Cesta do Boží přítomnosti podle Mojžíšova stánku

Cesta do Boží přítomnosti podle Mojžíšova stánku

Alena Mrázková

 

V knize Exodus dostal Mojžíš příkaz, aby Bohu Izraelci udělali stánek. Proto se mu říká „Mojžíšův stánek“. Tento stánek symbolizoval Boží přítomnost mezi Izraelci. „Ať mi udělají svatyni a budu přebývat uprostřed nich.“ (Ex 25,8) Jak napovídá jiný název Mojžíšova stánku – stan setkávání – cílem bylo setkat se s Bohem.

 

Nádvoří

 

Měděný oltář

 

Měděný oltář je symbolem Ježíšovy oběti na kříži. Jednou ze základních podmínek pro vstup do Boží přítomnosti je naše znovuzrození. Náš znovuzrozený duch může komunikovat s Duchem svatým. Potřebujeme si uvědomovat, že jsme v Boží přítomnosti jedině z Boží milosti, skrze Ježíšovu oběť. Ježíš vzal na sebe naši vinu a hřích, jinak bychom v Boží přítomnosti nemohli být. Náš Bůh je svatý a my sami o sobě rozhodně svatí nejsme. „Všichni zhřešili a postrádají Boží slávu.“ (Ř 3,23) Svatost jsme dostali od Boha zadarmo, z milosti. Jsme smířeni s Bohem skrze velmi vzácnou Ježíšovu krev. Nebýt Ježíše, nikdy bychom nemohli přijít k tak svatému Bohu. „Plášť bude na Áronovi, když bude sloužit, aby byl slyšet jeho zvuk, když bude vcházet do svatyně před Hospodina a když bude vycházet, aby nezemřel.“ (Ex 28,35) V žalmech se píše o plášti spravedlnosti. I z tohoto verše vidíme, že důvodem, proč můžeme přijít před Boha je darovaná spravedlnost. Uvědomuji si, jak velká výsada je, že můžeme vstoupit před živého, mocného a svatého Boha. Za dob Starého zákona tam mohl vejít jen kněz a i to mělo podmínky, aby nezemřel.

 

 „Nepřijde na ně (levity) vlna, když budou sloužit v branách vnitřního nádvoří a v domě. Na jejich hlavě budou lněné turbany a na jejich bedrech budou lněné spodky. Nepřepášou se ničím, co by vyvolalo pocení.“ (Ez 44,17b-18) Kněží se v Boží přítomnosti nesměli zpotit. Pot je symbol vlastního výkonu, vykazování se vlastními skutky. Opakem chození ve vlastních skutcích je chození v milosti. Nikdy si tedy nemysleme, že vstoupíme do Boží přítomnosti na základě našich zásluh, vlastní snahy. Takové myšlení před Bohem smrdí. Služme Bohu s ohněm! Nemůžeme to ale vnímat jako důvod, proč přicházíme před Boží tvář a proč nás Bůh přijme. Rozdíl je v motivu. Motivem naší služby Bohu má být to, že jsme přijati naším Otcem a že ho milujeme. Důvodem vstupu do Boží přítomnosti je Ježíšova krev, Boží milost.

 

Pokud žijeme v pocitech viny, je to znak toho, že nežijeme zcela v milosti. „Když vyznáváme své hříchy, Bůh je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.“ (1J 1,9) Ďábel nám skrze vinu sváže ruce a postaví nás do kouta. Řekne nám: „Tady stůj a neevangelizuj a za nemocné se nemodli, uděláš Bohu jen ostudu. Podívej se, co jsi řekl, či udělal včera.“ Bůh nám ale odpouští a staré hříchy už nepřipomíná. Vina nám vezme radost a pokoj. Staneme se pak ubitými křesťany, kteří raději nic nedělají, aby něco nezkazili.

