, jak mluví. Nikdy jsem ho neslyšel zesměšňovat odpůrce, nikdy jsem ho neslyšel vyslovovat nedoložitelné dohady, přestože se ho různí reportéři a novináři snažili k podobným věcem dotlačit a kladli mu značně sugestivní otázky. Popisoval vždy jen to, co jasně viděl – a přitom byla jeho slova velmi zajímavá a svým způsobem výbušná. Popravdě řečeno, zajímavější než různé „zajímavé“ zvěsti, šířící se internetem. Bůh vám nebude vyčítat, že jsou věci, kterým nerozumíte. Jako šiřitelé neověřených informací nebudete mít pro Boží království žádnou hodnotu. Pokud budete stát pevně na svém místě a zůstanete pravdiví, můžete pro tuto společnost i pro Boží království udělat více, než si myslíte.

A pak bude dobré, když se budeme snažit být odborníkem každý ve svém oboru. Mně by třeba zajímalo, co by o oněch zprávách o uměle vyvolaném zemětřesení řekl nějaký geofyzik. Já jsem vystudoval teologii a snažím se zodpovědět na různé odborné dotazy typu „jak je to v hebrejštině“ apod., přestože mě to někdy stojí spoustu drahocenného času. Chci druhým sloužit tím, co znám. A jsem rád, když se setkám s někým, kdo je skutečně mistrem ve svém oboru.

Nenaplněná proroctví

Zvláštní kapitolou jsou přeposílaná „proroctví“. Ač nerad, musím upozornit na to, že často i velice vážení lidé vyslovili věci, které se prostě nestaly. Mám na mysli třeba proroctví Davida Wilkersona, že nastane ekonomický kolaps Mexika a po něm celých Spojených států. Pokud se dobře pamatuji, k tomu kolapsu mělo dojít počátkem loňského roku. Už si nepamatuji, kolik lidí mi toto proroctví přeposlalo. Nevím, zda bratr Wilkerson z tohoto proroctví činil pokání – pokud ano, ti lidé, kteří mi přeposlali jeho falešné proroctví, už mi nepřeposlali zprávu o jeho pokání. Podobných nenaplněných proroctví dostávám každoročně několik – sám se po nich nijak aktivně nepídím. Uvědomujeme si, co tady vzniká? Naprostá lhostejnost k pravdě! Naprostá neúcta k proroctví! Mám za to, že je to od zlého: Až pak přijde pravé proroctví, hrozí, že k němu budeme mít stejnou nedůvěru jako k těm falešným!

Proto znovu volám k „internetové hygieně“. Než nějakou zprávu přepošlete dál, podívejte se nejprve na webovou stránku www.hoax.cz, kde najdete poučení o tom, co je to hoax (falešná zpráva šířící se internetem) a kde si můžete ověřit, zda zpráva, kterou jste právě dostali, není také hoax. Pro zajímavost, k dnešnímu dni tato stránka uvádí tyto nejrozšířenější hoaxy:

• Psík – 7 štěňat retrívrů (7 Golden Retriever)
• Radiace z Fukušimy
• Pangasius – je to k jídlu?
• Rachel (Rakovina mozku / Leukémia)
• Microsoft rozdává peníze
• Life is beautiful
• V nouzi zadej PIN opačně
• První jihlavské dítě roku 2011
• INVITATION – Olympijská pochodeň
• MARGARÍNY a zdravotní riziko (Rama s nama)

Automaticky můžete za hoax považovat každou zprávu o tom, že když někomu přepošlete nějaký e-mail, někdo dostane peníze (třeba rodiče nemocného dítěte).

Pokud jde o zprávy typu „Američané způsobili tsunami“, věřte spíše novinám než internetu. Ten, kdo takovéto zprávy šíří po internetu, se nemusí bát stíhání a nijak se neztrapní, pokud píše nesmysly, protože zůstává v anonymitě. Noviny si to dovolit nemohou. Skutečně důležité zprávy se zpravidla do novin dostanou. A víte, kdo je pod nimi podepsán.

Zásadně nešiřte zprávy neověřené a neověřitelné, zejména ty, pod nimiž chybí jakýkoli podpis. A pokud tam podpis je, ověřte si, o koho jde. Stačí zadat jméno autora do Googlu a zpravidla vám o něm vypadnou nějaké relevantní informace.

Křesťané by měli být vzorem pravdivosti a příkladem tomuto světu v opatrném a odpovědném zacházení se slovy a s informacemi. Bohužel zatím mám dojem, že si nechají kde co nabulíkovat ještě snáze, než ostatní.

Jistě jste si všimli, že jsem v tomto článku nikde nenapsal „Takto praví Hospodin“, „Ježíšovo poselství církvi“ nebo cokoli podobného. Nicméně k něčemu se přiznám. Byl bych rád, kdyby ses vážně zamyslel, zda ti skrze tento článek nechce něco říci sám Bůh.

24. března 2011

Pavel Neústupný

1.       Základy učení o pomazání:

Počátek Ježíšovy činnosti: Ježíš se vrátil v moci Ducha do Galileje a pověst o něm se rozšířila po celém okolí. Učil v jejich synagógách a všichni ho velmi chválili. Přišel do Nazareta, kde vyrostl. Podle svého obyčeje vešel v sobotní den do synagógy a povstal, aby četl z Písma. Podali mu knihu proroka Izaiáše; otevřel ji a nalezl místo, kde je psáno: ‚Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.‘ (L 4,14-19)

Bůh pomazal Ježíše z Nazareta Duchem svatým a mocí, Ježíš procházel zemí, všem pomáhal a uzdravoval všechny, kteří byli v moci ďáblově, neboť Bůh byl s ním. (Sk 10,38)

Ježíš byl poslán – a ke službě – pomazán. Duch Boží byl na něm (nebo nad ním). Ježíš působil v moci Ducha svatého. Činil znamení a nadpřirozené věci teprve potom, když na něj přišel Duch svatý, tedy po křtu v Jordánu a po pokoušení v poušti.

Jedno z hebrejských slov pro pomazání je mašah = být ponořen do oleje a posvěcen

také mašiach = být posvěcen králem, knězem atd.

Ješua ha Mašiach = „Ježíš, ten pomazaný“

Jedno z řeckých slov pro pomazání = Chrio = (na)mazat, vtírat olej, posvětit, vybrat

Ježíš Kristus = „Ježíš, ten pomazaný“

My jsme také posláni:

Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky… (Mt 10,16) Já jsem vás poslal, abyste žali… (J 4,38) Ježíš jim znovu řekl: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ (J 20, 21)

Přijali jsme Ducha svatého a s ním moc:

…ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky… (Sk 1,8) (nebo: dostanete sílu či moc, až Duch svatý na vás přijde) Síla = schopnost, zplnomocnění, moc; z kořene „dyna“ = schopnost, uschopnění

I my tedy musíme být pomazaní:

A to jsme, vždyť jsme křesťané = od Kristus = pomazaný! Vy však máte pomazání od toho Svatého… (1J 2,20) Zřejmě nejsme ale natolik pomazaní, my „pomazaní“, aby to poznali nekřesťané (ti „nepomazaní“)! Máme touhu po větším pomazání?? ANO !!

2.       Co je pomazání?

• Svatá přítomnost Boží v nás a na nás, která nás uzpůsobuje k neobvyklému a nadpřirozenému
• Moc Boží, která se manifestuje v našem středu
• Udělení schopnosti do našeho života činit Boží dílo
• Nadpřirozené vybavení či výzbroj, které potřebujeme ke službě Bohu
• Boží „nad“ k našemu „přirozenému“ = nadpřirozené (A. Herrmann)

 3.       Cíle pomazání

• Služba, nadpřirozené skutky, život ve vítězství, vypůsobení ovoce ducha
• Hlavním cílem jakéhokoliv pomazání, které nám přidělil Duch svatý, je oslava Boha Otce a Syna!
• V pomazání sloužíme výhradně Bohu a jeho Království

Pomazání může být všeobecné pro úkoly všech věřících (evangelizace, misie, uzdravování nemocných, „být mu svědky“), nebo speciální podle specifického Božího povolání (např. vůdcovství, dary služebností – apoštolové, proroci, evangelisté, pastýři, učitelé – dále uctívání, zvláštní umělecké schopnosti atd.).

Peter Tan rozlišuje tři druhy pomazání:

• pomazání věřícího (vloženo do mne, do mého ducha) = nejdůležitější
• pomazání pro službu (na mně) a vybavení dary služebností
• skupinové pomazaní (na shromáždění věřících, např. Sk 4,23-31)

4.       Pomazání vnímané pocity

• Pomazání je vnímatelné našimi smysly: A hned vyschl pramen její krve a pocítila na těle, že je uzdravena ze svého trápení. Ježíš hned v sobě rozpoznal tu moc, která z něho vyšla, otočil se v zástupu a řekl: „Kdo se dotkl mých šatů?“ Ježíš se rozhlížel, aby spatřil tu, která to učinila. (Mk 5:29-32)
• Pomazání je přenosné: A Bůh skrze Pavlovy ruce konal neobvyklé mocné činy, takže i na nemocné odnášeli šátky a zástěry, které se dotkly jeho těla a nemoci se od nich vzdalovaly a zlí duchové vycházeli. (Sk 19:11-12)

5.       Manifestace pomazání

Mohou být nejrůznějšího druhu a nejrůznější intenzity a jsou naprosto individuální: elektrický proud, teplo, horko, svědění, chvění, plášť nebo ruka na rameni, proud Boží přítomnosti při vdechování, neschopnost udržet se na nohou a pod. Ale pozor: podle Bible nežijeme pocity, nýbrž vírou: …jak je napsáno: ,Spravedlivý bude živ z víry.` (Ř 1,17b)

Nesmíme však být žárliví na druhé, nesmíme se cítit ošizeni, když nic nebo skoro nic necítíme! Neměli bychom na druhé straně netrpělivě předbíhat Boha a jednat tělesně!

Měli bychom vyvinout schopnost poznat, zda je na nás pomazání. Když Elíša poznal, že na něm není prorocké pomazání, nechal hrát hudebníka: Elíša nato izraelskému králi řekl: „Jakože živ je Hospodin zástupů, v jehož službách stojím, kdybych neměl ohled na Jóšafata, krále judského, tebe bych si ani nevšiml, ani bych se na tebe nepodíval. Ale nyní mi přiveďte hudebníka.“ Když hudebník hrál, byla nad Elíšou Hospodinova ruka. (2Kr 3,14-15)

6.       Jak přijdeme pod pomazání?

Řekli jsme už, že pomazání je svatá přítomnost Boží v nás a na nás, že je to manifestace Boží moci.

Čím větší je Boží přítomnost, tím větší je pomazání! Zodpovědnost za míru jeho přítomnosti leží na nás! Na začátku je hlad a touha po větším pomazání, po jeho přítomnosti, po VÍC! Potřebujeme vytrvalost a neústupnost, jako je měl Elíša, když šel neustále za Eliášem, než dostal svou dvojitou porci pomazání!

Pomazání je vlastně osoba, Duch svatý, a my ho potřebujeme! Duch svatý je přitahován naší nouzí, zoufalostí, zlomeností, prázdnotou a touhou po změně. Je přitahován na místa nedostatku, suchosti, žízně, hladu a bolesti. Jsme-li v tomto stavu, neděláme si iluzi, že všechno zvládneme sami!

Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží. (Gn 1:2) Duch svatý se vznáší, spočívá nad naší potřebností a prázdnotou. Způsobí pak, že Bůh promluví do našeho života a naší služby a přinese světlo! Chceme-li, aby se Boží přítomnost manifestovala v našem životě, potřebujeme nějaký nedostatek, slabost, vědomí lidské nedostatečnosti. Nově pak hledáme Boha, voláme o pomoc, intenzívně se modlíme.

Pavel píše v 2K 12:9-10: …ale on mi řekl: ,Stačí ti má milost, neboť má moc se dokonává ve slabosti.` Velmi rád se tedy budu chlubit spíše svými slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova. Proto mám zálibu v slabostech, v zlém zacházení, v tísních, v pronásledováních a úzkostech pro Krista. Neboť když jsem slabý, tehdy jsem mocný.

Elíša požádal vdovu, aby přinesla co nejvíce prázdných nádob na olej, což je symbol Ducha svatého. Olej se rozmnožil v prázdných, ne v plných nádobách! Kdo chce zažít zázraky a znamení (pro sebe a pro druhé), musí být úplně závislý na Bohu a musí ho potřebovat!

Každému je dáván projev Ducha ke společnému prospěchu (sympheron = výhoda, zisk, prospěch). (1K 12,7)

A. Herrmann mluví o vytrvalé pozitivní nespokojenosti, či jinde o kreativní svaté nespokojenosti. Bill Johnson píše v knize „Když nebe pronikne na zem“: „Pravá zlomenost vede do závislosti na Bohu a tím také k radikální poslušnosti, která uvolňuje moc evangelia pro svět kolem nás.“ Pán nás vybízí: Hledej mě! Kdo hledá, najde!

Hlad a žízeň po Bohu

Rodney Howard-Browne píše v knize „Pomazání – dotek od Boha“: Věděl jsem, že existuje daleko, daleko víc. Během let jsem byl stále hladovější po Bohu. V červenci 1979 jsem v naprosté zoufalosti volal po Bohu. Chtěl jsem za každou cenu, aby se mi zjevil a získal ve mně podobu. Byl jsem hladový. Bůh mi řekl, že musím být hladový a žíznivý. Nejdřív jsem mu řekl: „Proč mi to tedy nedáš? Sloužil jsem ti do teďka celý život. Byl jsem vždycky hodný hoch. Nedělal jsem ani to, ani ono zlé, co dělali ti druzí. Bože, já si to zasloužím!“ Bůh mi odpověděl: „Lidé na mě nedělají dojem. Přijď ke mně tak jako všichni, co ke mně přicházejí. Přijď ve víře, buď hladový a měj po tom touhu. Potom ti to dám.“

Musíme dychtit po přítomnosti Boží jako člověk, který je tři dny na poušti a dychtí po vodě. Vše, co chce, je voda. Kdyby mu v této situaci nějaký člověk nabídl milion korun, nepřijal by to a chraptivě by volal: „Ne, dej mi vodu, vodu, chci vodu!“ Dychtí po vodě – víc než po samém životě, protože voda je to jediné, co mu může život zachránit. Když takto zoufale dychtíš po Duchu svatém, že nechceš mít nic jného – potom přijde. Něco vychází z tohoto tak hladového a žíznivého srdce, co Boha podnítí k tomu, aby nechal projít svou moc kolem milionu druhých a přišel právě k tvému domu. (Salbung – Berührt von Gott, str. 81)

7.       Cena pomazání

Pomazání je drahocenné a svaté. Bůh očekává od svých nádob posvěcení. Rozšíření a prohloubení přichází skrze zabývání se Slovem Božím, modlitbu, půst a uctívání. Potřebujeme trávit čas v jeho svaté přítomnosti!

Charakterový základ pro silné pomazání: pokora a poslušnost. Dlouhodobé formování charakteru: naše JÁ, naše vlastní vůle ustupují. Nejsem chytrý, silný, nic nehraji, a nepředstírám, jsem silný V NĚM. To je cena pomazání. Tedy: ne výkon, nýbrž naopak vzdání se výkonu!

Pro pomazání pro službu je obvzlášť důležité být věrný a stát k dispozici! Cena pomazání: Kathryn Kuhlmannová řekla, že jí to stálo celý život.

8.       Společenství s Duchem svatým

Milost Pána Ježíše Krista, láska Boží a společenství svatého Ducha se všemi vámi. (2K 13,13) Bůh, jemuž sloužím ve svém duchu v evangeliu jeho Syna… (Ř 1:9) Kdo se však připojuje k Pánu, je s ním jeden duch. (1K 6:17)

Pavel nasměrovává svého ducha a touží po Duchu svatém a společenství s ním. Jde zde tedy o společenství našeho ducha s Duchem svatým. Je to duchovní stav zaměření našeho těla, duše a ducha na Boží svatou přítomnost. Z toho vzniká nadpřirozená síla – pomazání.

Dimenze Ducha, do které vstupujeme a kterou můžeme zase opustit, je úzce spojená s námi samými. Účinek u Pavla: …má řeč a mé kázání se neopíraly o vemlouvavá slova lidské moudrosti, ale prokazovaly se Duchem a mocí, aby se tak vaše víra nezakládala na moudrosti lidské, ale na moci Boží. (1K 2,4-5)

Vypracováno s použitím knih: Andreas Herrmann: Die Salbung, nach der du dich sehnst (Pomazání, po kterém toužíš); Peter Tan: Pomazání; Rodney-Howard-Browne: Salbung – Berührt von Gott (angl.orig. titul The touch of God) © Pavel Neústupný 2011

Doporučené knihy o pomazání Ducha svatého v českém a slovenském jazyce:

1. Tan Peter: Pomazání Ducha svatého (Voda života 1993)
2. Hagin Kenneth E.: Porozumět pomazání (Petřina 2011)
3. Hagin Kenneth E.: Uzdravující pomazání (Petřina 2010)
4. Hinn Benny: Pomazanie (KS Humenné 2004)
5. Hinn Benny: Dobré ráno, Duchu svatý (Šípek 1996)
6. Freidzon Claudio: Duchu svatý, hladovím po tobě (Křesťanský život 1997)
7. Cho Yonggi: Duch svatý – můj starší partner (Šípek 1996)

Tomáš Korčák

Loni v létě jsem se svojí rodinou navštívil romský sbor Kresťanská misia Maranata ve Spišské Nové Vsi. Byl zrovna deštivý den, takže na nedělním shromáždění bylo asi „jen“ 400 lidí. Při mocných chvalách nedaleko mne začala křičet žena s velmi ztrápeným výrazem v obličeji. Po chvíli byla radostná a uvolněná a pokračovala ve chvalách. Vyšel z ní démon, aniž se za ní někdo modlil. Pomazání Ducha svatého bylo přítomné. Poté kázal Rom (tehdy diakon sboru). Říkal jsem si: „To je výsměch intelektuálnímu kázání.“ Asi po hodině skončil a já věděl, že jeho slovo bylo vymodlené do situace a nakonec mělo i hlavu a patu a byla v něm Boží moudrost. Pak přišla výzva k přijetí Pána a asi 15 většinou mladých lidí přišlo a přijalo Ježíše. Nastaly chvály a modlitby za nemocné a zase bylo přítomné pomazání k uzdravování a vysvobozování od démonů. Říkal jsem si: „Chtěl bych umět kázat jako ten Rom!“

Při uctívání v tomto sboru jsem vnímal, jak mi Duch svatý připomíná asi 15 let staré proroctví, kdy jsem na modlitbách zápasil za naší oblast. Věřím, že mi Bůh tehdy řekl, že svůj pohyb začne mezi Romy, aby se naplnilo slovo: Zahubím moudrost moudrých a rozumnost rozumných zavrhnu. … Ale co je u světa bláznivé, to si vybral Bůh, aby zahanboval moudré, a co je u světa slabé, to si vybral Bůh, aby zahanboval silné; a co je u světa neurozené a méněcenné, to si vybral Bůh, vybral dokonce i to, co není, aby zrušil to, co je, aby se žádné tělo nemohlo před Bohem chlubit. (1K 1,19.27-29) Musel jsem plakat, protože jsem to viděl naplněné.

Asi po roce jsem navštívil sbor Maranata znovu. Lidé jezdí na vyučenou do církví v Americe, já jel (s Pavlem Neústupným) k Romům na Spiš. Za pět dní jsme navštívili 5 shromáždění a na každém se lidé obraceli. Bylo to úžasné, co vzniklo za 7 let, kdy tam začal působit Emil Adam. Byli jsme v romských osadách, viděli radikální život bývalých grázlů, jejich lásku k Pánu, proměněné životy a celé rodiny. V některých osadách ještě ani není voda a elektřina, jsou tam však ryzí a srdeční lidé, milující Pána. V jedné osadě jsme měli setkání na cestě mezi domy (vedle cesty tekla smrdutá stoka) a společně jsme řvali za spásu této oblasti. Zakoušel jsem zde větší Boží moc a pomazání než na některých konferencích.