 

Bronzové umyvadlo

 

Bronzové umyvadlo je symbolem života v upřímnosti, přímosti a pokání. Kněží, když vcházeli do stanu setkávání, se měli umýt vodou, aby nezemřeli (viz Ex 30,20). Každý z nás potřebuje mít člověka, kterému může vyznat jakýkoli hřích. Občas bychom se raději hanbou propadli, než abychom něco druhému vyznali. Ale Bůh pro tuto odvahu požehná a uvede nás do větší svobody a zralosti. Chceme vstoupit do přítomnosti Boha, který je svatý, proto i sami sebe musíme posvěcovat. „Uděláš květ (plátek, čelenku) z čistého zlata a vyryješ na něj pečetní nápis: Svatý Hospodinu (pro Árona, když vcházel do svatyně svatých). (Ex 28,35)

 

Oči a uši jsou brány do našeho srdce, proto je potřebujeme střežit, abychom nezarmoutili Ducha svatého. „Tvé oči jsou čisté, nemohou se dívat na zlo a hledět na trápení.“ (Abk 1,12) Je zajímavé, že Duch svatý má přímo ve svém jménu „svatý.“ Myslím, že to manifestuje jeho citlivost na hřích. Pokud je někde hřích, Duch svatý odchází.

 

Rovněž potřebujeme být i čitelní pro naše okolí, dovést mluvit i o svých slabostech. Potřebujeme mít přítele, který o nás ví, s čím zápasíme, kterému můžeme vyznat své hříchy. Máme chodit v pravdě: „Bůh hledá ctitele, kteří ho uctívají v duchu a pravdě.“ Nejen, že máme být schopni unést napomenutí od svého přítele, ale dokonce bychom za ním měli i dojít a říct mu: „Napomeň mě, prosím, když vidíš, že to potřebuji.“

 

Bronzové umyvadlo bylo uděláno ze zrcadel žen. Zrcadlo nám dává pravdivý obraz nás samých. Stejně tak i náš přítel nám může nastavit zrcadlo. Rysem zralosti je, že se nezhroutíme, když nás někdo napomene. Zrcadlo nám také nastavuje Boží slovo, skrze které nás Bůh usvědčuje z hříchu. Pokorný člověk je ochoten činit pokání. Pyšný se hroutí, že není dokonalý. Pokorný ví o své nedokonalosti a nehroutí se. Ve vykazatelném vztahu buďme s lidmi, kteří mají rozlišení hříchu. Chlácholení, že všichni lidé jsou hříšní apod., nás dál neposune.

 

Před časem jsem mohla trochu víc poznat život rusů (brouků, řád švábi). Všimla jsem si, že nemají rádi světlo, rychle utíkají do štěrbin, kde je tma a špína. To je povaha démonů. I oni se stahují tam, kde je hřích. Člověk, který nedává do pořádku své srdce, dává ve svém životě prostor temnotě. Také přestane duchovně růst, stagnuje či duchovně slábne. Proto je velmi důležité být vykazatelný druhé osobě a nic netajit.

 

Svatyně – stan setkávání

 

Sedmiramenný svícen

 

Sedmiramenný svícen je symbol Ducha svatého. V Písmu se mluví o sedmeru Duchů Božích: „Na něm spočine Duch Hospodinův: Duch moudrosti a rozumnosti, Duch rady a bohatýrské síly (zmužilosti, moci), Duch poznání a bázně Hospodinovy.“ (Iz 11,2) Náš znovuzrozený duch je schopen komunikovat s Duchem svatým. Duch svatý nás rád uvede do Boží přítomnosti, protože je Pomocníkem pro život na tomto světě. On nás uvádí do svatyně svatých. On nám také připomene Boží slovo, které se můžeme modlit, zpívat a vyznávat. Také nás může upozornit na hřích, abychom neměli nic, co by bránilo v našem vztahu s Pánem. Potřebujeme se od něj nechávat denně naplňovat, aby z nás tryskala chvála.