Romové se obracejí k Bohu, přestávají se opíjet, strkat peníze do automatů, smilnit, lhát, podvádět, zadlužovat se… Dávají si do pořádku své rodiny a domy. Hledají si práci a prací vydělávají peníze. Ve všech domech, které jsem navštívil, byl pořádek, čisto a útulno. Důraz pastora Emila Adama je na proměnu mentality z otroků, kteří mají samé potřeby, na syny, kteří dávají a slouží. Je zde dobře vidět praktické učednictví. Jednoduché evangelium pro jednoduché lidi. Bůh však nemá již jiné – složité evangelium pro složité lidi. Proto je potřeba se stát jednoduchým, aby moc evangelia mohla působit. Jednoduchost není hloupost, ale Boží vlastnost, ke které jsme všichni vyzýváni (např. Mk 10,13-16; 11,25-26; Sk 4,13). Romové se obracejí, je naděje i pro nás Čechy a Slováky!

Následuje rozhovor s pastorem Emilem Adamem, který jsme uskutečnili 7.9.2011:

• Jak jsi našel Boha?

Bratr se dostal do Prahy do nápravného zařízení a já jsem mu musel přivézt nějaké věci. Když jsem se vracel, rozhodl jsem se, že se podívám za svou sestrou v Brně, kterou jsem neviděl dlouhé roky. Byl jsem nadšený, že ji zase uvidím, ale nastala úplná změna: sestra s manželem uvěřili v Krista. Přišel jsem do rodiny, kterou znám, ale kterou jsem najednou vůbec neznal.

• V čem to bylo jiné?

Všechno, co dělali, bylo pro mě divné. I já jsem měl vědomí, že Bůh je, ale ne až takovým vážným způsobem jako oni. Věřil jsem, že Bůh je, ale také tomu, že se o mě nestará a když si nenakradu, tak nebudu mít. Vysvětloval jsem to sestře. Rozhodl jsem se, že se tam opiju a že jim nedovolím, aby mě převálcovali tím svým náboženstvím. Opil jsem se, až jsem se další den styděl.

• Jak na to sestra se švagrem reagovali?

Švagr mi nepřestal opakovat evangelium. Pořád mluvil o Kristu, dokonce i když jsem byl opilý, až jsem se těšil, že pojedu domů a budu mít od toho Ježíše pokoj. Ale švagr se rozhodl, že se mnou pojede domů do Ostravy. Celou cestu z Brna do Ostravy mi zase svědčil a kázal. Těm věcem jsem však nerozuměl, protože jsem možná ani nechtěl.

• A jak to bylo doma?

Když jsme přijeli k našemu domu, říká: „Víš co? Máš nemocné děti.“ A já se ptám: „Jak to víš?“ Manželka otevřela dveře a první věc, kterou mi řekla, bylo, že máme strašně nemocné děti. Tehdy se mě něco dotklo, Bůh pomalu otvíral dveře mého srdce. A tento muž vešel a začal se za mé děti modlit. Trošku mě vzalo, jak mohl vědět, že jsou mé děti nemocné, ale i pak jsem stále dělal hrdinu. Švagr mi dlouho do noci svědčil a pak odešel na návštěvu k další sestře. Zeptal se mě: „Kam půjdeš?“ Celou noc jsem nemohl spát. Tehdy jsem tomu nerozuměl, ale dnes vím, že se mého života dotýkal Bůh. Ráno jsem s manželkou a dětmi utíkal za švagrem, aby mě nějak přivedl k tomu Kristu. Šli jsme na kolena a já i manželka jsme otevřeli srdce Pánu.

• Jak se to projevilo?

Ten den nastala úplná změna. Začal jsem být vděčný za mnoho věcí. Jako kdybych prohlédl. Začal ve mně hořet duchovní oheň, který mě pudil k tomu, abych vycházel svědčit lidem a modlil se za ně. Také jsem manželce utíkal oknem, protože doma byly hádky: „Ty pořád jenom Ježíš, Ježíš, je potřeba dělat něco jiného.“

• Jak jste rostli ve víře?

Švagr se musel vrátit domů do Brna a my jsme zůstali, aniž by nás někdo vedl, aniž by nás učil modlit se. Měli jsme jen kázání Božího služebníka Tima Storryho. Byl to evangelista a nahrána byla většinou jeho kázání o uzdravování. Bibli jsme četli rok, aniž bychom ve větší míře rozuměli. Byla ve mně čím dál tím větší touha kázat lidem a modlit se za ně.

• A co církev?

Došel jsem do bodu, že jsem měl kolem sebe množství lidí, které bylo třeba vést a směrovat. Tehdy ke mně Bůh promluvil slyšitelným hlasem: „Nemůžeš stavět sektu – potřebuješ najít církev, sbor.“ Bylo to tak silné, že jsem všeho zanechal a řekl si: nepřestanu, dokud nenajdu svůj sbor. Hledal jsem, jezdil jsem na místa, která jsem neznal a modlil jsem se: „Bože, veď mě na místo, kde je církev, kde je sbor.“ Přišel jsem mezi mormony. Myslel jsem, že tam je Ježíš. Byli jsme naplněni Duchem, mluvili jsme v jazycích a vzkládali jsme ruce. Pozvali jsme je k nám a první otázka, kterou jsem jim dal, byla, jestli mluví v jazycích. Odpověděli, že ano, anglicky, česky… Říkal jsem, že na to se neptám, že se ptám na to, jestli mluví v jazycích Ducha svatého a ukazoval jsem jim to z Bible. Moje manželka potom měla sen, že se k nám oknem vloudily dvě kočky, ale že když jsme je vyhnali, dostala se k nám holubice. Znamením pro nás bylo, že nemluvili řečí Ducha jako my.

Hledal jsem dál. Neustále jsem se modlil: „Bože, kde je ta církev?“ Byl jsem u lékařky, seděl jsem v čekárně. Najednou tam vletěl mladý muž s papírem v ruce a začal křičet: „Jsem uzdravený! Ježíš mě uzdravil!“ a sedl si vedle mě. Říkám mu, že taky věřím v Ježíše. Odpověděl: „Dali mi termín, kdy zemřu a já jdu doktorce ukázat, že mě Ježíš uzdravil. Potom tě vezmu k sobě domů.“

• Jak to setkání proběhlo?

První křesťanská kniha, kterou jsem četl, se jmenovala: „Dobré ráno, Duchu svatý!“ Napsal ji Benny Hinn. Proto jsem na tyto věci kladl takový důraz. Když jsem vešel do jeho domu, ležela na botníku kniha „Dobré ráno, Duchu svatý!“ V neděli ráno jsem s tím mužem šel do církve. Když jsem otevřel dveře a vstoupil, uviděl jsem muže, který chodil před kazatelnou a modlil se stejnými jazyky (stejnými výrazy) jako já. Užasl jsem. Toto je můj domov! Pastor mi později řekl, že když mě tenkrát viděl, poskočil v něm Duch svatý jako dítě v břiše Alžběty. Modlil se za romský národ a ve mně viděl vyslyšení svých modliteb. Vedoucí rozpoznávali má obdarování, vyučovali mě a postupně jsem mohl začít vést mládež. Mohl jsem ráno i večer vést chvály, vedl jsem dětskou církev, kázal jsem, Bůh si mě používal.

• Jak jsi nalezl svoje obdarování a povolání a jak ses na svou službu připravoval?

Své obdarování jsem vždycky viděl, když jsem byl mezi lidmi. Vždycky, když jsem se setkal s někým, kdo měl nějakou potřebu, najednou se objevovaly i dary. Jako by na mém těle byla elektrizující moc. Viděl jsem, že Bůh chce uzdravovat. Jedno z mých obdarování je pomazání k průlomu. To vedoucí rozpoznávali. Podílel jsem se na evangelizacích. Boží moc se tam projevovala a lidé byli zasaženi. Autority v církvi mi v této službě pomáhaly růst a vyučovaly mě. Nejvíc jsem ale přijímal ne, když jsem seděl na nějakém semináři, ale venku, když jsem sloužil lidem. To mě proměňovalo nejvíc, nejvíc jsem při tom získal a je to tak dodnes.

• Myslím si ale, že nejsi jenom evangelista. Dokážeš dobře učit. Jak ses na to připravoval?

Jsou různé zkušenosti, i knihy různých autorů. V mém osobním životě byli učitelé, kteří mi mnoho dali. Byli to například pastor Mark Zechin nebo pastor Oskar Najt. Používal jsem také nahrávky z biblické školy spolu s učebnicemi. Dodnes mám zápisky, ze kterých čerpám, a dávám to dál. Díky Pánu za to, že máme dostatek dostupných věcí, abychom mohli růst. Je jen na nás, jak budeme na sobě pracovat a jak dovolíme Duchu svatému, aby konal.

• Jak začala tvoje služba na Slovensku?

Jsem velmi rád, že jsem tady na Slovensku. Narodil jsem se v Sečovcích v okrese Trebišov, ale vyrůstal jsem v Ostravě. Mnozí Romové v Česku přišli ze Slovenska. Jeden muž z Poráče nám v naší církvi v Ostravě neustále připomínal, abychom svědčili i na Slovensku, že tam jsou lidé, kteří žijí chudě a potřebují Ježíše. Jednoho dne před sedmi lety jsme si řekli, že musíme vyjet na Slovensko. Přijeli jsme do Poráče. Věnovali jsme se třem rodinám a nakonec jsme museli z bytu na louku, protože přišlo mnoho lidí. Pán nám dal prostor, abychom svědčili a sloužili modlitbou. Asi 30 nebo 50 lidí se tam obrátilo. Viděli jsme, že nás Bůh do těchto míst volá. Z Poráče jsme šli do Rudňan, do Markušovec, do Bystran – to byly vesnice, které se otevřely jako první. Viděli jsme, že lidé jsou hladoví a že je to všechno připravené a že tuto úrodu stačí jenom sklidit.

• Jak často jste mohli přijíždět?

Jezdili jsme sem v týmu co čtrnáct dní. Přespávali jsme po rodinách, v jedné vesnici, v druhé vesnici, s možností lidem sloužit a modlit se za ně, svědčit jim, ukazovat jim věci z Bible, odpovídat na otázky. Získávali jsme jejich srdce a důvěru. Časem jsme zjistili, že služba, kterou děláme co čtrnáct dní, nemá až takový dosah a vliv. Pochopili jsme, že nastalo období, kdy je důležité, aby sem byl někdo vyslán. Pastor Mark Zechin viděl, že bych to měl být já a moje manželka. Každý rok vidím, jak Bůh s lidmi jedná a jak proměňuje jejich životy. Zasahovány jsou celé rodiny a evangeliem Ježíše Krista mohou být zasaženy i celé vesnice.

• Jak z evangelizační služby vznikne sbor?

Přijal jsem vizi, že máme zasahovat vesnice tak, že každá ta vesnice už částečně je sbor a že je máme navštěvovat a předávat Boží pravdu, ale také je shromáždit pod jednu střechu. Obrátilo se mnoho lidí a služba tam měla charakter nedělního shromáždění, i když se konalo třeba v pondělí. Přes týden jsme dojížděli do vesnic s tím, že se lidé z každé vesnice sejdou na jednom místě, kde budou společně uctívat Pána. Každá vesnice získala jakési místo vlády. Jedním z průlomů bylo, že se tyto vesnice začaly setkávat v neděli ráno ve Spišské Nové Vsi a společně uctívat Pána.

• Jak vaše služba vypadá dnes? Kolik máte sborů?

Za sedm let se otevřely vesnice okolo Spišské Nové Vsi, kde vznikl sbor. Sbor vznikl také v Popradě, kde teď žiju. Ve Spišské Nové Vsi služba narostla tak, že jsme měli tři shromáždění. Teď trochu lidí ubylo, protože někteří začali odjíždět do Anglie, kde teď máme asi 200 lidí. V současné době se v Spišské Nové Vsi schází 500 až 600 lidí. Jednou za rok pořádáme konference, kde se setkají všechny sbory. Nejvyšší účast byla 1300 lidí.

• A co lidé v Anglii?

Do Anglie, do Sheffieldu, jsme vyslali pastora Romana Pačana s manželkou a dvěma dětmi, kde vznikla ještě další služba, takže tam jsou teď dva sbory, Sheffield a Peterborough, kde se obracejí emigranti. Ve svých bojích a honbě za penězi tam mají možnost se obrátit ke Kristu. Když je Bůh nenajde tam, kde se narodili, možná je najde v Anglii.

• Vyslali jste i další služebníky?

Před dvěma roky jsme vyslali pastora Petera Pechu, který je z Poráče, kterému jsme se věnovali vždy po nedělním shromáždění. Je to velice obyčejný, ale velice požehnaný a obdarovaný muž. Službu začal v Humenném a pokračoval v Giraltovcích. Tyto dva sbory vznikly skrze něj. Před rokem jsme během konference vyslali pastora Mariána Ference do Liptovského Mikuláše. Tato služba pomalu narůstá. Když jsem na Slovensko přišel, připadalo mi veliké a říkal jsem si, jak se to všechno naplní. Dnes mi připadá malé a v duchu vnímám, že nám Bůh Slovensko dává. Dává nám města, dává nám národ, abychom šli a zabírali území. Naše vize je kázat evangelium a zakládat sbory. Budeme připravovat služebníky, aby mohly povstávat další a další sbory po celém Slovensku, a všude tam, kam nás Pán povede.

• V kolika osadách nyní pracujete?

Nemám to hned sečtené. Otevřených je asi dvacet osad. Denně musíme pořádat dvoje troje bohoslužby a vysílat týmy.

• Kolik máš spolupracovníků?

Mám asistenta pastora, který se mnou pracuje a pomáhá mi, protože v neděli sloužíme ve Spišské i v Popradě. Pak máme tři starší sboru, kteří chodí do domů modlit se za konkrétní potřeby. Potom máme patnáct diakonů. Pomáhají mi s jakoukoli službou, ať jsou to chvály, úklid, kázání, vedení stanic a shromáždění. Dalším, kteří se zaučují a u nichž vidíme potenciál, dáváme prostor, aniž by měli titul diakona.

• Jeden z vašich důrazů je učednictví. Co to znamená v praxi a jak vypadají učednická setkání?

Snažíme se lidi vyučovat křesťanským základům, aby v sobě měli pevnou skálu. Potom se je snažíme vyučovat o charakteru Pána Ježíše. To, co jsem přijal, se snažím předávat dalším. Každou druhou sobotu zveme lidi, nejlépe manželské páry, k budování a vyučování (vysíláme především manželské páry). Některým dovolujeme, aby si připravili kázání na určité téma a zdůrazňujeme, aby to, co se naučili, aplikovali v životě a předávali dál. Věříme, že kdo je vedoucí, musí mít hned za sebou následovníka. Už to nám dává prostor k tomu, že neztrácíme muže ani ženy, kteří by měli pracovat – už si budují nástupce, do kterých investují. To nám pomáhá, aby práce mohla pokračovat rychleji.

• Co pro tebe znamená rodina?

Rodina pro mě znamená mnoho. Je to základ. Hodně si vážím své manželky. Ona i děti jsou pro mě velkým požehnáním. Jsem vděčný, že v tom nejsem sám, ale že v tom stojí se mnou, podporují toto dílo a vidí v tom Boží povolání pro nás. Jsem rád, že nemám děti, které by nerozuměly Pánu Ježíši nebo ženu, která by těmto věcem bránila, ale naopak: je tam podpora, pomoc, modlitby, žehnání. Je to pro mě velmi cenné.

• Ve vašem sboru se soustřeďujete jen na Romy?

Vím, že jsem povolaný k Romům, ale taky k „Neromům“. Bůh tuto službu postavil, aby byla jednou z průlomových služeb v oblasti rozdělení národností. Pro mě osobně to byl velký boj. Když jsem si představil, že bych měl vyučovat Slováka, měl jsem určité zábrany, protože jsem Rom a žil jsem ve vědomí, že ať je to Čech nebo Slovák, je s intelektem výš než já. Ale Bůh mi dal jasně pocítit, že jsem povolaný taky k tomu, abych zlomil, aby Bůh zlomil, rozdělení mezi Romy a Slováky, Čechy a Romy. Bůh umožňuje, že ho tu pod jednou střechou budou uctívat národy. Důkazem, že mě Bůh do toho povolal, bylo pro mě to, když jsem se se Slovákem modlil modlitbu spasení. Ano, jsme převážně romská služba, ale věřím, že Bůh má plán, aby romský národ do slovenského a českého národa vnesl probuzení. Přijal jsem, že slovanské národy se budou navracet ke Kristu a že nám Bůh dá prostor, aby se to dostalo pod jednu střechu. Věřím, že evangelium je pro každého, a je jedno, jestli ho káže Rom nebo Slovák. Věřím, že jsme povolaní, aby evangelium přišlo až na sám konec země. Někteří by nám určovali hranice, ale hranice určuje Bůh a on nás povolal do světa, takže před sebou máme ještě dlouhou cestu.

• Služba Romům má určitá specifika. Mám na mysli lidi, kteří byli zapojeni v lichvě, závislosti na hracích automatech nebo kteří mají problémy s alkoholem či smilstvem. Existuje to pochopitelně i u bílých, ale zřejmě v menším měřítku. Jak v těchto věcech Romům sloužíte?

K tomu, aby lidé z těchto věcí vyšli, je důležité jejich obrácení. Když člověk přijde ke zdroji, ke Kristu, začne sám vidět, že to, co dělá, je špatné. Pán Ježíš Kristus je největší zdroj takového osvobození. Lidem jsme přinášeli evangelium a proměňovala je moc evangelia. Když se lidé dostali do přítomnosti Boží moci, tato moc je měnila.

Samozřejmě jsme jim říkali: toto nedělejte, je to špatné, dávali jsme jim nasměrování, říkali jsme jim: podívej se na svoji rodinu, na své děti, kde utrácejí. Mnohokrát jsem však jako kazatel viděl, že Boží moc, která sestupovala na shromáždění nebo do vesnic, když jsme sloužili venku, lidi zasáhla a způsobila proměnu a svobodu. Kázané Slovo v moci Ducha svatého proměňuje lidské životy. Bůh to dělal kdysi a dělá to i dnes po celém světě. Osvobození je výsledná práce Boží moci. Díky Pánu. Lidé, kteří když pili, pili týden v kuse, jsou dnes od alkoholu úplně svobodní. Znám lidi, kteří brali na lichvu. Jeden z největších osvobozujících průlomů byl, když takový muž řekl: „Odpusťte mi! Okrádal jsem vás, bral jsem od vás velké úroky a všechno vám odpouštím – nedlužíte mi nic.“ Ve hře při tom byly statisíce. Díky Pánu za Boží moc. Je to čisté evangelium, které osvobozuje, proměňuje a dává život.

• Řada Romů je závislá na státní podpoře a má postoj: „dej, dej!“ Vy lidi z vaší církve naopak vedete k tomu, aby dávali. Jak to děláš?

Jednou jsem sloužil v osadě, kde domy vypadaly jako kůlny na dříví. Lidé žili v budkách. Bůh mi řekl: „Ty se díváš na povrchní chudobu, ale nevidíš jejich chudobu vnitřní. To, že jsou takto chudí, je jenom důkazem toho, o co víc jsou chudí uvnitř.“ Lidé v této chudé vesnici se mě zeptali, co jsem jim donesl. Mysleli na jídlo nebo na věci nebo na peníze. Řekl jsem jim, že pro ně mám bohatství. Čekali pořád, co to bude, a já jim pověděl: „To bohatství je Kristus. Pokud nepřijmete Krista, zůstanete v chudobě. Když ho přijmete, zůstane ve vás a to bohatství bude pořád s vámi.“ Dávali jsme důraz ne na charitativní činnosti. Z Německa se mi nabízely desítky kamionů, které by nám přivážely všechny potřebné věci, ale neviděl jsem, že by to byla pomoc. Znám myšlení Romů. Kdybych dělal tyto věci, mysleli by si, že jsem podnikavý a že na nich vydělávám. Ty věci jsem odmítl. Řekl jsem, že chci, aby se naučili chodit s Kristem a aby byli ochotní něco udělat. Do takových situací mluvím často přímo, bez kázání nebo vyučování.

• Jak konkrétně je to učíš?

Byli zvyklí jenom brát. Bůh mi ukázal: „Toto není moje cesta. Moje cesta je naučit je něco úplně jiného. Začali jsme učit o desátcích, o tom, jak rozsévat. Vzal jsem kilo mouky a řekl jsem, ať ji rozdávají ve jménu Ježíš: „Nasyp druhému mouku, dej mu sůl, dej mu kravatu, dej mu boty ve jménu Ježíš. Naučte se dávat. Naučte se hledat práci s vírou.“ Moje první poselství v jedné vesnici bylo: „Dávejte.“ Mluvit na toto téma pro mě bylo nemožné. Ale Bůh ke mně promluvil: „Ty se nemůžeš dívat na to, v čem tady žijou. Aby mohli vyjít z tohoto prokletí, je potřeba, aby vstoupili do smlouvy se mnou a aby začali dávat.“

• A máte nějakou podporu jako církev?

Objednávám autobusy, které každou neděli přivážejí a odvážejí účastníky shromáždění. Nevěřím, že by městská doprava vzala sto Romů z vesnice do autobusu. A taky by za autobus musela platit celá rodina. Proto pronajímáme autobusy. Pomáhali nám křesťané ze Spojených států i z Ostravy, ale přišel čas, kdy nějaký druhý třetí rok platíme autobusy sami. Lidé dávají, a je také vidět, že Bůh žehná. Byli lidé v chudobě. Když začali dávat, viděli, jak chudoba pomalu, ale jistě odchází. Někteří vstoupili i do podnikání. Lidé podnikají nebo mají práci. Na těch, kteří se zdráhají a nechtějí dávat, Bůh ukazuje, jaký je rozdíl mezi těmi, kteří dávají, a kteří nedávají. Dávání lidi čím dál tím víc uvolňuje od prokletí chudoby.

• Služebníci mají u vás jako podmínku dávat desátky?

Ano, to učíme, protože nikdo nikomu nemůže sloužit, pokud není příkladem sám. Věřím, že největším stupněm učednictví je přínos tvého života. Naši učedníci musí být v dávání věrní.

• Jak řešíte problém, když spolu Romové žijí „na hromádce“?

Když Bible mluví o učednících, píše, že to má být muž jedné ženy, že má být počestný a že počestné mají být i jeho děti. Požehnané manželství má být příkladem. Jasně mluvíme o tom, že když lidé žijí „na hromádce“, je to smilstvo.

• Jak to lidem vysvětlujete?

Je to hřích a Bůh nemůže žehnat. To přinášíme formou kázání Božího slova a formou domluvy. Když spolu dva žijí a nejsou svoji, bere každý svoji dávku sociální podpory, takže dohromady mají víc, než kdyby byli manželé. Je to tedy určitý boj. Jde o to, jak ten člověk věří v Boha a jak ho chce poslouchat a následovat. Mnoho vztahů lidí, kteří žili „na hromádce“ se změnilo v Boží manželství, takže jsme zaměstnávali úřady, svatba za svatbou, svatba za svatbou. Lidé na úřadech byli udivení, co se to s Romy stalo. Díky Pánu, že mnozí vyšli ze smilstva. Je v nich zakořeněno, že „na hromádce“ už žít nemohou. Říkám jim: „Bůh to nechce, je třeba, abyste se vzali, a aby to byla žena nebo muž vymodlený, vymodlená od Boha.“ Mládež je vyučována, aby se modlila za své budoucí partnery. Službu mládeži máme díky Pánu velmi silnou a stále roste.

• Stačí evangelium k proměně Romů? Jak evangelium službě Romům přizpůsobuješ?

Evangelium má a stále bude mít svoji sílu, protože je to ta nejlepší zpráva pro celý svět. Čechům, Slovákům i Romům se musí přinášet určitým způsobem. Myslím, že mě Bůh záměrně postavil do této služby, abych na své rovině mohl evangelium podat tak, aby ho lidé mohli přijmout na své rovině tam, kde žijí. Mnohokrát bylo lidem evangelium řečeno, ale protože to bylo z výšin, protože se k nim ti, co ho říkali, nedokázali sklonit, nedosáhlo jim do srdce. Ale díky Bohu, že evangelium je moc pro spasení každého. Je jedinou zbraní, která může proměnit lidský život.

• Na shromážděních, která jsme navštívili, jsem sledoval tvoji lásku k Romům a velkou radikalitu. O prokletí, které bylo v jejich životě, mluvíš úplně otevřeně. Mají tě pořád rádi, nebo ti utíkají?

Klíčové věci na naší službě jsou obyčejnost a radikálnost. Nejsem moc vzdělaný, jsem jasný a prostý. A proto mě sem Bůh dal, aby se ta jasnost a prostota spojila s mocí evangelia. Někdo by si myslel, že by Romové kvůli radikálnosti utekli, ale je to naopak. Mění je to, formuje je to, přitahuje je to a líbí se jim, že to není umělé. Než jsem začal lidem sloužit, jednal Bůh s mým srdcem a proměnil mě natolik, že tomu někdy ani sám nerozumím. To je jeho milost, jeho ruka, jeho plán. Bez radikálnosti by ta služba byla dost umělá. Kvůli tomu, že jsme radikální a že do situací mluvíme tak jasně, se věci dokážou pohnout. Někteří se možná naštvou, ale je jich tak málo, tak málo… Většinou máme dobrou odezvu.

• Z čeho máš osobně největší radost?

Z toho, že ve svém životě vidím Boha a práci, která má výsledky a velký dosah. Na Slovensku jsem už sedm let, a možná si neuvědomuju, co má Bůh připraveno v budoucnu. Toto má cenu. Uvědomuju si, že kdybych nedělal to, co dělám, byl bych možná už zemřel nebo bych neměl smysl a poslání. Má rodina i já se máme nejlíp uprostřed Božího díla. Kdybych toto opustil, asi bych ztratil život. Moje největší radost je, že mám Boha a můžu konat jeho vůli. Jsou dvě věci, které chci v životě dosáhnout: znát Boha a naplnit jeho vůli.

(Rozhovor ve zkrácené podobě vyšel v Životě víry 12/2011)

Rozhovor s pastorem Emilem Adamem: http://www.juda.cz/1468/romove-na-spisi-a-nadeje-pro-cechy-a-slovaky-2/

Průřez naší návštěvy na videu: http://vimeo.com/31979239
Webove stránky sboru Maranata: http://kmmaranata.sk

Bozi pusobeni mezi Romy: http://www.go-east-mission.net/seiten/cz/struktur.php?seite=berichte&kategorie=1

Foto: http://kubulinka.rajce.idnes.cz/Romske_probuzeni_MARANATA_Spis_-_zari_2011/

Tomáš Korčák

Na jaře roku 2011 jsem měl při uctívání vidění tří bahenních sopek (podobných jako v přírodní rezervaci Soos u Františkových Lázní). Z každé vycházel jedovatý plyn či kouř a naplňoval celé ovzduší. Najednou jsem vnímal, že tyto tři zasmrazující sopky vycházejí z mapy České republiky a svým kouřem celou zemi zastírají a přikrývají. Ptal jsem se Boha, co to znamená a věřím, že toto je výklad: Tyto tři bahenní sopky vyjadřují tři druhy slov, které vycházejí ze srdcí lidí v této zemi. Působí temný jedovatý kouř, který zatemňuje a přikrývá Českou republiku. Způsobují pak dezorientaci, zmatek, nevěru a chaos.

První je braní Božího jména nadarmo. Bůh již v Desateru říká: Nebudeš brát jméno Hospodina, svého Boha, nadarmo, protože Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo bere jeho jméno nadarmo. (Ex 20:7) Je potřeba toto slovo vzít vážně a prosit Pána, aby tuto neúctu odpustil naší zemi, ve které jsme v braní Božího jména a klení někde na špici mezi národy. Musíme být příkladem a jít v opačném duchu, což je chvála a uctívání Božího svatého jména. Většinou lidé klejí, aniž si uvědomují, co vyslovují. Je to podobné, jako když někteří vyslovují za každou větou „ty vole“, zde však používají drahé a svaté jméno Boží.

Zde je slovníček některých používaných výrazů klení (často jde o zkomoleniny):

• ježiš, jéžiš                       Ježíš
• sakra                               svatý, Svatý
• sakrament                      svátost
• himl                                  nebesa
• hergot                               Pán Bůh
• panebože                         Pane Bože
• ježišmarjá, šmarjá         Ježíš Marija
• prokristapána                  pro Krista Pána
• prokristovyrány                pro Kristovy rány
• kristepane                        Kriste Pane
• kruci, krucinál, krucifix   kříž, Ukřižovaný
• mordijé                             smrt Bohu (Bůh je mrtvý)

Další smrdutou bahenní sopkou byla nevděčnost, projevující se reptáním a stěžováním si. Reptající lidé otevírají dveře svého života Zhoubci (viz Nu 21:4-9; 1K 10:9-13; J 3:14-15). Všechny tyto zlé postoje vycházející skrze jejich ústa jim a jejich okolí způsobují vážné potíže. Nevděčnost způsobuje nemoci a smrt. Celé naše nitro má naopak dobrořečit Hospodinu a nezapomínat na vše, co pro nás vykonal a jaké nám projevil dobrodiní (viz Ž 103:1-5). To má pozitivní vliv i na naše zdraví a celý náš život.

Třetí sopkou bylo kritizování, které mělo za cíl se povyšovat a srážet druhé. Tento nečistý duch kritiky je naprosto destruktivní a chce naplnit všechny vztahy a celou společnost. Dobrá konstruktivní kritika jde v opačném duchu se třemi pé: povzbuzením, pomocí a přímluvou. Jejím cílem je pomoc a rozvinutí člověka nebo projektu.

Jestliže půjdeme jako Boží lid v opačném duchu s chválou, vděčností a povzbuzováním, budeme přinášet životodárnou vůni poznání našeho Pána (viz 2K 2:14-16). To bude způsobovat rozjasňování a pročišťování našich vztahů a celé naší společnosti. Nezapomeň, že stačí jen trocha kvasu, aby prokvasila celé těsto (viz Mt 13:33; L 13:20). Jsi dobrým kvasem, který je vložen do této společnosti, dokud…

Nejhorší ze všech oklamání je sebeklam. Je to stav, kdy si člověk myslí to, co si myslet chce, bez ohledu na to, co je pravda. Nejprve jsou to drobné krůčky a kompromisy při potlačování svého svědomí, až po nějaké době si svoje vzdálení od pravdy vůbec neuvědomuje. Duch svatý nám ve své milosti otevře oči, když ho budeme žádat, aby nás vyvedl ze všech našich sebeklamů do své osvobozující pravdy. Reagujme pak, čiňme pokání a nesme ovoce proměny smýšlení.

• Do sebeklamu mne vede pýcha a přecenění svého úsudku, kdy se považuji za moudrého ve vlastních očích (1K 3,18; srov: Př 3,7; 26,12; 28,11; Iz 5,21; Ř 12,16; L 18,9-14)
• Do sebeklamu mne vede touha po slávě a velikosti před lidmi, kdy budím pouze nějaký dojem, ale uvnitř a v soukromí chybí skutečnost (Ga 6,3-5)
• Do sebeklamu mne vede, když Božímu slovu pouze naslouchám, ale nejednám podle něho (Jk 1,21-25)
• Do sebeklamu mne vede, když nedržím na uzdě svůj jazyk a moje zbožnost se projevuje pouze slovy a ne činy a příkladným životem (Jk 1,26-27)
• Do sebeklamu mne vede, když popírám a omlouvám svoje hříchy a když svoji vinu házím na druhé (1J 1,8; srov: Př 28,13)

Apoštol Pavel nás vybízí, abychom zkoumali a rozsuzovali sami sebe (1K 11,27-32; 2K 13,5). To je možné, když máme před očima Boží milosrdenství a pravdu (Ž 26,2-3). Přicházíme k Hospodinu, který zpytuje a zkoumá naše srdce (Jr 17,9). Přicházíme ke světlu, aby se ukázalo, jestli jsou naše skutky vykonány v Bohu (J 3,16-21). Každý strom se pozná po svém ovoci! (Mt 12,33-35; L 6,43-46; Jk 3,10-18; Mt 3,5-10; Mt 7,15-23) Co je pokladem tvého srdce? Jaké neseš ovoce?

Jedním z hlavních testů při rozsuzování sebe sama je ovoce. V listu Galatským 5,22-23 je popsáno devět projevů ovoce ducha:

1. láska: Miluji svoje bližní Boží bezpodmínečnou láskou?
2. radost: Mám radost a šířím ji ve svém okolí?
3. pokoj: Chodím v Božím pokoji a působím pokoj ve svém okolí?
4. trpělivost: Jsem trpělivý se svými bližními (zvláště když s nimi nejsem v souladu)?
5. laskavost: Jsem laskavý ke svým bližním?
6. dobrota: Projevuji Boží dobrotu ke svým bližním (zvláště v jejich slabostech)?
7. věrnost: Jsem věrný a spolehlivý? Stojím za svým slovem? Důvěřuji svému Bohu a jeho Slovu za jakýchkoli okolností? Věřím vždy v Boží pomoc a odpověď na mé modlitby?
8. mírnost: Jsem mírný a dovedu naslouchat Bohu a lidem?
9. sebeovládání: Dokážu ovládat své myšlenky, slova, emoce…? Jsem zdrženlivý a střídmý?

Ovoce vyrůstá ze stromu, tedy duchovní ovoce vyrůstá ze znovuzrozeného ducha. Čím více jsme plni Ducha svatého, Božího slova a prozkoušené víry, tím je náš duch silnější a nese hojnější ovoce. Poddej se též Pánově výchově, neboť dobrá výchova přináší dobré ovoce (Heb 12,5-13; J 15,1-17). Dary Ducha vycházejí z Ducha svatého a jsou jakoby na strom člověka Bohem připevněny. Ovoce však ukazuje, co je v našem nitru.

Co dělat, když neneseš mnoho ovoce? Záleží na tvé upřímnosti, pokoře a hladu. Bůh dává pokorným milost. Jednej s trním, které brání nést ovoce (Mt 13,22). Zůstávej ve Slovu, protože to má moc tě proměnit a učinit plodným (Sk 20,32; J 15,7-10; 2Tm 3,16-17). Počítej s tím, že je v tobě Kristův život (Ga 2,19-20; 2P 1,3-8). Nejsi již sirotek, ale syn, kterého nebeský Otec nikdy neopustí. Žízni po Duchu svatém, rozvíjej s ním důvěrný vztah a posvěcuj s ním svůj život k poslušnosti (1P 1,2).

Ústup církve je nyní u konce. Od nynějška to už jde jen kupředu. Církev se bude stále více dávat do pohybu, až na sebe upozorní celý svět. Do boje půjde s rozhodností. Sama příroda se bude třást a chvět, aby tím dala najevo, že se daly do pohybu základy nebe a země. Náš Bůh ale udrží převahu a naše vítězství je jisté. Teď je čas být tak smělý, jako nikdy před tím. Není cesty zpět. Toto je ten správný okamžik, abychom své síly koncentrovali na podstatné záležitosti naší doby.

Koncentrace sil

Když Bible popisuje situaci našeho duchovního konfliktu, často používá vojenské výrazy. Pro obě pole totiž platí zcela podobné principy. Jedna osvědčená strategie se jmenuje: koncentrace všech sil. Jak nás učí dějiny, tato strategie byla používaná ve všech rozhodujících bitvách, i ve válce v Zálivu.

Při takových taženích se spolu střetnou bojové šiky. Obě strany usilují o udržení svých pozic, ale zároveň o objevení slabých míst v linii protivníka. Jakmile se tam dosáhne průlomu, zhroutí se celá jeho fronta a nepřítel troubí k ústupu, aby zabránil obklíčení pronikajícími jednotkami.

Duchovní bojování o lidská srdce se formuje podobně. Ve většině válek se bojují různé bitvy na různých frontách. Totéž platí pro naši současnou roztržku v duchovní oblasti. K polím, kterými probíhají duchovní frontové linie, patří naše děti, hudba, média a naše města. Všichni sice jsme součástí jedné Boží armády, přesto je ale pro mnoho křesťanů vhodné zaměřit se na určitou oblast, aby tam ve specializované jednotce zaujali v bitvě zvláštní místo.

Bitva o naše děti

Ve 21. století zuří nelítostná duchovní bitva o srdce našich dětí. Tato bitva už probíhala celé 20. století, ale v novém tisíciletí ještě získá na intenzitě. Pokud se nezaměříme na tento prudký boj o srdce a rozum našich dětí, a sebe i je nevyzbrojíme proti všem útokům, budeme své děti v dosud nevídané míře ztrácet ve prospěch nepřítele. Nesmíme se spokojit s tím, že bychom jen zachovali svůj názor, musíme ofenzivně dosáhnout průlomu. Nepřítel naši mládež svádí tím, že využívá její touhu po opravdovém vztahu k silnému, moudrému Bohu a skrze klam nachází cestu k jejich srdcím.

Stvořeni ke společenství

Boj zuří stále prudčeji a tím, že své děti budeme dobrým programem pro mládež držet na uzdě mnoho nedosáhneme. Také nestačí, že děti dostanou jednou v týdnu dobré kázání nebo dobrou dětskou bohoslužbu – to nikoho nenasytí. Bůh je duch. Lidi stvořil tak, aby hladověli po vztahu k nadpřirozenému a tento hlad se nejvíce projevuje v pubertě. Pokud je mládeži zabráněno v přístupu k nadpřirozené Boží moci, bude mimořádně podporována, aby se pustila do pokusů se zlými, nadpřirozenými mocnostmi. Už ve dvacátém století se explozivně rozšířilo čarodějnictví. V tomto tisíciletí bude čarodějnictví ještě mnohem rychleji přibývat, pokud církev nezesílí svůj nadpřirozený vliv. Bible zřetelně dokazuje: být křesťanem znamená pohybovat se v nadpřirozenu.

Potřebujeme schopnost kritického úsudku

V boji o srdce našich dětí se nepřítel nedrží pravidel hry. Satan nasadil ty nejodpornější a nejkrutější prostředky, jaké má k dispozici. Do oběhu už pustil knihy, filmy a hudbu, které mají takovou moc, že nechráněná duše je bezmocně vystavena démonskému útlaku. Potom musíme prožít, že naše děti jsou jako dálkově ovládané. Mnoho křesťanů však nepřítele rozezná teprve tehdy, když se u nich uhnízdil a vybudoval tam mohutné pevnosti. Pokud v této oblasti církev konečně zcela neprocitne, čeká nás mohutný nárůst násilí, namířeného od dětí proti rodičům a ostatním dětem.

Takový incident se stal v dubnu 1999 v malém městě Kittrell, N.C. Debbie Bawcumová přišla večer kolem půl desáté ještě jednou do pokoje svých dvojčat a viděla proti sobě namířené ústí lovecké pušky. Už dříve prosila svého manžela, vášnivého lovce, aby doma nepřechovával zbraně. Udělala rychlý pohyb, aby svým klukům pušku vzala. Ve stejném okamžiku se spustila palba. Jeden z hochů trefil Debbi do ramene a potom sejmul jejího manžela, který se vyřítil po schodech nahoru, aby zakročil. Byla při tom zraněna i jejich sestra Robin. Dvojčatům, která zabila svého otce, bylo teprve jedenáct let. „Měli takový zvláštní výraz ve tváři,“ řekla Debbie Bawcumová. „Vůbec se to nepodobalo mým chlapcům. Měli takový prázdný výraz. Na malý okamžik to nebyli moji synové.“

Tento příklad nemá vypůsobit strach, ale moudrost. Nemůžeme vydat ducha našich dětí na pospas světu a přesto očekávat, že vyrostou jako křesťané. Skutečně žijeme v nepřátelské zemi. Odložme stranou naše teologické a eschatologické pozice a poznejme: náš úděl není schovávat se, ale při každé příležitosti, která se naskytne plenit peklo. Rodiče, kteří nevychovávají své děti tak, jak jim ukládá Boží slovo, brzy zjistí, že se jejich děti chopí vedení a jak to půjde budou své rodiče komandovat. Rodiče, kteří se nestarají o to, co jejich děti čtou, jakou hudbu poslouchají, na jaké filmy nebo televizní programy se dívají, budou muset brzy konstatovat, že v jejich dětech je možné pozorovat mimořádně extrémní a zlé mocnosti.

Teď je čas, abychom se jako nikdy předtím modlili za všechny křesťanské rodiče, pracovníky s mládeží a také za autory dětských knih. Musíme se také modlit za všechny učitele, ředitele škol a rodičovská sdružení. Církev musí konečně uznat, že její práce s dětmi a mládeží je stejně důležitá, jako každá jiná služba v církvi. Ti, kdo se starají o děti a mládež, nesmí být pouhé chůvy. Jsou povoláni, aby vyzbrojili generaci, která je od počátku světa určena k tomu, aby v temném období světových dějin zaujala své Bohem přidělené místo a vykročila proti nepříteli. Pán bude sbory, které investují zvláště do práce s dětmi a s mládeží, v bohaté míře žehnat, pomazávat a nechá je prospívat.