 

Stůl s posvátným chlebem

 

Stůl s chlebem je symbolem Božího slova. I v hledání Boží přítomnosti má významné místo Boží slovo. „Světlem pro mé nohy je tvé slovo, osvěcuje moji stezku.“ (Ž 119,105) Boží slovo nám také svítí na cestu i při hledání Boží přítomnosti, abychom neuhli nalevo ani napravo. Nehledáme pocity, hledáme Boha. Ježíš o sobě řekl, že je chléb a jím máme být syceni. Boží slovo má v moci nás vnitřně nasytit. Ježíš jim řekl: „Já jsem ten chléb života. Kdo přichází ke mně, jistě nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit.“ (J 6,35) Bible je dopis z lásky k nám poslaný od Boha. Čím víc Boha milujeme, tím víc milujeme i jeho Slovo.

 

Oltář s kadidlem

 

Oltář s kadidlem je symbolem modliteb křesťanů. „A přišel jiný anděl, který měl zlatou kadidelnici, a postavil se k oltáři; bylo mu dáno množství kadidla, aby je dal s modlitbami všech svatých na zlatý oltář, který je před trůnem.“ (Zj 8,3) Věřme, že naše modlitby Bůh slyší. Modlitba je rozhovor s Bohem. Může se stát velmi důvěrným rozhovorem. Čas v modlitbě může být příjemný.

 

Modlila jsem se za to, aby mě Bůh naučil se modlit. Dovedla jsem se v minulosti modlit, ale jaksi to drhlo. Občas jsem se koukala na hodinky a kontrovala, jak dlouho se modlím. Jak se asi cítí Bůh, když se díváme, kdy už skončí čas modliteb? Asi si Bůh říká: „Chce tedy být se mnou nebo ne?“

 

 „A vyleji na dům Davidův a na obyvatele Jeruzalémské Ducha milosti a pokorných proseb. I obrátí zřetel ke mně, kterého bodli…“ (Za 12,10) Je zajímavé, že Duch přímluvy souvisí se zjevením milosti. Volá po Boží milosti! Na to i my potřebujeme zjevení Boží milosti, abychom se mohli potom v té milosti modlit. Bůh chce určitou míru tohoto Ducha vylít na každého z nás. Pokud na nás pak tento Duch je, není pro nás dřina se modlit. Jde to samo. Tento Duch v nás sám volá, ať jsme kdekoli, na ulici, na hřišti, za volantem. Pak si můžeme oblíbit čas v modlitbě s Bohem.

 

Chcete vidět změny ve svém životě i ve svém okolí? Pokud se nemodlíme, jsme jako lidé, kteří nedýchají. Volejme k Bohu, ať nás naučí se modlit a ať nás použije podle své vůle.

 

Opona

 

Když zemřel Ježíš na kříži, opona se roztrhla. Ježíšova smrt na kříži nám otevřela přístup do Boží přítomnosti. Opět zde vidíme princip milosti. Nevstupujeme k Bohu na základě odříkaných „Otčenášů,“ či na základě naší snahy po „dobrém životě“. Vstupujeme jako lidé, kteří jsou v Kristu, v jeho spravedlnosti.

 

Svatyně svatých (velesvatyně)

 

Svatyně je místem, kde se setkáme s Boží přítomností. Boží přítomnost potřebujeme hledat, protože chceme, nikoli proto že musíme. Pokud s Bohem být „musíme“, jsme pod zákonem. Mějme čas s Bohem, protože „chceme“. Služba, práce apod. nás může unavit. Lidé nám začnou vadit, proto potřebujeme říct Bohu: „Naplň mě. Přijímám plnost Ducha svatého do svého života a spolu s Duchem svatým je do mě vlita i láska k lidem.“

 

Jedna z nejdůležitějších oblastí je naše jistota, že jsme milovaní. Bez času s Bohem přežíváme, ale opravdu nežijeme. Bůh nám chce dávat prožívat jistotu přijetí a jeho lásky, když jsme s ním. Potřebujeme mít jistotu Boží lásky a přízně. Partnerská láska duši nenasytí. Je to jen náš Pán, který má moc naplnit emocionální prázdnotu duše. Vždyť řeky živé vody budou tryskat z našeho nitra.