Proč naši mladí a děti odmítají církev? Protože opravdovou církev ještě nezažili. Když prožijí, co znamená opravdové křesťanství, budou to chtít mít taky. Chození ve víře přesně odráží to, pro co lidé vlastně žijí. Církev se koná 24 hodin denně, sedm dnů v týdnu. Pokud chceme patřit k vojsku, které Pán právě kolem sebe shromažďuje, musíme vyjít z našich vazeb na budovy a programy.

Co jinak ještě můžeme udělat pro naše děti? Nejdůležitější pro ně je, abychom sami přicházeli k Bohu co nejblíže. Jakkoli může být církevní kultura atraktivní – v celém světě není nic tak přitažlivé, jako Boží Syn. Když bude Ježíš vyvýšen, budou všichni lidé přitahováni k němu.

Boj o hudbu

I v 21. století je hudba významným bojištěm. V mnoha ohledech bude nové tisíciletí znít jako nové vydání 60. let dvacátého století, jen s větší intenzitou. Jako tehdy Beatles a jiné skupiny propůjčovaly hudebnímu výrazu sociální napětí, bude i hudba v tomto tisíciletí rozhodujícím způsobem určovat duchovní klima.

Řeč, které každý rozumí

Hudba je označovaná jako „univerzální jazyk,“ protože dokáže překročit všechny sociální i politické bariéry. Je řečí ducha, která zasáhne srdce bez okliky přes hlavu. Kdo vytvoří tuto globálně – duchovní řeč, drží v ruce mocnou zbraň ve válce o naše srdce. Pán si vytvoří zástup hudebníků. Použije je jako duchovní dělostřelectvo, aby vzalo pod palbu některé největší pevnosti nepřítele – totiž rasismus, drogy, pornografii a spiritismus.

Hudba s rozmanitým publikem

Někteří skladatelé písní budou moci zasáhnout i světské publikum. Pán je připraven nabídnout mládeži alternativní vzory místo oblíbených, ale morálně pochybných hvězd pop musik. Je důležité, aby se tito skladatelé písní nevydali pouze na církevní dráhu, nebo aby nepoužívali církevní terminologii. Ale také se nemají vnucovat tím, že by kopírovali styl světa. Tito zpěváci a hudebníci jsou opravdoví evangelisté, kteří jsou povoláni k tomu, aby prostě rozsévali. Žnout budou ostatní.

Hudba country

Obnovená obliba country hudby, nebo převážně lidové hudby, není náhoda. Tato hudba má svůj původ v církvi a Pán ji chce znovu získat pro svoje záměry. Povolá mnoho hudebníků, kteří jsou na tomto poli špičkou, a když budou následovat jeho volání, mocně je použije. Pak bude lidová hudba, na kterou je stále nahlíženo jako na hudbu spodních vrstev, sklízet více uznání, než jakýkoliv jiný hudební směr. V opačném případě se stane poněkud bezvýznamnou.

Hudba v uctívání

Chvála a uctívání přinese písně s novým, čerstvým zvukem. Tato hudba nadchne stejně mladé jako staré. Mnoho Božích skladatelů písní bude mít následující zkušenost: budou pozvednuti do nebe, aby slyšeli nebeskou hudbu. Další přijmou hudbu a duchovní písně ve snech a viděních. Síla této nebeské hudby naprosto změní křesťanský všední den. Bude formován opravdovým duchem chvály a uctívání Pána.

Hudba v evangelizaci

Církev musí své týmy chval posuzovat jako přední voj v bitvě o současnou generaci. Dostaneme nový pohled pochopení ztónované a zhudebněné evangelizace. Mnoho hudebních skupin bude ohodnoceno jako skuteční evangelisté a ne jako pouzí baviči. Mnoho misijně nasazených členů skupin musí, stejně jako každá jiná služba, dostat duchovní vyzbrojení a podporu. Oblast hudby bude jedním z největších bojišť 21. století, protože má potenciál dosáhnout v boji proti temnotě největších průlomů.

Bitva o média

Na média nesmíme pohlížet jako na svého nepřítele. V médiích jsou nepřátelé křesťanské víry a mnozí z nich tam zaujímají klíčové pozice. Přesto si musíme svobody slova a svobodného tisku vážit jako velikého požehnání. Vůbec nic nepřinese a jen promrháme svůj čas, když se budeme rozčilovat nad vztahem tisku k vládě a jiným problémům. Svůj čas a energii bychom raději měli využít na to, abychom se za něj modlili. Musíme konečně uchopit tuto převratnou pravdu: Pán skutečně slyší naše modlitby. Dal nám autoritu, která budí bázeň, aby co svážeme na zemi bylo svázané i v nebi. A toto platí i opačně. To, co svážeme na nebi, bude svázáno i na zemi a co rozvážeme v nebi, bude rozvázáno i na zemi. Křesťané se mají za každý rozhlasový vysílač, každou televizní stanici, každé noviny nebo jiný zdroj informací v jejich blízkosti modlit tak dlouho, dokud není dosaženo takového standartu zodpovědnosti za vysílané, že je zavázán pravdě, poctivosti a slušnosti.

Už přibližně čtyřicet let je téměř v každé zemi světa vyučovaná jako druhý jazyk angličtina, dokonce i v zemích bývalého sovětského svazu. Nyní je tedy pro posluchače možné, aby rozuměli celosvětově vysílaným zprávám CNN nebo jiných anglicky mluvících vysílačů. Zprávy o událostech v křesťanském světě rozšířené nevěřícími reportéry světských vysílačů přispěly k šíření evangelia více, než to dosud dokázaly křesťanské vysílače. Tím nechci podsouvat, že křesťanské vysílače dosud nic nedokázaly. Ale teprve až světské vysílače zpráv, které se v duchovní rovině chovaly neutrálně, budou šířit zprávy o probuzení a o všem, co Bůh právě dělá, bude to mít důsledky, jaké zde dosud nebyly.

Bitva o města

Každá bitva, která se bojuje za určitou pravdu, má svoji vlastní strategii, která je zaměřena na danou duchovní oblast. Klíč k vítězství v každém boji však spočívá v dosažení průlomu. V posledních letech se trochu změnila situace nad některými městy, jako např. Los Angeles. Když však na to přijde, jenom se nám trochu podařilo zatlačit linie nepřítele. Ke skutečnému průlomu na této frontě ještě nedošlo. Teprve až jednou prožijeme, jak je skutečně celé město zabrané pro Ježíše, pobídne to křesťany v celém světě k tomu, aby se pozvedli a s dosud nepoznaným nadšením zabrali svá města. Potom vzniknou četná duchovní předmostí pravdy a čestnosti.

V boji o naše města už bylo dosaženo takového pokroku, že stále více křesťanů je s to sjednotit se s touto strategií duchovního boje za naše města. Důsledkem je zřejmá mobilizace bojových sil. Klíč k průlomu spočívá ve strategii koncentrovat převahu bojových sil v jednom jediném bodu nepřátelské fronty. Nepřátelské linie v této bitvě sice zahrnují každé jednotlivé město a místo. Ke strategicky důležitým bodům ovšem patří jen málo míst, kde se církve v jednotě společně najdou, aby se modlily za probuzení a změnu duchovního klimatu ve městě. Až bude v našich rukou jedna jediná metropole, nepřítel se stáhne i z jiných hlavních měst světa. Musíme tedy posílit naše frontové linie a hnát se dopředu, jak je to jen možné.

Stavíme stejné hradby

Stejně jako v době Nehemjáše bude každé rodině přidělen k obnově zvláštní úsek hradeb. Přesto všichni stavíme stejnou hradbu a společně stojíme jako jeden muž. Kdo chce zakusit více Boží uzdravující moci, nejen že velkoryse strpí souseda, který je jiný a zabývá se např. především studiem Písma, ale také ho využije, když sám bude potřebovat poučení, povzbuzení a usměrnění. Všichni budeme v situaci, kdy se budeme specializovat na zvláštní povolání. Tak bude světlo, které nám je dané, soustředěno na jeden cíl. Když toho konečně dosáhne, stane se laserovým paprskem.

Tímto způsobem zrajeme v porozumění, o co v bitvě vlastně jde, kde je naše místo a kdo stojí vpravo a vlevo vedle nás a to, i když naši sousedé plní jinou funkci. Když se to stane, bude nám Pán moci svěřit duchovní laserové dělo. Jeho svazek paprsků je tak cílený, že může prolomit i nejsilnější pevnosti nepřítele.

(Úryvek z knihy Prorocká vize 21.století, 2.díl, volný překlad části 9.kapitoly: Porodní bolesti a zemětřesení, přeložil Petr Dvořák)

Při uctívání na modlitebním setkání (7.11.2011) jsem viděl, jako kdybych byl ve válečné vřavě, seděl na koni a bojoval mečem. Nebyly však ve mně naprosto žádné stopy strachu, ale naopak smělost, odvaha a až určitá rozšafnost. Vzpomněl jsem si na slovo z Písma: bitvou veselou bojovati bude proti němu (Iz 30,32 KP). V této smělosti a jistotě úderu nebyla žádná lehkomyslnost a nerozvážnost. V mém bojování byla obsažena moudrost a bylo zápaseno řádně podle pravidel (2Tm 2,5).

Po skončení vítězného zápasu jsem viděl několik lidí procházet osvobozenou a pokojnou krajinou jako Sedm statečných. Krajina a lid byli osvobozeni od stále drancujících bídáků, kteří okrádali a zabíjeli (viz J 10,10). Ti stateční však byli v plném počtu beze ztrát a kráčeli s vědomím, že jsou další bitvy před nimi.

Musel jsem přemýšlet nad starozákonními bitvami, které nám jsou plastickým příkladem bitev novozákonních, kdy nebojujeme proti lidem, ale proti duchovním mocnostem (viz Ef 6,12). Přemýšlel jsem nad bratrovražednými bitvami v knize Soudců, kdy bylo mnoho ztrát na životech, ale i nad několika bitvami, kdy Izraelci neměli žádné ztráty a v boji zvítězili nad svými nepřáteli. Bylo jistě za tím Boží vedení a moudrost a bojování podle Božího řádu Božími zbraněmi v plné Boží zbroji (viz Ef 6,10-18). Nezáleželo na početní převaze, ale na Hospodinu, který vysvobozuje. Zápas je společný a neobstojí v něm nezávislí a svévolní lidé. Spojuje nás Boží bázeň, v uctívání vidíme Boží velikost a převahu. Studujme, co způsobovalo ztráty v bitvách popsaných v Písmu. Je to napsáno k našemu poučení (viz Ř 15,4).

Mezi statečnými bojovníky byly přátelské vztahy, upřímnost, důvěra a rozhodnost bojovat jeden za druhého. Na nic si před sebou nehráli, měli společné úkoly, za kterými šli – osvobozovat zemi a šířit Království. Měli plné vědomí závislosti na Hospodinu, neboť vedení, moudrost, strategie, zbroj, zbraně, meč a síla byly Boží. Jejich hrdost na Hospodina a radost z ovoce zápasu je motivovala do dalších bitev. Vykonali soud nad nepřáteli, jak byl v Písmu zapsán. Je to čest pro všechny jeho věrné. (Ž 149,5)

Chci, aby vaše služba, vaše modlitby, vaše jakėkoli činnosti a kroky vycházely z pokoje, synovství a spravedlnosti, kterou jsem vám dál v Kristu. To je pevný základ, který obstojí. Nenechte se vtáhnout do pasti nedostatečnosti a lidské dokonalosti, která je skrze snahu o vlastní spravedlnost. Protože takoví lidé neznají Boží spravedlnost, místo toho usilují postavit svou vlastní spravedlnost, a nepodřídili se spravedlnosti Boží. Vyjdĕte činit mė skutky v mém pokoji. Nečekejte až budete dokonalí, vždyť jste doplnĕni v Kristu. Vždy pamatujte na slova: Blaženější je dávat než brát.
Dal jsem vám svůj věčný život, kterým je, abyste poznávali jediného pravého Boha a Ježíše Krista. Dávám vám svá Slova, abyste ve mně měli pokoj. I uprostřed soužení tohoto světa buďte dobré mysli, neboť já jsem přemohl svět. Dal jsem vám svůj pokoj, který nezná tento svět, proto ať se vaše srdce nechvěje a není bázlivé. Mysl upevněnou ve mně budu střežit dokonalým pokojem, protože mně důvěřuje. Důvěřujte Hospodinu až navěky, protože v Hospodinu, v Hospodinu je skála věků.
(Biblické odkazy: Ř 10,3; Ko 2,10; Sk 20,35; J 17,3; J 16,33; J 14,27; Iz 26,3-4)

James W. Goll píše: Následující krátké slovo je od mé přítelkyně, prorokyně a ředitelky organizace Christian International Europe, Sharon Stone. Pojďme pozvednout hlas za Anglii, Spojené království a všechna ostatní místa na zemi, kde dochází k eskalaci násilí. Pojďme přikazovat bouři, aby zmlkla, a namísto toho volat za mocné vylití Ducha svatého. Zde je dramatické slovo od Sharon Stone.

„Vzhledem k okamžitému kolapsu ve společnosti vám s politováním oznamujeme, že dnes večer tento obchod uzavíráme v 6 hodin.“ Toto oznámení se objevilo ve výkladní skříni prodejny hamburgerů během nepokojů a drancování v Londýně. A tak zde máme určité „přirozené prorocké hlasy“, které se během těchto nepokojů vzájemně prolínají s „duchovními prorockými hlasy“. Popisují zlomenou společnost, kterou dovedl do kriminálních způsobů jednání jakýsi způsob nárokujíciho si smýšlení, jež plyne z nadměrných výhod. Mnoha lidem bylo dovoleno cítit se tak, jako by jim svět byl něco dlužen a také se domnívat, že za své jednání neponesou žádné důsledky. To přineslo v určitých oblastech společnosti nedostatek zodpovědnosti a sobectví.

Bůh říká: „Co vám kdo dluží?“

V tomto případě se nejedná o lidská práva, ale o požívání nadměrných výhod. To, co se objevuje v přirozené sféře, je v naprostém protikladu s mým jednáním v Duchu svatém. Dávám povstat revoluci skrze mladé, mně radikálně vydané lidi, a ne ty, kteří bezdůvodně rabují. Povstane probuzení mládeže, která nebude zabíjet, krást ani ničit. Budou znát svého Boha, budou silní a budou činit hrdinské skutky. Toto pomůže:

• dovést celý národ do jeho určení,
• vybudovat tzv. duchovní spád, který se energickým způsobem rozšíří do různých zemí.

Dochází k uvolnění Božích ctitelů – válečníků, kteří vybudují a způsobí vzestup Božího království. Když budou ostatní po celém světě sledovat, jak jednám v Anglii, budou se v naději radovat. Lidé budou totiž lépe reagovat na naději než na strach. A tato „anarchie“ na ulicích Londýna dá průchod podivuhodné milosti (Amazing Grace), která se projeví v moci a lásce skrze radikální mládež. Kde se rozhojnil hřích, tam se nadmíru rozhojnila milost. (Ř 5:20)

Přímluvci, dnes vedeme bitvu za Británii!

Sharon Stone, Christian International Europe, www.cieurope.org, srpen 2011-12-14

Loni v létě jsem se svojí rodinou navštívil romský sbor Kresťanská misia Maranata ve Spišské Nové Vsi. Byl zrovna deštivý den, takže na nedělním shromáždění bylo asi „jen“ 400 lidí. Při mocných chvalách nedaleko mne začala křičet žena s velmi ztrápeným výrazem v obličeji. Po chvíli byla radostná a uvolněná a pokračovala ve chvalách. Vyšel z ní démon, aniž se za ní někdo modlil. Pomazání Ducha svatého bylo přítomné. Poté kázal Rom (tehdy diakon sboru). Říkal jsem si: „To je výsměch intelektuálnímu kázání.“ Asi po hodině skončil a já věděl, že jeho slovo bylo vymodlené do situace a nakonec mělo i hlavu a patu a byla v něm Boží moudrost. Pak přišla výzva k přijetí Pána a asi 15 většinou mladých lidí přišlo a přijalo Ježíše. Nastaly chvály a modlitby za nemocné a zase bylo přítomné pomazání k uzdravování a vysvobozování od démonů. Říkal jsem si: „Chtěl bych umět kázat jako ten Rom!“

Při uctívání v tomto sboru jsem vnímal, jak mi Duch svatý připomíná asi 15 let staré proroctví, kdy jsem na modlitbách zápasil za naší oblast. Věřím, že mi Bůh tehdy řekl, že svůj pohyb začne mezi Romy, aby se naplnilo slovo: Zahubím moudrost moudrých a rozumnost rozumných zavrhnu. … Ale co je u světa bláznivé, to si vybral Bůh, aby zahanboval moudré, a co je u světa slabé, to si vybral Bůh, aby zahanboval silné; a co je u světa neurozené a méněcenné, to si vybral Bůh, vybral dokonce i to, co není, aby zrušil to, co je, aby se žádné tělo nemohlo před Bohem chlubit. (1K 1,19.27-29) Musel jsem plakat, protože jsem to viděl naplněné.

Asi po roce jsem navštívil sbor Maranata znovu. Lidé jezdí na vyučenou do církví v Americe, já jel (s Pavlem Neústupným) k Romům na Spiš. Za pět dní jsme navštívili 5 shromáždění a na každém se lidé obraceli. Bylo to úžasné, co vzniklo za 7 let, kdy tam začal působit Emil Adam. Byli jsme v romských osadách, viděli radikální život bývalých grázlů, jejich lásku k Pánu, proměněné životy a celé rodiny. V některých osadách ještě ani není voda a elektřina, jsou tam však ryzí a srdeční lidé, milující Pána. V jedné osadě jsme měli setkání na cestě mezi domy (vedle cesty tekla smrdutá stoka) a společně jsme řvali za spásu této oblasti. Zakoušel jsem zde větší Boží moc a pomazání než na některých konferencích.

Romové se obracejí k Bohu, přestávají se opíjet, strkat peníze do automatů, smilnit, lhát, podvádět, zadlužovat se… Dávají si do pořádku své rodiny a domy. Hledají si práci a prací vydělávají peníze. Ve všech domech, které jsem navštívil, byl pořádek, čisto a útulno. Důraz pastora Emila Adama je na proměnu mentality z otroků, kteří mají samé potřeby, na syny, kteří dávají a slouží. Je zde dobře vidět praktické učednictví. Jednoduché evangelium pro jednoduché lidi. Bůh však nemá již jiné – složité evangelium pro složité lidi. Proto je potřeba se stát jednoduchým, aby moc evangelia mohla působit. Jednoduchost není hloupost, ale Boží vlastnost, ke které jsme všichni vyzýváni (např. Mk 10,13-16; 11,25-26; Sk 4,13). Romové se obracejí, je naděje i pro nás Čechy a Slováky!

Následuje rozhovor s pastorem Emilem Adamem, který jsme uskutečnili 7.9.2011:

• Jak jsi našel Boha?

Bratr se dostal do Prahy do nápravného zařízení a já jsem mu musel přivézt nějaké věci. Když jsem se vracel, rozhodl jsem se, že se podívám za svou sestrou v Brně, kterou jsem neviděl dlouhé roky. Byl jsem nadšený, že ji zase uvidím, ale nastala úplná změna: sestra s manželem uvěřili v Krista. Přišel jsem do rodiny, kterou znám, ale kterou jsem najednou vůbec neznal.

• V čem to bylo jiné?

Všechno, co dělali, bylo pro mě divné. I já jsem měl vědomí, že Bůh je, ale ne až takovým vážným způsobem jako oni. Věřil jsem, že Bůh je, ale také tomu, že se o mě nestará a když si nenakradu, tak nebudu mít. Vysvětloval jsem to sestře. Rozhodl jsem se, že se tam opiju a že jim nedovolím, aby mě převálcovali tím svým náboženstvím. Opil jsem se, až jsem se další den styděl.

• Jak na to sestra se švagrem reagovali?

Švagr mi nepřestal opakovat evangelium. Pořád mluvil o Kristu, dokonce i když jsem byl opilý, až jsem se těšil, že pojedu domů a budu mít od toho Ježíše pokoj. Ale švagr se rozhodl, že se mnou pojede domů do Ostravy. Celou cestu z Brna do Ostravy mi zase svědčil a kázal. Těm věcem jsem však nerozuměl, protože jsem možná ani nechtěl.