 

Truhla smlouvy

 

Truhla smlouvy je symbolem Nové smlouvy, kterou máme s Bohem. Stará smlouva je napsaná na desky zákona, Nová smlouva je vyrytá do našich srdcí. Nová smlouva stojí na spasení z milosti, vychází ze srdce. Vše dostáváme z milosti. Ježíš zemřel za nás, abychom mohli být dokonale svobodni. Centrem Staré smlouvy bylo dodržování zákona. Požadavky zákona však naplnil Ježíš ve své oběti na kříži.

 

Touha po Bohu

 

Jak už napovídá jeden z názvů pro svatyni (stánek setkávání), cílem je setkat se s Bohem. Vnímám silnou Boží touhu být s námi, touhu po společenství. Ta touha je v Božím srdci již od věků. Byla tam i za dob Starého zákona, kdy byl Izrael nevěrný Bohu. Přesto Bůh toužil po tom, aby s nimi měl společenství. „A já si říkal: Jak rád bych tě zařadil, postavil mezi syny a dal ti výbornou zemi, nádherné dědictví zástupů národů! Říkal jsem si, že mě budeš nazývat: Můj otče, a nebudeš se ode mě odvracet.“ (Jr 3,19) Jak silná touha je v Božím srdci po otcovském vztahu! Jak rád by nás uvedl do úplné svobody a přivedl nás do dědictví, do naší země. Může mu bránit náš nedostatek touhy a nedostatek vytrvalosti v hledání Boha.

 

Bůh Otec nás miluje a jako odpověď na jeho lásku je naše láska k němu. Bůh nás miloval první, naklonil k nám své srdce jako první. Elijášův duch „nakloní srdce otců k synům a srdce synů k otcům, abych při svém příchodu neranil zemi prokletím.“ (Mal 3,24) Miloval nás, když jsme ještě byli hříšní. „Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní.“ (Ř 5,8)

 

„Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání.“ (J 14,15) Opět vidíme, že prvně je láska k Bohu, potom chceme dodržovat Boží přikázání. Není to naopak, že prvně musíme zachovávat Boží přikázání a potom nás Bůh bude milovat.

 

Kolik věřících má výčitky svědomí, že netráví dost času s Bohem a mají potom výčitky svědomí, že se dost nemodlí, nečtou Bibli apod. Pokud nemáme dost času na Boha, je to velká škoda pro nás. Pokud jsme s Bohem, můžeme si dobře odpočinout. Já to dělám tak, že poslouchám hudbu na sluchátkách a třeba jen klečím a čekám na Boha. Bůh nám takto dá si odpočinout od práce, uklidnit mysl a občerství nás. Můžeme vstoupit do jeho přítomnosti a přijímat jeho lásku, pokoj a radost.

 

Duchovní hlad nás uvádí do stále bližší přítomnosti našeho Otce. Je to žízeň v našem duchu. Čím víc máme, tím víc ještě voláme, že chceme víc. Pokud v nás není touha, která je vidět, nemá Bůh na co odpovědět. On otvírá těm, kteří tlučou.

 

Potřebujeme se stát vnitřně zoufalými (ve smyslu žízně) po Bohu. Nejhorší totiž není náš duchovní stav. Nejhorší je, když v nás není touha po duchovním růstu, protože tehdy nás Bůh nemůže proměnit. Myslíme si, že jsme bohatí, ale my jsme chudí, protože máme málo Boží přítomnosti v životě. Nežijme v jakémsi „sebeuspokojení“. Na druhou stranu buďme spokojeni v Pánu! Buďme vděčni za vše, co už jsme od Boha dostali. Buďme vděčni za společenství s Pánem, které už máme i za míru Ducha svatého.

 

I když může vypadat vstoupení do Boží přítomnosti složitě, není to tak. Chození ve vděčnosti, milosti, v pokání, v modlitbě… se může stát naším životním stylem a budeme pak schopni se dostat do Boží přítomnosti rychle.