• A jak to bylo doma?

Když jsme přijeli k našemu domu, říká: „Víš co? Máš nemocné děti.“ A já se ptám: „Jak to víš?“ Manželka otevřela dveře a první věc, kterou mi řekla, bylo, že máme strašně nemocné děti. Tehdy se mě něco dotklo, Bůh pomalu otvíral dveře mého srdce. A tento muž vešel a začal se za mé děti modlit. Trošku mě vzalo, jak mohl vědět, že jsou mé děti nemocné, ale i pak jsem stále dělal hrdinu. Švagr mi dlouho do noci svědčil a pak odešel na návštěvu k další sestře. Zeptal se mě: „Kam půjdeš?“ Celou noc jsem nemohl spát. Tehdy jsem tomu nerozuměl, ale dnes vím, že se mého života dotýkal Bůh. Ráno jsem s manželkou a dětmi utíkal za švagrem, aby mě nějak přivedl k tomu Kristu. Šli jsme na kolena a já i manželka jsme otevřeli srdce Pánu.

• Jak se to projevilo?

Ten den nastala úplná změna. Začal jsem být vděčný za mnoho věcí. Jako kdybych prohlédl. Začal ve mně hořet duchovní oheň, který mě pudil k tomu, abych vycházel svědčit lidem a modlil se za ně. Také jsem manželce utíkal oknem, protože doma byly hádky: „Ty pořád jenom Ježíš, Ježíš, je potřeba dělat něco jiného.“

• Jak jste rostli ve víře?

Švagr se musel vrátit domů do Brna a my jsme zůstali, aniž by nás někdo vedl, aniž by nás učil modlit se. Měli jsme jen kázání Božího služebníka Tima Storryho. Byl to evangelista a nahrána byla většinou jeho kázání o uzdravování. Bibli jsme četli rok, aniž bychom ve větší míře rozuměli. Byla ve mně čím dál tím větší touha kázat lidem a modlit se za ně.

• A co církev?

Došel jsem do bodu, že jsem měl kolem sebe množství lidí, které bylo třeba vést a směrovat. Tehdy ke mně Bůh promluvil slyšitelným hlasem: „Nemůžeš stavět sektu – potřebuješ najít církev, sbor.“ Bylo to tak silné, že jsem všeho zanechal a řekl si: nepřestanu, dokud nenajdu svůj sbor. Hledal jsem, jezdil jsem na místa, která jsem neznal a modlil jsem se: „Bože, veď mě na místo, kde je církev, kde je sbor.“ Přišel jsem mezi mormony. Myslel jsem, že tam je Ježíš. Byli jsme naplněni Duchem, mluvili jsme v jazycích a vzkládali jsme ruce. Pozvali jsme je k nám a první otázka, kterou jsem jim dal, byla, jestli mluví v jazycích. Odpověděli, že ano, anglicky, česky… Říkal jsem, že na to se neptám, že se ptám na to, jestli mluví v jazycích Ducha svatého a ukazoval jsem jim to z Bible. Moje manželka potom měla sen, že se k nám oknem vloudily dvě kočky, ale že když jsme je vyhnali, dostala se k nám holubice. Znamením pro nás bylo, že nemluvili řečí Ducha jako my.

Hledal jsem dál. Neustále jsem se modlil: „Bože, kde je ta církev?“ Byl jsem u lékařky, seděl jsem v čekárně. Najednou tam vletěl mladý muž s papírem v ruce a začal křičet: „Jsem uzdravený! Ježíš mě uzdravil!“ a sedl si vedle mě. Říkám mu, že taky věřím v Ježíše. Odpověděl: „Dali mi termín, kdy zemřu a já jdu doktorce ukázat, že mě Ježíš uzdravil. Potom tě vezmu k sobě domů.“

• Jak to setkání proběhlo?

První křesťanská kniha, kterou jsem četl, se jmenovala: „Dobré ráno, Duchu svatý!“ Napsal ji Benny Hinn. Proto jsem na tyto věci kladl takový důraz. Když jsem vešel do jeho domu, ležela na botníku kniha „Dobré ráno, Duchu svatý!“ V neděli ráno jsem s tím mužem šel do církve. Když jsem otevřel dveře a vstoupil, uviděl jsem muže, který chodil před kazatelnou a modlil se stejnými jazyky (stejnými výrazy) jako já. Užasl jsem. Toto je můj domov! Pastor mi později řekl, že když mě tenkrát viděl, poskočil v něm Duch svatý jako dítě v břiše Alžběty. Modlil se za romský národ a ve mně viděl vyslyšení svých modliteb. Vedoucí rozpoznávali má obdarování, vyučovali mě a postupně jsem mohl začít vést mládež. Mohl jsem ráno i večer vést chvály, vedl jsem dětskou církev, kázal jsem, Bůh si mě používal.

• Jak jsi nalezl svoje obdarování a povolání a jak ses na svou službu připravoval?

Své obdarování jsem vždycky viděl, když jsem byl mezi lidmi. Vždycky, když jsem se setkal s někým, kdo měl nějakou potřebu, najednou se objevovaly i dary. Jako by na mém těle byla elektrizující moc. Viděl jsem, že Bůh chce uzdravovat. Jedno z mých obdarování je pomazání k průlomu. To vedoucí rozpoznávali. Podílel jsem se na evangelizacích. Boží moc se tam projevovala a lidé byli zasaženi. Autority v církvi mi v této službě pomáhaly růst a vyučovaly mě. Nejvíc jsem ale přijímal ne, když jsem seděl na nějakém semináři, ale venku, když jsem sloužil lidem. To mě proměňovalo nejvíc, nejvíc jsem při tom získal a je to tak dodnes.

• Myslím si ale, že nejsi jenom evangelista. Dokážeš dobře učit. Jak ses na to připravoval?

Jsou různé zkušenosti, i knihy různých autorů. V mém osobním životě byli učitelé, kteří mi mnoho dali. Byli to například pastor Mark Zechin nebo pastor Oskar Najt. Používal jsem také nahrávky z biblické školy spolu s učebnicemi. Dodnes mám zápisky, ze kterých čerpám, a dávám to dál. Díky Pánu za to, že máme dostatek dostupných věcí, abychom mohli růst. Je jen na nás, jak budeme na sobě pracovat a jak dovolíme Duchu svatému, aby konal.

• Jak začala tvoje služba na Slovensku?

Jsem velmi rád, že jsem tady na Slovensku. Narodil jsem se v Sečovcích v okrese Trebišov, ale vyrůstal jsem v Ostravě. Mnozí Romové v Česku přišli ze Slovenska. Jeden muž z Poráče nám v naší církvi v Ostravě neustále připomínal, abychom svědčili i na Slovensku, že tam jsou lidé, kteří žijí chudě a potřebují Ježíše. Jednoho dne před sedmi lety jsme si řekli, že musíme vyjet na Slovensko. Přijeli jsme do Poráče. Věnovali jsme se třem rodinám a nakonec jsme museli z bytu na louku, protože přišlo mnoho lidí. Pán nám dal prostor, abychom svědčili a sloužili modlitbou. Asi 30 nebo 50 lidí se tam obrátilo. Viděli jsme, že nás Bůh do těchto míst volá. Z Poráče jsme šli do Rudňan, do Markušovec, do Bystran – to byly vesnice, které se otevřely jako první. Viděli jsme, že lidé jsou hladoví a že je to všechno připravené a že tuto úrodu stačí jenom sklidit.

• Jak často jste mohli přijíždět?

Jezdili jsme sem v týmu co čtrnáct dní. Přespávali jsme po rodinách, v jedné vesnici, v druhé vesnici, s možností lidem sloužit a modlit se za ně, svědčit jim, ukazovat jim věci z Bible, odpovídat na otázky. Získávali jsme jejich srdce a důvěru. Časem jsme zjistili, že služba, kterou děláme co čtrnáct dní, nemá až takový dosah a vliv. Pochopili jsme, že nastalo období, kdy je důležité, aby sem byl někdo vyslán. Pastor Mark Zechin viděl, že bych to měl být já a moje manželka. Každý rok vidím, jak Bůh s lidmi jedná a jak proměňuje jejich životy. Zasahovány jsou celé rodiny a evangeliem Ježíše Krista mohou být zasaženy i celé vesnice.

• Jak z evangelizační služby vznikne sbor?

Přijal jsem vizi, že máme zasahovat vesnice tak, že každá ta vesnice už částečně je sbor a že je máme navštěvovat a předávat Boží pravdu, ale také je shromáždit pod jednu střechu. Obrátilo se mnoho lidí a služba tam měla charakter nedělního shromáždění, i když se konalo třeba v pondělí. Přes týden jsme dojížděli do vesnic s tím, že se lidé z každé vesnice sejdou na jednom místě, kde budou společně uctívat Pána. Každá vesnice získala jakési místo vlády. Jedním z průlomů bylo, že se tyto vesnice začaly setkávat v neděli ráno ve Spišské Nové Vsi a společně uctívat Pána.

• Jak vaše služba vypadá dnes? Kolik máte sborů?

Za sedm let se otevřely vesnice okolo Spišské Nové Vsi, kde vznikl sbor. Sbor vznikl také v Popradě, kde teď žiju. Ve Spišské Nové Vsi služba narostla tak, že jsme měli tři shromáždění. Teď trochu lidí ubylo, protože někteří začali odjíždět do Anglie, kde teď máme asi 200 lidí. V současné době se v Spišské Nové Vsi schází 500 až 600 lidí. Jednou za rok pořádáme konference, kde se setkají všechny sbory. Nejvyšší účast byla 1300 lidí.

• A co lidé v Anglii?

Do Anglie, do Sheffieldu, jsme vyslali pastora Romana Pačana s manželkou a dvěma dětmi, kde vznikla ještě další služba, takže tam jsou teď dva sbory, Sheffield a Peterborough, kde se obracejí emigranti. Ve svých bojích a honbě za penězi tam mají možnost se obrátit ke Kristu. Když je Bůh nenajde tam, kde se narodili, možná je najde v Anglii.

• Vyslali jste i další služebníky?

Před dvěma roky jsme vyslali pastora Petera Pechu, který je z Poráče, kterému jsme se věnovali vždy po nedělním shromáždění. Je to velice obyčejný, ale velice požehnaný a obdarovaný muž. Službu začal v Humenném a pokračoval v Giraltovcích. Tyto dva sbory vznikly skrze něj. Před rokem jsme během konference vyslali pastora Mariána Ference do Liptovského Mikuláše. Tato služba pomalu narůstá. Když jsem na Slovensko přišel, připadalo mi veliké a říkal jsem si, jak se to všechno naplní. Dnes mi připadá malé a v duchu vnímám, že nám Bůh Slovensko dává. Dává nám města, dává nám národ, abychom šli a zabírali území. Naše vize je kázat evangelium a zakládat sbory. Budeme připravovat služebníky, aby mohly povstávat další a další sbory po celém Slovensku, a všude tam, kam nás Pán povede.

• V kolika osadách nyní pracujete?

Nemám to hned sečtené. Otevřených je asi dvacet osad. Denně musíme pořádat dvoje troje bohoslužby a vysílat týmy.

• Kolik máš spolupracovníků?

Mám asistenta pastora, který se mnou pracuje a pomáhá mi, protože v neděli sloužíme ve Spišské i v Popradě. Pak máme tři starší sboru, kteří chodí do domů modlit se za konkrétní potřeby. Potom máme patnáct diakonů. Pomáhají mi s jakoukoli službou, ať jsou to chvály, úklid, kázání, vedení stanic a shromáždění. Dalším, kteří se zaučují a u nichž vidíme potenciál, dáváme prostor, aniž by měli titul diakona.

• Jeden z vašich důrazů je učednictví. Co to znamená v praxi a jak vypadají učednická setkání?

Snažíme se lidi vyučovat křesťanským základům, aby v sobě měli pevnou skálu. Potom se je snažíme vyučovat o charakteru Pána Ježíše. To, co jsem přijal, se snažím předávat dalším. Každou druhou sobotu zveme lidi, nejlépe manželské páry, k budování a vyučování (vysíláme především manželské páry). Některým dovolujeme, aby si připravili kázání na určité téma a zdůrazňujeme, aby to, co se naučili, aplikovali v životě a předávali dál. Věříme, že kdo je vedoucí, musí mít hned za sebou následovníka. Už to nám dává prostor k tomu, že neztrácíme muže ani ženy, kteří by měli pracovat – už si budují nástupce, do kterých investují. To nám pomáhá, aby práce mohla pokračovat rychleji.

• Co pro tebe znamená rodina?

Rodina pro mě znamená mnoho. Je to základ. Hodně si vážím své manželky. Ona i děti jsou pro mě velkým požehnáním. Jsem vděčný, že v tom nejsem sám, ale že v tom stojí se mnou, podporují toto dílo a vidí v tom Boží povolání pro nás. Jsem rád, že nemám děti, které by nerozuměly Pánu Ježíši nebo ženu, která by těmto věcem bránila, ale naopak: je tam podpora, pomoc, modlitby, žehnání. Je to pro mě velmi cenné.

• Ve vašem sboru se soustřeďujete jen na Romy?

Vím, že jsem povolaný k Romům, ale taky k „Neromům“. Bůh tuto službu postavil, aby byla jednou z průlomových služeb v oblasti rozdělení národností. Pro mě osobně to byl velký boj. Když jsem si představil, že bych měl vyučovat Slováka, měl jsem určité zábrany, protože jsem Rom a žil jsem ve vědomí, že ať je to Čech nebo Slovák, je s intelektem výš než já. Ale Bůh mi dal jasně pocítit, že jsem povolaný taky k tomu, abych zlomil, aby Bůh zlomil, rozdělení mezi Romy a Slováky, Čechy a Romy. Bůh umožňuje, že ho tu pod jednou střechou budou uctívat národy. Důkazem, že mě Bůh do toho povolal, bylo pro mě to, když jsem se se Slovákem modlil modlitbu spasení. Ano, jsme převážně romská služba, ale věřím, že Bůh má plán, aby romský národ do slovenského a českého národa vnesl probuzení. Přijal jsem, že slovanské národy se budou navracet ke Kristu a že nám Bůh dá prostor, aby se to dostalo pod jednu střechu. Věřím, že evangelium je pro každého, a je jedno, jestli ho káže Rom nebo Slovák. Věřím, že jsme povolaní, aby evangelium přišlo až na sám konec země. Někteří by nám určovali hranice, ale hranice určuje Bůh a on nás povolal do světa, takže před sebou máme ještě dlouhou cestu.

• Služba Romům má určitá specifika. Mám na mysli lidi, kteří byli zapojeni v lichvě, závislosti na hracích automatech nebo kteří mají problémy s alkoholem či smilstvem. Existuje to pochopitelně i u bílých, ale zřejmě v menším měřítku. Jak v těchto věcech Romům sloužíte?

K tomu, aby lidé z těchto věcí vyšli, je důležité jejich obrácení. Když člověk přijde ke zdroji, ke Kristu, začne sám vidět, že to, co dělá, je špatné. Pán Ježíš Kristus je největší zdroj takového osvobození. Lidem jsme přinášeli evangelium a proměňovala je moc evangelia. Když se lidé dostali do přítomnosti Boží moci, tato moc je měnila.

Samozřejmě jsme jim říkali: toto nedělejte, je to špatné, dávali jsme jim nasměrování, říkali jsme jim: podívej se na svoji rodinu, na své děti, kde utrácejí. Mnohokrát jsem však jako kazatel viděl, že Boží moc, která sestupovala na shromáždění nebo do vesnic, když jsme sloužili venku, lidi zasáhla a způsobila proměnu a svobodu. Kázané Slovo v moci Ducha svatého proměňuje lidské životy. Bůh to dělal kdysi a dělá to i dnes po celém světě. Osvobození je výsledná práce Boží moci. Díky Pánu. Lidé, kteří když pili, pili týden v kuse, jsou dnes od alkoholu úplně svobodní. Znám lidi, kteří brali na lichvu. Jeden z největších osvobozujících průlomů byl, když takový muž řekl: „Odpusťte mi! Okrádal jsem vás, bral jsem od vás velké úroky a všechno vám odpouštím – nedlužíte mi nic.“ Ve hře při tom byly statisíce. Díky Pánu za Boží moc. Je to čisté evangelium, které osvobozuje, proměňuje a dává život.

• Řada Romů je závislá na státní podpoře a má postoj: „dej, dej!“ Vy lidi z vaší církve naopak vedete k tomu, aby dávali. Jak to děláš?

Jednou jsem sloužil v osadě, kde domy vypadaly jako kůlny na dříví. Lidé žili v budkách. Bůh mi řekl: „Ty se díváš na povrchní chudobu, ale nevidíš jejich chudobu vnitřní. To, že jsou takto chudí, je jenom důkazem toho, o co víc jsou chudí uvnitř.“ Lidé v této chudé vesnici se mě zeptali, co jsem jim donesl. Mysleli na jídlo nebo na věci nebo na peníze. Řekl jsem jim, že pro ně mám bohatství. Čekali pořád, co to bude, a já jim pověděl: „To bohatství je Kristus. Pokud nepřijmete Krista, zůstanete v chudobě. Když ho přijmete, zůstane ve vás a to bohatství bude pořád s vámi.“ Dávali jsme důraz ne na charitativní činnosti. Z Německa se mi nabízely desítky kamionů, které by nám přivážely všechny potřebné věci, ale neviděl jsem, že by to byla pomoc. Znám myšlení Romů. Kdybych dělal tyto věci, mysleli by si, že jsem podnikavý a že na nich vydělávám. Ty věci jsem odmítl. Řekl jsem, že chci, aby se naučili chodit s Kristem a aby byli ochotní něco udělat. Do takových situací mluvím často přímo, bez kázání nebo vyučování.

• Jak konkrétně je to učíš?

Byli zvyklí jenom brát. Bůh mi ukázal: „Toto není moje cesta. Moje cesta je naučit je něco úplně jiného. Začali jsme učit o desátcích, o tom, jak rozsévat. Vzal jsem kilo mouky a řekl jsem, ať ji rozdávají ve jménu Ježíš: „Nasyp druhému mouku, dej mu sůl, dej mu kravatu, dej mu boty ve jménu Ježíš. Naučte se dávat. Naučte se hledat práci s vírou.“ Moje první poselství v jedné vesnici bylo: „Dávejte.“ Mluvit na toto téma pro mě bylo nemožné. Ale Bůh ke mně promluvil: „Ty se nemůžeš dívat na to, v čem tady žijou. Aby mohli vyjít z tohoto prokletí, je potřeba, aby vstoupili do smlouvy se mnou a aby začali dávat.“

• A máte nějakou podporu jako církev?

Objednávám autobusy, které každou neděli přivážejí a odvážejí účastníky shromáždění. Nevěřím, že by městská doprava vzala sto Romů z vesnice do autobusu. A taky by za autobus musela platit celá rodina. Proto pronajímáme autobusy. Pomáhali nám křesťané ze Spojených států i z Ostravy, ale přišel čas, kdy nějaký druhý třetí rok platíme autobusy sami. Lidé dávají, a je také vidět, že Bůh žehná. Byli lidé v chudobě. Když začali dávat, viděli, jak chudoba pomalu, ale jistě odchází. Někteří vstoupili i do podnikání. Lidé podnikají nebo mají práci. Na těch, kteří se zdráhají a nechtějí dávat, Bůh ukazuje, jaký je rozdíl mezi těmi, kteří dávají, a kteří nedávají. Dávání lidi čím dál tím víc uvolňuje od prokletí chudoby.

• Služebníci mají u vás jako podmínku dávat desátky?

Ano, to učíme, protože nikdo nikomu nemůže sloužit, pokud není příkladem sám. Věřím, že největším stupněm učednictví je přínos tvého života. Naši učedníci musí být v dávání věrní.

Jak řešíte problém, když spolu Romové žijí „na hromádce“?

Když Bible mluví o učednících, píše, že to má být muž jedné ženy, že má být počestný a že počestné mají být i jeho děti. Požehnané manželství má být příkladem. Jasně mluvíme o tom, že když lidé žijí „na hromádce“, je to smilstvo.

• Jak to lidem vysvětlujete?

Je to hřích a Bůh nemůže žehnat. To přinášíme formou kázání Božího slova a formou domluvy. Když spolu dva žijí a nejsou svoji, bere každý svoji dávku sociální podpory, takže dohromady mají víc, než kdyby byli manželé. Je to tedy určitý boj. Jde o to, jak ten člověk věří v Boha a jak ho chce poslouchat a následovat. Mnoho vztahů lidí, kteří žili „na hromádce“ se změnilo v Boží manželství, takže jsme zaměstnávali úřady, svatba za svatbou, svatba za svatbou. Lidé na úřadech byli udivení, co se to s Romy stalo. Díky Pánu, že mnozí vyšli ze smilstva. Je v nich zakořeněno, že „na hromádce“ už žít nemohou. Říkám jim: „Bůh to nechce, je třeba, abyste se vzali, a aby to byla žena nebo muž vymodlený, vymodlená od Boha.“ Mládež je vyučována, aby se modlila za své budoucí partnery. Službu mládeži máme díky Pánu velmi silnou a stále roste.

• Stačí evangelium k proměně Romů? Jak evangelium službě Romům přizpůsobuješ?

Evangelium má a stále bude mít svoji sílu, protože je to ta nejlepší zpráva pro celý svět. Čechům, Slovákům i Romům se musí přinášet určitým způsobem. Myslím, že mě Bůh záměrně postavil do této služby, abych na své rovině mohl evangelium podat tak, aby ho lidé mohli přijmout na své rovině tam, kde žijí. Mnohokrát bylo lidem evangelium řečeno, ale protože to bylo z výšin, protože se k nim ti, co ho říkali, nedokázali sklonit, nedosáhlo jim do srdce. Ale díky Bohu, že evangelium je moc pro spasení každého. Je jedinou zbraní, která může proměnit lidský život.

• Na shromážděních, která jsme navštívili, jsem sledoval tvoji lásku k Romům a velkou radikalitu. O prokletí, které bylo v jejich životě, mluvíš úplně otevřeně. Mají tě pořád rádi, nebo ti utíkají?

Klíčové věci na naší službě jsou obyčejnost a radikálnost. Nejsem moc vzdělaný, jsem jasný a prostý. A proto mě sem Bůh dal, aby se ta jasnost a prostota spojila s mocí evangelia. Někdo by si myslel, že by Romové kvůli radikálnosti utekli, ale je to naopak. Mění je to, formuje je to, přitahuje je to a líbí se jim, že to není umělé. Než jsem začal lidem sloužit, jednal Bůh s mým srdcem a proměnil mě natolik, že tomu někdy ani sám nerozumím. To je jeho milost, jeho ruka, jeho plán. Bez radikálnosti by ta služba byla dost umělá. Kvůli tomu, že jsme radikální a že do situací mluvíme tak jasně, se věci dokážou pohnout. Někteří se možná naštvou, ale je jich tak málo, tak málo… Většinou máme dobrou odezvu.

• Z čeho máš osobně největší radost?

Z toho, že ve svém životě vidím Boha a práci, která má výsledky a velký dosah. Na Slovensku jsem už sedm let, a možná si neuvědomuju, co má Bůh připraveno v budoucnu. Toto má cenu. Uvědomuju si, že kdybych nedělal to, co dělám, byl bych možná už zemřel nebo bych neměl smysl a poslání. Má rodina i já se máme nejlíp uprostřed Božího díla. Kdybych toto opustil, asi bych ztratil život. Moje největší radost je, že mám Boha a můžu konat jeho vůli. Jsou dvě věci, které chci v životě dosáhnout: znát Boha a naplnit jeho vůli.

(Rozhovor ve zkrácené podobě vyšel v Životě víry 12/2011, str. 8 )

Rozhovor s pastorem Emilem Adamem: http://www.juda.cz/1421/romove-na-spisi-a-nadeje-pro-cechy-a-slovaky/
Průřez naší návštěvy na videu: http://vimeo.com/31979239
Webove stránky sboru Maranata: http://kmmaranata.sk
Bozi pusobeni mezi Romy: http://www.go-east-mission.net/seiten/cz/struktur.php?seite=berichte&kategorie=1
Foto: http://kubulinka.rajce.idnes.cz/Romske_probuzeni_MARANATA_Spis_-_zari_2011/

Tomáš Korčák

Elijáš podle Božího vedení povolal Elíšu za svého učedníka. Hodil na něj svůj plášť, který představoval jeho službu a pomazání a šel beze slov dál. Elíša porozuměl tomuto Božímu povolání a nezůstal stát na místě. Protože přijal tuto výzvu, Elijáše následoval. (viz 1Kr 19,15-21). Elíša mnoho let pak prakticky sloužil proroku Elijášovi. Dokonce byl veřejně znám jako ten, kdo lil vodu na Elijášovy ruce (viz 2Kr 3,11). Přišel z bohatého prostředí a stal se služebníkem bez svých vlastních osobních plánů a lidských ambicí.

Při nadpřirozeném odchodu Elijáše z tohoto světa do nebes byla otestována Elíšova věrnost, ryzost a touha. Ničím se nenechal odradit od následování Elijáše a při jeho otázce: Žádej, co mám pro tebe udělat, dříve nežli budu od tebe vzat, Elíša ihned bez velkého rozmýšlení (měl již v tom dávno jasno) odpovídá: Ať jsou na mně dva díly tvého ducha. (2Kr 2,9) Chci Ducha!

Elijáš řekl: Požádal jsi o těžkou věc. Jestliže mě uvidíš, až budu od tebe brán, stane se ti tak. Jestliže neuvidíš, nestane. Šli stále spolu a hovořili, a tu se objevil ohnivý vůz a ohniví koně, oddělili je od sebe a Elijáš vystoupil ve vichřici do nebes. Elíša to viděl a zvolal: Můj otče, můj otče! Vozbo Izraele a jeho jezdci! A pak ho již neviděl. Uchopil své roucho a roztrhl je na dva kusy. Potom zvedl Elijášův plášť, který z něj spadl, vracel se a zastavil se na břehu Jordánu. (2Kr 2,10-13)

Elíša nebyl jen prorockým žákem nebo biblickým studentem, byl učedníkem Elijáše. Jejich vztah však šel ještě dále: Elíša byl duchovním synem Elijáše a Elijáš byl duchovním otcem Elíši. Věřím, že to je něco, co souvisí s elijášovským duchem na konci věků – tedy v této době. Nejde o nějaké nezdravé tělesné či duševní závislosti syna na otci (nebo dcery na matce), ale o hloubku vztahu a respektu a z toho vycházejícího vlivu.

Otec a syn jsou spolu a dělají věci dohromady. Není to jen předávání návodu, jak dělat věci správně. To, co má otec, přechází na syna. Syn chodí za otcem a slouží mu. Nehledá předčasně příležitost k uchopení vedoucí pozice či společné služby. Přenos služby a pomazání přichází v Bohem určeném okamžiku a nemůžeme ho uspěchat.

Dvojnásobný díl Elijášova ducha mohl být od Boha dán Elíšovi pro jeho hlad, neodbytnost a synovský vztah k Elijášovi. Dnes některé dětské modlitební hry s pomazáním, kdy jeden druhému rádoby předává dvojnásobné pomazání, nefungují. Jde o prozkoušený hlad a porozumění našemu synovství. Jde také o naši mentalitu. Nejdříve se musíme stát syny, abychom se poté mohli stát otci. Tento proces nejde uspěchat, protože obsahuje i projití mnoha zkouškami. Jde zde též o generační přenos, kdy otcové potřebují syny a synové potřebují otce a to všechno je potřeba proto, aby byla naplněna Boží vůle v Království a Boží záměry v jednotlivých lidech.

Elíša roztrhl své vlastní roucho na dva kusy a vyznal tak, že již nechce chodit starým způsobem a že již nechce nic svého. Přijal od Boha Elijášův plášť, který mu byl zaslíben již na počátku jeho povolání (viz 1Kr 19,16). Nyní přišel Boží čas, kdy do tohoto povolání vstoupil. Do nového období života vstupuje s novým dvojnásobným dílem pomazání. Nová generace potřebuje přijmout v Bohem stanovený čas plášť předání od svých otců. Bůh odpovídá na věrnost, pokoru, poslušnost, proměněný charakter, hlad a ochotu přinášet oběti. Nenech se zlákat instantními řešeními a zkratkami. Různé zkoušky a zdržení připravují půdu tvého srdce.

Elíša přijal své synovství a jeho poslední slova k Elijášovi byla: Můj otče, můj otče! Vozbo Izraele a jeho jezdci! (2Kr 2,12) Protože měl mentalitu syna, mohl se poté stát otcem pro druhé. Na konci Elíšovy služby a života ho stejným způsobem nazývá izraelský král Jóaš, vnuk Jehúův (2Kr 13,14). Jóaš měl synovský vztah k prorokovi. Škoda jen, že mu chyběla vytrvalost a svatá neodbytnost. Proto na něj Elíšův plášť a pomazání nepřešlo.

Elíšu nazval svým otcem také izraelský král – zřejmě Jóram, syn Achabův (2Kr 6,21) a dokonce aramejský král Ben-hadad se nazval Elíšovým synem (2Kr 8,9). O hloubce těchto vyznání však můžeme pochybovat. Ukazují ale jakou autoritu měl prorok Elíša v očích mnohých králů.

Nazvat někoho „vozbou Izraele a jeho jezdcem“ je též velké uznání autority. Elijáš i Elíša byli Boží muži, kteří svedli mnohé duchovní bitvy. Viděli do neviditelného světa a spolupracovali s nebeskými vojsky. Hle, pohoří kolem Elíši bylo plné koní a ohnivých vozů (2Kr 6,17). Vozba a jeho jezdci byli zřejmě nejsilnější částí armády (viz 1Kr 9,22; 2S 1,6).

Viděli jsme tedy, že elijášovské pomazání, služba a duch se vylévá především na žíznivých místech, kde je porozumění synovství a otcovství. Bill Johnson popisuje následovně otcovskou kulturu v církvi: „Jádro problému je: bratři soutěží, otcové a synové málokdy. Když ve vedoucích pozicích v církvi zaujmeme ot­covský postoj, nebudeme se cítit ohroženi, když nás někdo překoná. Miloval jsem baseball a moji kluci hráli skvěle. Hrál jsem docela dobře, ale můj syn Erik mě překonal. Během jednoho roku, v průměru pokaždé, když byl na pálce, získal jednu metu. Byl zvolen nejužitečnějším hráčem mezi asi osmdesáti nebo devadesáti středními školami v severní Kalifornii. Neříkal jsem si: „To je tupec, úplně zničil mé úspěchy.“ Místo toho jsem křičel: ,Čípak je to synek?!“ Točil jsem to na kameru a ječel: ,Člověče, tenhle kluk je fakt skvělý! Co je vlastně zač?“ To říkám, abyste si vytvořili představu. Když nás jako otce a matky ve víře předčí ti, které jsme vystrojili, je to důvod k radosti. Když se z toho neraduješ, ukazuje to tvou pozici – bratr, ne otec; sestra, ne matka.“ (Bill Johnson, Budování kultury Božího království, KC Příbram 2011, str. 36)

Pokud přijímáme své synovství, poznáváme Boží otcovství, zasvětíme své životy službě v Božím království a ctíme své často nedokonalé otce ve víře, stáváme se krok za krokem duchovními otci. Pak také sneseme mnohé bratry na stejné úrovni a soutěživost, žárlivost či závist při nás nemá místa. Myslím, že toto chybělo v církvi v Efezu po Pavlově odchodu (viz Sk 20,28-32).

Musíme se rozhodnout, jestli budeme žít podle Boží nebo satanovy vize pro naše životy a místní církve. Satanovou vizí a touhou je, aby povstaly svár, žárlivost, zlosti, soupeření, utrhání, pomluvy, nadutosti, zmatky (2K 12,20). James W. Goll letos v našem sboru prohlásil: „V této zemi je vakuum, pokud jde o vůdce. Ale Bůh to chce vyplnit tím, že chce dát povstat otcům v další generaci. Ne jen jednoho otce, ale zmnohonásobený počet takovýchto otců, kteří spolu budou chodit v jednotě. A oni nedovolí, aby mezi nimi hrála roli soutěživost, budou ctít své bratry a bojovat za své bratry.“ (Mělník 3.7.2011)

Nenasycení ambiciózní lidé s mentalitou sirotků, kteří neumí nebo nesnesou mít vedle sebe lidi na stejné úrovni, se potřebují stát syny, smýšlet jako synové a zamilovat si bratry. Radost z úspěchů bližních a z milosti, která je dávána tvým bližním, je zaručenou cestou do Božího požehnání.

Šípy Hospodinova vítězství!

Pojďme se ještě podrobněji podívat na Elíšovo jednání s Jóašem: Elíša onemocněl nemocí, na kterou měl zemřít (ČEP: těžce onemocněl a umíral). Přišel k němu izraelský král Jóaš a rozplakal se nad ním. Řekl: Můj otče, můj otče! Vozbo Izraele a jeho jezdci. Elíša mu řekl: Vezmi luk a šípy. Vzal si luk a šípy. Potom řekl izraelskému králi: Vlož svou ruku na luk. Vložil svou ruku a Elíša položil své ruce na ruce královy. Řekl: Otevři okno na východ. Otevřel a Elíša řekl: Vystřel. Vystřelil a Elíša řekl: Šíp Hospodinovy záchrany a šíp záchrany proti Aramejcům. Zcela pobiješ Aramejce u Afeku. Pak řekl: Vezmi si šípy. Vzal si je a Elíša řekl izraelskému králi: Udeř do země. (ČEP: Střílej k zemi.) Udeřil třikrát a přestal. Muž Boží se na něj rozhněval a řekl: Měl jsi udeřit pětkrát nebo šestkrát. Tak bys zcela pobil Aramejce. Nyní pobiješ Aramejce třikrát. (2Kr 13,14-19)

Jóaš, vnuk Jehúův, viděl a měl v Elíšovi otcovskou autoritu. Přišel k němu, když se dozvěděl, že je vážně nemocný. Elíša věděl, že odchází k Bohu a Jóaš mu vyznal svůj hluboký vztah k němu: Můj otče, můj otče! Vozbo Izraele a jeho jezdci. Jistě to Elíšovi připomnělo předání pláště a odchod Elijáše. Ze syna se již dávno stal otec, který předává, slouží a vychovává. Viděl, že je čas na předání válečného pomazání Jóašovi. Toto předání obsahuje šest následujících kroků:

1.       Vezmi luk a šípy! Jóaš poslechl vše, co mu Elíša řekl. Vzal si luk a šípy. Vezmi si svoje duchovní zbraně, které ti Pán dává (viz Jr 50,25; Ef 6,10-18).

2.       Vlož svou ruku na luk! Jóaš vložil svou ruku na luk a Elíša položil své ruce na ruce královy. Duchovní otec učí svého syna bojovat (Ž 18,35; 144,1). Nedělá to za něj, ale s ním.

3.       Otevři okno! Bůh ti dává otevřené okno příležitosti. On tě povolal, uschopnil, obdaroval a otevřel okno. Vidíš otevřené okno? Přes zavřené okno nemůžeš střílet! „Příležitost je dána pro přítomnost. … Podívejte se: okno je otevřeno. Uznejte, že okno je otevřeno a příležitost čeká na prahu teď, dnes. Co uděláte se svým otevřeným oknem? Naplní příští generace to, co je právě dnes vaší odpovědností?“ (Robert W. Carman: Jak získat národy pro Boha, Křesťanský život 2001)

Začni s tím, co máš:

• Vdova ze Sarepty řekla: „Nemám…, jenom hrst mouky ve džbánu a trochu oleje ve džbánku.“ Dala to k dispozici a stačilo to pro Elijáše i její dům po mnoho dní. (1Kr 17,12)
• Vdova po prorockém žáku řekla: „Tvá otrokyně nemá doma nic, jenom malý džbánek oleje.“ Dala to k dispozici a byly splaceny všechny její dluhy a měla z čeho žít ona i její synové. (2Kr 4,2)
• Dvacet ječných chlebů (zřejmě přesněji řečeno placek) a čerstvé obilí v pytli stačilo stu prorockých žáků a ještě zůstalo (2Kr 4,42)

4.       Vystřel! Jóaš vystřelil a Elíša prorokoval: Šíp Hospodinova vítězství! Šíp vítězství nad Aramem! Udeříš na Arama v Afeku a úplně ho rozdrtíš.(B21) Tvůj aktivní zápas víry přinese výsledky. Používej zbraně v boji. Bojuj. Vystřel na nepřítele. Vyznej mocné Boží slovo.

5.       Vezmi si šípy! Znovu Jóaš vzal šípy do rukou. Pokračuj v duchovním boji, nezastav se! Všimněte si, že Elíša již své ruce na Jóašovy nedává. Již musí on sám. Na začátku byl otcem vycvičen, nyní je to již jeho samostatná práce.

6.       Střílej k zemi! Jóaš vystřelil třikrát a přestal. „To už stačí. Už jsem dost bojoval. Už jsem unavený. Nejde pořád bojovat. Ať bojují také druzí. Není mi boj vlastní. Nejsem bojovný typ…“ Elíša se na něj rozhněval a řekl: „Měl jsi udeřit pětkrát nebo šestkrát a tak bys zcela pobil své nepřátele. Nyní je pobiješ jen třikrát.“ „Ale Pane, to mi nikdo neřekl, vždyť jsi mi neřekl kolikrát mám vystřelit?“ „A ptal ses mne? Vždy vytrvale střílej, dokud nedosáhneš trvalého vítězství!“ Jak je důležité být vytrvalý a aktivně používat Boží slovo jako meč Ducha svatého. Je psáno: Proklet je ten, kdo činí Hospodinovu práci nedbale! Proklet je ten, kdo zadržuje svůj meč od krve. (Jr 48,10)

Vidíme, že se v tomto případě nepovedlo předání Elíšova ducha pro chybějící vytrvalost a neodbytnost. Jóaš složil zbraně a tím odhalil to, co měl ve svém nitru. Bylo pro něj pohodlné boj ukončit.

Již mnohem dříve se Elíša snažil předat svůj plášť služby svému služebníku Gecházímu. Ten však nerozuměl lidem, kterým Elíša sloužil (2Kr 4,27), úkoly vykonával bez srdce a bez víry (2Kr 4,31), nakonec se jeho srdce zcela odklonilo skrze chamtivost, mamon a pokrytectví (2Kr 5,20-27) a stává se malomocným. Byl též znám jako vypravěč Elíšových velkých činů (2Kr 8,4-5). Možná si tím přivydělával.

Elíša si svůj plášť odnesl do hrobu a tak se jeho pomazání nakonec projevilo na mrtvém muži a ten byl vzkříšen. Elíša zemřel a pohřbili ho. Na počátku roku pronikly do země loupežné hordy Moábců. Jednou se stalo, že pohřbívali nějakého muže, když tu uviděli loupežnou hordu. Hodili toho muže do Elíšova hrobu a šli. Jakmile se ten muž dotkl Elíšových kostí, ožil a postavil se na nohy. (2Kr 13,20-21)

Na závěr chci citovat Alana Vincenta: „Přestože Jóaš věděl, že je Elíša významný prorok, nepodařilo se mu srdcem přijmout požehnání, které se mohlo stát jeho vlastním. Protože mu scházelo zjevení, nedokázal ocenit to, co by mu Elíša mohl předat, byl polovičatý. Nepodařilo se mu reagovat duchovním způsobem. Předání je vlastně pozváním Pána, aby vstoupil do vnitřní svatyně lidského života, někdy se však ve dveřích života určité osoby objeví zábrany. S tím se objeví i lež. Dveře jsou potom úzké, skryté a omezené vnitřními motivy. Zevnitř je cítit zápach tělesnosti. Předání přichází na místa odpočinutí, kde je vše usmrceno a dokončeno, kde září jen jeho život. Je smutné, když se nadějné osobě nepodaří chodit ve svém dědictví a ještě horší je, když ze svého neúspěchu viní někoho jiného.

V procesu dozrávání křesťanských služeb se generační přenos stává nezbytným! Pokud je to provedeno správným způsobem, tak Boží dílo nikdy neklopýtne a je k dispozici každé další generaci. Božím záměrem je, aby se vše, co je v Bohu, stávalo stále jasnější jako vycházející slunce. Vždy by mělo docházet k vzrůstu. Vždy by měl přicházet dvojnásobný díl pomazání. Povolejme tedy ty, kteří budou tak jako Jozue, stát ve slávě! Vylijme své životy do těch, kteří mají čisté srdce. Oni jsou naší nadějí do budoucnosti.“ (Alan & Eileen Vincentovi: Jak vybudovat dům požehnání – O významu duchovního otcovství a mateřství /Škola Slova Graz 2006/, str. 68, Vydavatelství Juda 2008)

Aleš Mrázek

Vše, co se narodilo z Boha, přemáhá svět. A to je to vítězství, které přemohlo svět: naše víra. (1J 5:4) Naše víra přemáhá svět! Věříte tomu? Naší víru však musíme chránit a pěstovat. Apoštol Pavel na sklonku svého života vyznával: Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru jsem zachoval. (2Tm 4,7) Kéž bychom mohli na konci svých životů učinit podobné vyznání. Abychom mohli víru zachovat, musíme ji po celý svůj život budovat a cvičit. Jakub dokonce říká, že máme být bohatí ve víře (Jk 2,5).

Je jasné, že naše víra bude zkoušena: Mocí Boží jste střeženi skrze víru k záchraně, která je připravena, aby byla zjevena v posledním čase. Proto jásáte, i když jste nyní nakrátko, je-li to nutné, zarmouceni rozličnými zkouškami, aby osvědčenost vaší víry, vzácnější než pomíjející zlato, jež je zkoušeno ohněm, byla nalezena k chvále, slávě a cti při zjevení Ježíše Krista. Ač jste ho neviděli, milujete ho; ačkoli ho ani nyní nevidíte, věříte v něho a jásáte nevýslovnou radostí, plnou slávy, docházejíce cíle své víry, záchrany duší. (1P 1:5-9) Prozkoušená víra je vzácnější než zlato! Haleluja!

Abychom mohli mít víru musíme mít nejprve naději. Naše naděje se týká naší budoucnosti. Víra je teď. Musíme věřit v Boha, který je teď. Víra není minulost ani budoucnost. Musíme ctít naší minulost, hledět do budoucna s nadějí, ale víra je teď. Definici víry najdeme v Židům 11,1: Víra jest podstata věcí, v něž doufáme, důkaz skutečností, které nevidíme.

Jak už jsem zmínil, abychom mohli mít víru, potřebujeme mít nejprve naději. Pokud nemáš naději ve svém životě, nemůžeš mít ani víru, o které mluví Boží slovo. Ve svém životě jsem zjistil, že pokud chci chodit v naději a víře, potřebuji mít dobré očekávání. Tedy z dobrého očekávání vychází naděje a z ní pak víra.

Jaké je tvoje každodenní očekávání? Probouzíš se s dobrou myslí, nadějí a vděčností za nový den? S dobrým očekáváním, co pro tebe Bůh na ten den připravil? Anebo jsou ve tvém srdci obavy a špatná očekávání toho, co den přinese? Moji milí, tím to všechno začíná. Nemůžeme být lidmi víry, pokud máme negativní očekávání. Pokud jsme takto negativně nastaveni, nejsme lidmi naděje a nejsme ani schopni věřit.

Čtyři nepřátelé naší víry

1.       Strach a nevěra

Myslím si, že největším nepřítelem naší víry je strach, což může být i jiné slovo pro nevěru. Chci nyní citovat Harveye Boyda: „Příliš mnoho lidí se soustřeďuje na problém. Ďábel zdůrazňuje naše negativní okolnosti a říká nám: „Takhle zle bude tvá budoucnost vypadat.“ Satanovou pastí je přimět křesťany, aby se zaměřili více na své problémy než na Boha a jeho řešení. Jestliže se soustředíme na problémy, usídlí se v našem životě strach a ten nás odřízne od Božího řešení. Není možné, aby v jednom člověku působily zároveň víra i strach, protože stojí proti sobě.

Ďábel používá strach stejným způsobem, jakým Bůh používá víru. Děje se to, když se zaměříme na problém. Usídlí se v nás strach, protože jednáme v pochybnostech a nevěře. Pochybování a nevěra produkují strach. Strach nás paralyzuje. Strach funguje v nepřítelově sféře úplně stejně, jako víra funguje ve sféře Boží. „Víra jest podstata věcí, v něž doufáme.“ (Žd 11,1) Když to řekneme protikladně, strach je podstatou věcí, po kterých netoužíme. Jestliže jednáte ve víře, výsledkem budou věci, ve které doufáte. Jestliže jednáte ve strachu, výsledkem bude to, co nechcete. Moc strachu je skutečná. Strach produkuje všechny druhy fyzických problémů. Strach produkuje stres a úzkost. Jestliže strachu dovolíte, aby vás přemohl, zabije vás.

Musíme pochopit, že strach může změnit lidské tělo. Strach aktivuje satana stejným způsobem, jakým víra aktivuje Boha. Stává se podstatou toho, co nechcete. Vytváří otevřené dveře. Když hledíme na naše okolnosti a jdeme s pochybnostmi a nevěrou, vyprodukuje to strach a přesně to, co nechceme. Většinou se bojíte něčeho, co ještě nemáte, v čem ještě nejste. Strach je tudíž tvořivou silou, která aktivuje to, co chce ďábel vybudovat ve vašem srdci a životě, když podle toho jednáte. Stojí v cestě tomu, co chce dělat Bůh. Stojí v cestě Slovu, protože protiřečí Slovu, které je ve vás. Je to přesný opak toho, co chce budovat Bůh. Proč nechceme přijmout logický závěr, že jestliže strach jako duchovní síla dokáže způsobit nemoc, potom víra jako protikladná duchovní síla, může uzdravit?

Věříme tomu, co dělá nepřítel, tomu, co dělá Bůh, však nevěříme. A to musíme změnit. … Může-li moc strachu člověka uvěznit, potom moc víry jej může osvobodit, protože je to mnohem větší moc a síla. Zkrátka, musíme se přepnout a odvrátit se od nás samotných a našich problémů k Bohu a jeho řešení. Bůh chce, abychom mu důvěřovali. Chce, abychom důvěřovali jeho vůli, jeho Slovu, abychom stále hleděli jen na něj. Není možné soustředit se na Boha a zároveň na problém. Jestliže se soustředíme na Boha, přemůžeme okolnosti a náš život se už nebude soustřeďovat na problém, neboť zvítězila větší moc. Dokonce už ani ty problémy nerozpoznáváme, protože se už v nás nemají kde uchytit. Když ďábel pochopí, že problémy, které nám staví do cesty, dokážeme překonat, vzdá se tohoto území.” (Uzdravující církev, str. 78-79, Vydavatelství Juda 2011)

Strach nás může natolik paralyzovat a ochromovat, takže nejsme vůbec schopni Bohu důvěřovat. Nepřítel používá strach a starosti, aby odvedl naší pozornost od Boha. V důsledku toho se pak zabýváme sami sebou. Pavel říká: Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu. (Ř 8,7 ČEP) Bůh chce, abychom mu důvěřovali. Naše důvěra k Bohu vychází z našeho vztahu s ním.

Víte, s čím měl Ježíš největší problém u svých učedníků a lidí, s kterými se stýkal? S jejich permanentní nevěrou! Vyšel odtamtud a přišel do své vlasti; jeho učedníci ho doprovázeli. Když nastala sobota, začal učit v synagoze. A mnozí, kteří ho slyšeli, byli ohromeni a říkali: „Odkud to tento člověk má? Jaká je to moudrost, která mu byla dána? A jaké mocné činy se dějí skrze jeho ruce! Není to ten tesař, syn Marie a bratr Jakuba, Josese, Judy a Šimona, a nejsou jeho sestry zde s námi?“ A pohoršovali se nad ním. Ježíš jim říkal: „Prorok není beze cti, leda ve své vlasti, mezi svými příbuznými a ve svém domě.“ A nemohl tam učinit žádný mocný skutek, jen na několik neduživých vložil ruce a uzdravil je. A divil se pro jejich nevěru. (Mk 6,1-6)

Ježíš se diví nevěře. Ničemu se ve svém životě Ježíš tak nepodivoval jako nevěře. Nedovedl ji pochopit… Když přišli k zástupu, přistoupil k němu jeden člověk a padl před ním na kolena řka: „Pane, smiluj se nad mým synem, neboť je náměsíčný a zle trpí; často totiž padá do ohně a často do vody. A přivedl jsem ho k tvým učedníkům, ale nemohli ho uzdravit.“ Ježíš odpověděl: „Ach, pokolení nevěřící a zvrácené, jak dlouho ještě budu s vámi? Jak dlouho vás mám snášet? Přiveďte ho sem ke mně!“ Ježíš mu pohrozil a démon od něho vyšel; a od té hodiny byl chlapec uzdraven. V soukromí potom k Ježíšovi přistoupili učedníci a řekli: „Proč jsme ho nemohli vyhnat my?“ On jim řekl: „Pro vaši malověrnost! Amen, pravím vám, budete-li mít víru jako zrno hořčice, řeknete této hoře: ‚Přejdi odtud tam‘, a přejde; a nic vám nebude nemožné. (Mt 17,14-20)

Jaká tvrdá slova volí Ježíš směrem ke svým učedníkům: „Ach, pokolení nevěřící a zvrácené, jak dlouho ještě budu s vámi? Jak dlouho vás mám snášet…“ Co z toho plyne? Ježíš nemohl nevěru u svých učedníků ani vystát! Vůbec ji netoleroval a byl vůči ní velice nekompromisní, takže učedníky i káral: Nakonec se ukázal Jedenácti, když byli u stolu; pokáral jejich nevěru a tvrdost srdce, protože neuvěřili těm, kteří ho spatřili vzkříšeného z mrtvých. (Mk 16,14)

Vidíte zde, že nevěra souvisí s tvrdostí srdce. Tvrdé srdce není schopné Bohu důvěřovat.

Bůh přitom chce, abychom mu důvěřovali. Počítá přitom i s tím, že jsme „hliněné nádoby“ a čas od času bojujeme se strachem. Proto na mnoha místech Písma najdeme větu: „Neboj se a věř!“ Neboj se, protože já jsem s tebou, nehleď ustrašeně, protože já jsem tvůj Bůh. Budu tě posilovat, ano, budu ti pomáhat a držet tě svou spravedlivou pravicí. (Iz 41:10) Neboj se, protože já jsem s tebou. (Iz 43:5) Neboj se, jen věř! (Mk 5:36) To jsou klíčová slova pro naše životy. Jakoby Bůh říkal: Odhoď veškerý strach a důvěřuj mi… Pokud v sobě máme jakýkoliv druh strachu, nemůžeme Bohu plně důvěřovat. Znám to ze svého života.

2.       Pověry

Nepřátelé víry jsou také pověry. Martin Luther kdysi řekl, že pokud vyženeme víru dveřmi, vtrhne nám oknem pověra. Jenom se zamysleme, kolik máme v Čechách pověr – černá kočka, pátek 13., kapří šupiny, co nosí štěstí, klepání na stůl, aby se něco nezakřiklo… Zakřiknout?

Všiml jsem si, že tento podivný zvyk je u nás velice rozšířený. Určitě jste se již setkali s lidmi, kteří na otázku, jak se mají, při kladné odpovědi, že dobře (že jsou zdrávi), nezapomněli při tom na něco hned zaťukat, aby to nezakřikli. Zjistil jsem, že za tímto zvláštním obyčejem je strach mluvit pozitivně, abych tzv. něco nezakřikl a dobré věci se nepřestaly dít. Důsledkem tohoto myšlení je, že lidé raději moc nemluví pozitivně, že jsou zdraví, že se mají dobře atd. Je to ze strachu, aby na sebe nepřivolali zlé okolnosti. Toto jednání a myšlenkový postup je přímo z ďáblovy dílny. Musíme toto myšlení odkrýt a úplně vyhodit ze svého života. Za tímto myšlením je chronická nevěra a strach.

Jako Boží lid jsme vyzýváni, abychom vyznávali dobrá slova. Já to dělám nad sebou a nad svojí rodinou prakticky každý den. Dělal to i král David ve svých žalmech. Kdysi jsem slyšel jednoho kazatele vyzývat posluchače, aby se naučili nazpaměť Žalm 23 a vyznávali ho nad sebou každé ráno, když se podívají do zrcadla. Ráno nás při pohledu do zrcadla mohou napadnout různé věci, proto je dobré začít dobrým vyznáním.

David tomu dobře rozuměl, proto říká: Já však budu zpívat o tvé síle, nad tvým milosrdenstvím hned zrána budu plesat. Vždyť ses mi stal nedobytným hradem, útočištěm v den soužení mého. (Ž 59,17 ČEP) Jak dobré je vzdávat Hospodinu chválu, tvému jménu, Nejvyšší, pět žalmy, hlásat zrána tvoje milosrdenství a v noci tvou věrnost. (Ž 92,2-3 ČEP)

Dobrá vyznání jsou velice důležitá. Naše slova mají totiž zásadní vliv na náš život a na naše okolí. Vzpomínám si na svého kamaráda na internátu, který se každé ráno probouzel zamračený. Při pohledu z okna jen utrousil: „To je zase hnusně.“ Při snídani často pronesl větu: „Fuj, to se nedá žrát.“ Bylo pro mě hodně těžké udržet si vedle něj dobrá očekávání a naději. Přiznám se, že když vedl tyto řeči, měl jsem občas chuť ho nakopnout. Ale místo toho jsem se snažil jednat v opačném duchu. „To je dneska krásný den. A ta snídaně je dobrá. Buď rád, že máš co jíst.“ Myslím, že jsem ho také občas vytáčel, ale i díky těmto slovům dobrého vyznání se mě držel a svěřoval se s tím, co ho trápí. Vnímal naději.

Lidé, kolem tebe hledají naději, protože ji v tomto světě nemohou nalézt. Tak to bylo i s mým kamarádem. Vzpomínám na ty dlouhé rozhovory, kdy jsme místo učení mluvili o životě a smrti, o naději i víře. Když jsme s lidmi dlouhodobě, poznají na nás, zda jsme skutečně lidmi víry, nebo zda o ní jenom mluvíme. Můj kamarád nakonec už nemohl setrvat v tom negativismu, beznaději a zoufalství. Je to přesně 10 let, co vydal svůj život Bohu. Byl to pro mě úžasný zázrak, vidět proměnu depresivního člověka v muže, který se klidně usmívá a je spokojený. Chvála Pánu. To je možné jenom u Boha, protože u Boha není nic nemožné! Věříš tomu?

3.       Vzpomínky

Dalším nepřítelem naší víry mohou být naše vzpomínky na minulost. Nepřítel se snaží, aby naše mysl i srdce uvízlo v minulosti. „Tenkrát Bůh tak mocně jednal. U mojí maminky bylo tak hezky. Ta moje dřívější práce byla tak dobrá.“

Pamatuji se, že mě v prvním ročníku střední školy v Kamenickém Šenově přímo mučily myšlenky na to, že jsem měl jít na druhou střední školu, kam jsem se v přijímačkách také dostal. Byl to úplný blok v mé mysli. Při tom jsem byl na správném místě a Pán to pak mnohokrát potvrdil. Dal mi i prorocké slovo, že se do Šenova budu s radostí vracet. Možná bojuješ s podobnými myšlenkami a říkáš si, kdybych udělal to a to rozhodnutí mohlo to být všechno jinak. Chci ti říct, přestaň se zaobírat sám sebou a svojí minulostí. Žij teď. Víra je teď.

Nedávno jsem řešil jiný problém. Zjistil jsem, že mi při stěhování mojí babičky byly spáleny nejlepší portréty, které jsem kdy nakreslil. Byly to portréty namalované úhlem, portrét mého dědy, babičky, lidí, které jsem maloval v Domově odpočinku. Staří lidé se totiž portrétují nejlépe, mají hodně vrásek v obličeji a výrazné rysy. Na mladých holkách není pořádně co malovat. Moje duše se trápila. Tohle už nikdy nenamaluji. Ze zoufalství jsem ještě prohledal několik míst jako třeba sklep u mojí mámy, než jsem zjistil, že portréty jsou definitivně pryč. Co s tím? Věřím, že mi dal Pán slovo do této mojí situace, které velmi dobře znáte: Nepřipomínejte si dřívější věci a dávnými věcmi se nezabývejte. Hle, činím novou věc a už vzchází, což to nevíte? Ano, učiním v pustině cestu, v pusté krajině řeky. (Iz 43,18-19)

Bůh činí nové věci, lepší než ty staré! Není čas se už ohlížet do minulosti. Musíme jít dál. Jak volal James Goll na Křesťanské konferenci v Praze: „Kupředuuu!!! Nedovol, aby ti minulá selhání vzala tvoje cíle a sny.“ Nedovol, aby ti chyby z minulosti určily tvojí budoucnost. Bůh činí nové věci! Lepší než ty staré!

4.       Kritika a nevděčnost

Vděčnost je to velmi důležité a aktuální téma. Pravým opakem vděčnosti je kritika a reptání – tedy nevděčnost. V současné době se lidé v naší zemi doslova opájí kritikou a reptáním na naší vládu. Boží slovo nás ale k tomu nevybízí. Musíme jít v opačném duchu. Kritika a reptání poškozují naší víru a naději. Čím více Izraelci na poušti reptali, tím více ztráceli víru a upadali do beznaděje. Jako Boží lid jsme povoláni k tomu, abychom místo kritiky a reptání žehnali a přimlouvali se za druhé. Za naše rodiny, vedoucí v církvi, ve městech i v národě (viz 1Tm 2,1-4).

Reptání a stěžování si nemá mít žádné místo v našich životech. Nebuďte ani modláři jako někteří z nich; jak je napsáno: ‚Lid se posadil, aby jedl a pil, a potom vstali, aby se rozpustile bavili.‘ Ani nesmilněme, jako někteří z nich smilnili, a padlo jich za jeden den třiadvacet tisíc; ani nepokoušejme Krista, jako někteří z nich pokoušeli, a hynuli od hadího uštknutí; ani nereptejte, jako někteří z nich reptali, a byli zahubeni Zhoubcem. (1K 10,7-10) Vidíte, reptání je zde hned vedle smilstva a modlářství.

Chci zakončit slovem apoštola Pavla: A nad to všechno mějte lásku, která je poutem dokonalosti. Pokoj Kristův ať rozhoduje ve vašich srdcích; k němu jste byli také povoláni v jednom těle. A buďte vděčni. Slovo Kristovo ať ve vás bohatě přebývá. Ve vší moudrosti se navzájem vyučujte a napomínejte a s vděčností zpívejte Bohu ve svých srdcích chvalozpěvy, oslavné zpěvy a duchovní písně. A všechno, cokoli činíte slovem nebo skutkem, čiňte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu a Otci. (Ko 3:14-17) Amen!

Wolfhard Margies

Tyto teze přirozeně nejsou vyčerpávajícím pojednáním o výše uvedených tématech. Jde spíše o to, abychom správně viděli všechna fakta, která jsou důležitá pro vyslyšení modliteb, nebo která jejich vyslyšení brání. Proto tato kapitola obsahuje jen ty zákonitosti, které jsou podle četných zkušeností v pastoraci stále znovu podceňovány a zabraňují dosažení Božích cílů, aniž by dotyčný věřící, který se ve své modlitbě upřímně namáhá, rozeznal, skrze jaké blokády omezuje sám sebe.

1.       Přednost řádu stvoření.

Není dobré, aby člověk byl sám. Od počátku je určeno, aby lidé žili v heterosexuálním svazku a tak předcházeli nebezpečí osamělosti. Co Bůh vyjádřil v řádu stvoření, není nikde v Bibli odvoláno, a tím spíš to platí v Kristově církvi.

Musíme ovšem pamatovat na to, že v nás je Duch svatý a Ježíš. Utrpení osamělosti, které ve starém stvoření ještě bylo možné, je tak v novém stvoření (znovuzrození v Kristu) principielně poraženo. Kdo dnes musí žít sám, tedy bez partnera, má jiné postavení, než svobodný před spasením skrze Ježíše.

Pán mezi námi přesto chce uskutečňovat svůj řád stvoření. Je to mimořádně povzbuzující skutečnost a oprávnění pro přání a naději sám najít nějakého partnera. Dokud Bůh v konkrétním případě neřekl ohledně manželství prokazatelně nic jiného, platí tento jeho výrok stále pro všechny.

2.       Základní Boží ustanovení, podle kterého člověk nemá být sám, neznamená, že jsou tím zbytečná všechna vlastní opatření pro přípravu a dosažení manželství. K samozřejmým úkolům každého člověka patří, aby s Boží pomocí skrze Boží slovo a Ducha svatého tak rozvinul svůj charakter, svůj způsob projevování se, svůj stupeň vzdělání, svoji přirozenost, půvab a ryzost, že se stane přirozeně přitažlivým jak obecně pro druhé pohlaví, tak konkrétně pro partnera.

Máme být lidmi, které každý rád vidí a vyhledává. Ve svém okolí máme být zdrojem potěšení a úlevy. Platí to obecně a ještě více pro přípravu na manželství.

Mnoho svobodných žel nevidí skutečnost, že ve způsobu, jakým se projevují mají odpovědnost za to, jestli vstoupí do manželství. Kdo si vyhazuje z kopýtka, nevidí své chyby a slabosti a žije v praktické neschopnosti ke společenství, je jako autor těchto postojů a jednání sám zodpovědný za to, že dosud nemá partnera. Maří Boží vůli přivést ho do manželství.

Mnoho věřících má charakter formovaný postoji odmítnutí, uzavřenosti, neschopnosti ke společenství, pocity méněcennosti, pohrdáním, podezíráním, hořkostí, agresivitou a dalšími vlastnostmi, které ve svém souhrnu drží ostatní lidi v odstupu, vyhánějí je a zabraňují jim navázat s nimi vztah. Tyto vlastnosti jsou pro potenciálního partnera tak nebezpečné, že Bůh u některých věřících, kteří toužebně vyhlížejí partnerství, zabrání, někdy i aktivně, vstupu do manželství. Chce totiž případného partnera, který by se stal obětí tak nepřipraveného člověka, ochránit před katastrofou.

Více než 50% všeho usilování o partnera musí být nasazeno při nás samých a našem vlastním charakteru a není záležitostí modlitby za to, aby Bůh připravil setkání s ním. Když se taková oběť setká s nepřipraveným partnerem, je to skutečně veliká pohroma: „Pod třemi věcmi se země třese, čtyři není schopna snést. Otroka, který kraluje, blázna, který se přesytí pokrmem, tu, která je nemilována a vdá se, a služku, která vypudí svou paní.“ (Př 30,21-23)

Když například nějaká křesťanka dlouho zápasí o manžela, pak příkazem pro další roky není pokračování v modlitbách, ale proměna jí samé. (Další podrobnosti viz: W. Margies – Osvobození /Logos 1991/ nebo Únik z vězení nemoci, zvyku a zákonictví /KC Příbram 2006/)

3.       Musíme rozlišovat mezi samotou a osamělostí. Kdo je sám, nemusí nutně být osamělý.

Člověk v Kristu vlastně osamělý být nemůže. Osamělost je vnímání bezbrannosti, opuštěnosti a přiznání toho, že v nás nepůsobí Duch svatý a Ježíš pro nás není skutečný. Osamocenost je největší nepřítel přání oženit se nebo vdát se. Kdo je při modlitbách za partnera ve stavu osamělosti, chřadnutí a touhy a je při tom plný strachu, že nakonec stejně zůstane sám, se nachází v nejhorší výchozí pozici, jakou si můžeme představit. Modlí se ve stavu nouze a zoufalství, ne v pokoji s Bohem a radosti ze společenství s Pánem. Taková modlitba je sama o sobě důvodem k nevyslyšení. Kdyby byl takový křesťan s jeho toužebnou a zoufalou modlitbou vyslyšen, pak by mu Bůh dosadil do jeho života idol.

Kdo prosí o partnera v osamělosti a toužebném zoufalství, dává tím na srozuměnou, že Bůh pro něho nic neznamená, že neví nic o rozkoši v Hospodinu, a že to vše jsou pro něho jen pojmy bez skutečného obsahu a praktického prožitku.

Kdo žije s Ježíšem a zná jeho přítomnost, má tím být tak naplněn, že se příležitostně dostane nebezpečně blízko otázce, proč by se vlastně měl oženit nebo vdát. I potom bude prožívat velmi konkrétní deficity a přání, ale nebude se moci nacházet ve stavu nenaplnění, prázdnoty a osamělosti. Toto je nejlepší předpoklad pro to, aby Bůh zasáhl a zprostředkoval sňatek. Potom, když už partnera téměř nepotřebujeme, protože Ježíš nám je ve skutečnosti stejně důležitý (mírně přeháním), pak se brzy objeví na scéně. Kdo má, tomu bude dáno.

4.       Přirozený začátek, který vede k manželství, je láska.

Někteří křesťané vyvinuli podivné umění. Protože mají skutečnou nebo domnělou jistotu, že se setkali s partnerem, kterého jim dává Bůh, přeskočí všechna krásná a Bohem chtěná počáteční stádia vznikajícího vztahu, a hned přistoupí k nabídnutí sňatku. Je to škoda a oloupení přinejmenším druhého partnera. Má právo na to, aby prošel a užíval všechny úseky vztahu lásky, které sahají od prvních ostýchavých přijetí kontaktů muže přes zvědavost, zájem, první připojení citů až k zamilovanosti. Kdo chce své manželství připravit v modlitbě a víře nemůže ve své ukvapenosti a vnitřní jistotě zničit u partnera všechnu radost a klíčící lásku. Také romantická láska má ve vztahu své místo a je důležitá pro založení pozdějšího manželství. A to zcela odhlížím od toho, že tak důrazně prohlášená jistota může slabého partnera svést, tak že souhlasí s něčím, co od Pána není a co v pozdějším manželství musí bezpodmínečně vypůsobit problémy. Za mnohými ukvapenými nabídkami k sňatku po „Božím mluvení“ je v posledním důsledku strach a nevěra, pro kterou věci uzavíráme co nejrychleji.

5.       Je pro vás jeden určený partner, kterého vám vyvolil Bůh a žádný jiný?

Věřím, že Bůh pro nás má nejlepší řešení. Nemusí to nutně být první přítel nebo přítelkyně, kterou potkáme. Ti mohou být pouze naše známosti, za kterými nutně nestojí Boží vedení.

Jistě je také možné, učinit chybné rozhodnutí a tak jeho nejlepší řešení minout. Přesto i s jeho druhou možností je stále ještě možné vstoupit do šťastného manželství. My sami někdy sotva postřehneme, která možnost byla první, druhá nebo třetí. Pokud je uzavřené manželství, do kterého jsme vstoupili poté, kdy jsme nepoznali nebo neuskutečnili jiné eventuelní příležitosti, Boží vůlí, pak na něm leží plné a stvrzující požehnání Pána. To nám znemožní, zabývat se, byť jen v myšlenkách, nějakou lepší alternativou než je nalezený partner.

Pro zdar nebo nezdar manželství tedy není rozhodující, jestli najdeme nebo mineme toho jediného partnera, kterého Bůh ve svém pořadníku určil jako prvního. Rozhodující je, že do manželství, do kterého jsme vstoupili s Kristem vkládáme celou Hospodinovu milost, abychom tak z něho přijímali všechnu radost a požehnání. Kdo nevychází z poznání této souvislosti, nebude moci uvolněně věřit a užívat si svého manželství, protože si nikdy nemůže být zcela jistý, jestli jeho volba partnera byla správná.

6.       Nebezpečí manipulace nesprávným modlením za partnera.

Když si křesťan začne všímat jiného člověka a cítí k němu náklonnost, je zprvu povolené a vhodné, prosit Boha o to, aby k nám (je-li to jeho vůle) v lásce nasměroval srdce dotyčného. Když k tomu nedojde, což je častý případ, protože Bůh toto spojení vůbec neplánoval a protože ten druhý se ve svobodě své vůle a rozhodování orientoval jinak nebo je lhostejný, pak jsme došli k hranici. Za ní již není přípustné používat modlitbu jako prostředek k získávání dotyčného za partnera. Kdo stále znovu a znovu bere útokem Boží trůn, aby mu milovaná osoba konečně prokázala náklonnost, používá Boha a modlitbu k účelu manipulace. Bůh neznásilňuje vůli člověka, ani tehdy, když na něho jiné z Božích dětí kvůli tomu v modlitbě tlačí. Je to neduchovní manipulace, ke které dochází často a její příčinou je chybějící dostatečný vztah s Bohem. Takoví křesťané jsou pravidelně nenaplnění. Ve svém vztahu s Pánem nic neprožívají a pokoj, radost z Boha a rozkoš v Hospodinu v něm nehraje žádnou roli. Modlitba tohoto typu je od počátku určena k nezdaru, protože vůbec nemůže vyklíčit víra v užším smyslu slova. Zvrácené předpoklady myšlení a poznání vedou ke zvrácené formě nárokování si ve víře, které musí skončit ve zklamání a frustraci.

7.       Zůstat svobodný jako úděl a jako dobrovolné rozhodnutí.

Pavel zůstal svobodný, aby mohl lépe sloužit Pánu (1K 7,32-33). Tento stav života bez manželství doporučuje mnoha dalším (1K 7,27), protože tak budou moci sloužit a líbit se pouze Bohu. Na druhé straně Pavel varuje před svůdci a falešnými učiteli, kteří vystoupí na konci času a budou zakazovat vstupovat do manželství (1Tm 4,3).

Bohem zamýšlený a naší vlastní svobodnou vůlí odsouhlasený život bez manželství, je vzácná výjimka z jinak platného Božího řádu stvoření. Je k němu povoláno jen málo mužů, jako například Pavel. Možná, že toto povolání zakouší více žen. V jednotlivých případech se ale musí důkladně prozkoumat, jestli se povolání k životu bez manželství skutečně vztahuje k rozhodnutí Boží vůle, nebo je skrytým projevem kletby, kompenzace, útlaku a stranění se v hloubi naší zraněné duše.

Život bez manželství smí být jako dar od Boha přijat jen tehdy, když pod ním netrpíme a jsme tak naplněni životem, ne jen službou Ježíši, že Bůh pro nás znamená radost a rozkoš v takové míře, že se skutečně nevyskytuje žádný deficit ani touha po partnerovi. Úděl fakticky vnuceného života bez manželství plného strádání, utrpení a osamělosti není v souladu s Boží vůlí. V tomto případě musí být skrze duchovní uzdravení odhaleny a naplněny duševní deficity, takže se život stane únosným a dokonce krásným a pak bude možné manželství (viz bod 2.). Věřím, že velmi mnoho forem života bez manželství s duchovní etiketou nebo rámečkem, které se odvolávají na Boží vůli, by neobstálo před důkladným přezkoušením motivů a příčin, na kterých jsou založeny.

8.       Neschopnost k manželství.

On jim řekl: „Ne všichni chápou toto slovo, ale jen ti, kterým je to dáno. Jsou totiž eunuchové, kteří se už takto narodili z matčina lůna; a jsou eunuchové, které učinili eunuchy lidé; a jsou eunuchové, kteří se sami stali eunuchy pro království Nebes. Kdo může chápat, chápej.“ (Mt 19,11-12)

Ježíš mluví o třech formách života bez manželství:

1. Někteří lidé jsou neschopni manželství pro vrozené tělesné a duševní újmy.
2. V některých případech mohou být důvodem neschopnosti k manželství duševní, zřídka i tělesná, zranění. To by mohla být největší skupina.
3. Nakonec se někteří lidé zdrží od manželství pro jejich službu v Božím království.

Když Ježíš říká: „Kdo může chápat, chápej,“ pak tím zřejmě myslí, že k neschopnosti k manželství přichází i neochota k manželství. Kdo v těchto třech kategoriích není schopen manželství, nesmí tím trpět. Týká se to zvláště třetí skupiny, která je biologicky i duševně manželství schopná. Za dobrovolným zřeknutím se manželství je mimořádné omilostnění. Pavel mluví o svém životě bez manželství ve smyslu zvláštního osobního daru (1K 7,7).

9.       Láska k partnerovi.

V mnoha manželstvích chybí dostatek vzájemné lásky. Modlitba o lásku je zde nemístná a nemá přiměřený podklad v Písmu. Muži mají milovat své ženy jako Kristus církev. Ženy mají reagovat na lásku svých mužů. Kdo u sebe pociťuje nedostatek lásky, má vykročit následující cestou víry: Zaobírat se naprostou a bezpodmínečnou Boží láskou, která se projevuje v jeho charakteru, v jeho jednání v dějinách a v jeho současném jednání s ním. Poté, kdy tuto lásku poznal, v ní má uvěřit (1J 4,10.16), to znamená nárokovat si ji pro sebe. Všimnout si Boží lásky, vidět ji ve vyprávění Bible a v aktualizaci Ducha svatého ji ještě silněji prožívat přiměřeně poznání, vede nenuceně a přirozeně k jejímu přivlastnění si ve víře.

Při tom je zde nejdříve řeč pouze o lásce, kterou má Bůh k nám. Kdo tuto Boží lásku nepřetržitě poznává a skrze poznání a víru přijímá, bude jí tak naplněn a přemožen, že už vlastně nebude umět nic jiného, než sám milovat. Víra tedy není tak mnoho obsažena v našich modlitbách o lásku k ostatním, ale v přijetí lásky, která proudí od Boha k nám.

Přijmout lásku a rozeznat Boží milost má stejný význam jako schopnost milovat a ochota milovat. U tohoto úkolu je mimořádně patrná důležitost správného poznání. Modlitby typu: „Kéž by nám Pán dal lásku a kéž bychom ji cítili,“ jsou absolutně bezcenné!

10.   Rozmanité poruchy manželství, poznání Boha a vlastního charakteru a víry.

To, co platí pro vstup do manželství, totiž poznání a příprava sama sebe platí o to víc pro již uzavřené manželství. Hlavní chyba při ošetřování všech manželských problémů duchovními prostředky spočívá v nerozeznání vlastní viny. I když ve skutečnosti druhý partner objektivně nese větší část viny, první krok ke změně leží vždy na tom, kdo se rozhodl manželství zlepšit. Bez dříve uskutečněné osobní proměny (nahlédnutí vlastní viny, vyznání před Bohem a lidmi, uschopnění milovat, proklamace a vyjádření lásky) je proměna druhého zásadně nemožná.

Každý pokus dosáhnout u druhého korektury a sám zůstat ve starém stavu, bude partnerem pochopen jako pokrytectví, přetvářka, panování, manipulace a indoktrinace a kromě toho v duchovní oblasti zavání náboženskostí (nepravostí).

11.   Boží slovo nám zprostředkovává jednoznačnou souvislost mezi vyslyšitelností našich modliteb, i společných modliteb jako partnerů, a správného rozdělení břemen v manželství.

Manžel někdy zatěžuje svoji manželku, jako slabší nádobu, nepřiměřenými úkoly a břemeny, pro které není podle Božího řádu tělesně ani duševně stvořena. Vede to k přezírání zvláštnosti a jemnosti ženy a jejího založení a k tomu, že Bůh odepře přijmout modlitby. Nevyslyšení modliteb, zvláště za rodinu a společný život, proto naléhavě vyžaduje zkoušku: Provinil jsem se proti svojí manželce tím, že jsem ji přetěžoval a očekával od ní plnění úkolů, pro které není stvořena? Nepovšimnutí si této zákonitosti s sebou může nést měsíce a roky neplodné „víry“ a modliteb.

12.   Stanovisko k tématu rozvod a opakovaný sňatek.

K tomuto tématu je mimořádně mnoho hrůzných nerozeznání Boží vůle, která je stanovena v Bibli. Z toho vznikají mnohé divoce bující modlitební boje, skrze které dotyční chtějí změnit osud jejich ztroskotaného manželství. Zde je několik stručných stanovisek:

V Božích očích je manželství v principu nerozlučitelné. Podle Matouše 19,9 je výjimkou pouze cizoložství, smilstvo a nečistota (řečtina má pro tyto hříchy jedno slovo). U duchovně legitimního rozvodu manželství, na základě smilstva a cizoložství partnera, je podle 5.Mojžíšovy 24,1-2 povolen opakovaný sňatek, protože Ježíš toto přikázání nezbavil moci.

Pokud se u partnera vyskytují tyto chybné postoje, musí se dát pozor na zneužití naděje. To vypadá tak, že partner, který se neprovinil, je vázán k druhému partnerovi a proto setrvává v modlitbách a domnělé víře, v naději, že se mu vrátí. Platí ale následující pravidlo: Když se člověk jednou rozhodne, že na svojí cestě Boha obejde a půjde úmyslně proti němu, Bůh nemůže proměnit jeho srdce.

To se týká i dalšího případu legálního rozvodu: Když v manželství, kde byli oba partneři nevěřící, jeden z nich uvěří a druhý proto manželství sám od sebe opustí. I v tomto případě je křesťanský partner svobodný. Svoboda znamená svobodu k opakovanému sňatku (1K 7,15).

13.   Problém bezdětnosti.

Podle svědectví Písma není u věřících a Bohem spojených manželských dvojic jediný případ bezdětnosti, který by Bůh ve své lásce milostivě neviděl a neukončil. Protože děti jsou Boží požehnání, máme ho mít, i když přání mít děti nemůže být z biologických nebo jiných důvodů zdánlivě naplněno. Abraham je korunním svědkem toho, že v takové situaci Bůh chce bezpodmínečně pomoci. Sotva je něco jiného, co si Bůh tak definitivně předsevzal, jako to, aby odstraňoval bezdětnost.

Musíme Pánu důvěřovat, že nás chce rád obdarovat, a nedívat se na okolnosti. Vedoucí hledisko k tomuto tématu je „Bázeň Hospodinova“ (např. Ž 112). Když se za děti modlí v jednotě a upřímnosti manželé, kteří žijí ve víře a darované bázni Hospodinově, budou jim dány.

14.   Otázky výchovy.

Těžkosti ve výchově a v charakteru dětí jsou vždy odrazem zvětšených vlastních chyb rodičů. Každý pokus zapůsobit na charakterové nedostatky dětí modlitbou, musí být nejdříve uplatněn na vlastním charakteru. Rodiče jsou svou vlastní osobností ztělesněnou představou pravd Božího slova, které přijali. Naše děti změní a zformují jen ty pravdy Božího slova, které jsme sami přijali a které žijeme, ne naše vědomosti o Božím slovu.

Z toho vyplývá, že není žádná možnost, jak změnit chování nebo chorobné projevy dětí, pouze prostředky poznání a víry bez toho, aby se to týkalo i naší osobnosti. Děti se učí napodobováním, přičemž přebírají chyby a slabosti. Ty viditelné, a z části i ty, které leží v hloubi naší osoby. Děti jsou současně diagnostikem i výzvou.

V zacházení s dětmi musíme mimořádně praktikovat víru, přičemž je vidíme tak proměněné, jak jsou v Božím pohledu, a jaké skutečně jsou, když mezitím přijmou Ježíše jako Pána. Nesmíme děti negativně potvrzovat, což je antireakce víry.

15.   Služba vysvobozování u dětí podléhá jiným zákonitostem, než u dospělých.

Modlitba a přikazování ve víře, které má děti osvobodit od temných sil, má úspěch jen tehdy, když dospělí za dítě věří a žijí v postojích svatosti a příkladného života. Osvobozování musí být podpíráno výchovnými opatřeními, a ta se ze strany rodičů musí vyznačovat milostí. Jinak se buď neuskuteční nebo se okamžitě zvrátí zpět. V osvobozování dětí hraje mimořádnou úlohu výchova podle Božích pravidel, která je podepřená vlastním osvobozeným charakterem. Kdo nezná tyto souvislosti, ten se může umodlit a upřikazovat k smrti.

16.   Když se děti naprosto vymknou způsobům, chovají se bezbožně a vyvíjejí se rebelicky, podléhá přímluva za ně mimořádným zákonitostem. Rodič se nesmí v modlitbě dostat do problému, ale řešení musí neustále vidět před sebou.

Své děti jste měli obklopit vírou a láskou. Musíte je také umět vydat Bohu a ne nepřetržitě pohybovat problémem před svýma očima a ve svém srdci. Především se musíte pokořit a oddělit se od chyb ve vašem vlastním vývoji a charakteru, respektive v porušených vztazích. Chyby, které leží ve vašem vlastním srdci, si musíte přiznat před sebou i lidmi, protože jen tak mohou být vaše modlitby vyslyšeny a dítě které se vrátí domů může rodiče snést. Jedná se o radikální čestné pokoření, skrze které se nebe nechá pohnout a peklo ztratí svoji moc. Opatření, která zůstanou pod touto úrovní, vedou pravidelně k neúspěchu.

(Wolfhard Margies: Poznávat, věřit, vyznávat, 1.díl: Poznávat /6.kapitola – 5.soubor poznatků/, z němčiny přeložil Petr Dvořák, mírně kráceno, použito se svolením autora)