Vyber si: pastýře, nebo lichotníky!

John Bunyan popisuje ve své knize Poutníkova cesta [1] putování Kristiána a jeho druha Doufajícího. V Líbezných horách se setkali s pastýři, kteří se jmenovali Poznání, Zkušenost, Bdělý a Upřímnost. Když pokračovali dál ve své cestě, jeden z pastýřů jim dal popis cesty, kudy mají jít. Jiný jim radil, aby dávali pozor na Lichotníka. Třetí je varoval, aby nespali v očarovaném kraji. A čtvrtý jim popřál šťastnou cestu a s Pánem Bohem.

 

Šli tedy, až došli k místu, kde viděli, že na jejich cestu ústí jiná cesta, a navíc se zdálo, že je stejně rovná jako cesta, po které měli jít, takže nevěděli, kterou z těch dvou se dát. Vypadalo to totiž, že obě před nimi leží rovné jako když střelí, a tak tu tedy bez hnutí stáli a dumali o tom. A jak tak přemýšleli, kudy jít dál, přistoupil k nim najednou temný muž, zahalený však do bělavého roucha a tázal se jich, proč tam tak stojí. Odpověděli mu, že jdou do Nebeského města a nevědí, kterou z těchto cest se dát. „Pojďte za mnou,“ řekl ten muž, „tam jdu také.“ Následovali ho tedy po cestě, která teprve v tomto místě ústila na silnici a která postupně uhýbala a vzdalovala je tak od města, do kterého chtěli jít, takže za malou chvíli byli k němu zády. Přesto šli dál za ním. Ale poznenáhlu, dříve než si toho stačili všimnout, je zavedl na místo ze všech stran obehnané sítí, do které se oba tak zamotali, že nevěděli, co si mají počít. A vtom se bílé roucho svezlo temnému muži z ramen a oni pochopili, kde se to ocitli. A tak tam leželi a nějakou dobu plakali, protože se jim nedařilo se vyprostit.

 

Tu řekl Kristián svému příteli: „Teď teprve vidím, jakou jsem udělal chybu. Neříkali nám snad pastýři, abychom si dávali pozor na lichotníky? Stalo se nám tak, jak praví mudrc: Muž, který lichotí bližnímu, rozprostírá síť jeho krokům.

 

Doufající: „Také nám dali přesný popis, kudy jít, abychom se v cestě lépe vyznali, ale v jejich pokynech jsme také zapomněli číst a nevyvarovali jsme se stezek zhoubce. Pokud jde o lidské činy, slovu tvých rtů věren vyvaroval jsem se stezek zhoubce.

 

A tak leželi a naříkali, uvězněni v síti, sami nad sebou. Nakonec zpozorovali, jak se k nim blíží zářící postava muže s karabáčem v ruce. Když přišla k místu, kde byli, otázal se jich muž, odkud jsou a co tam dělají. Řekli mu, že jsou chudí poutníci, kteří jdou na horu Sion, že je ale svedl z cesty temný muž oděný v bílých šatech. „A ten nás navedl, abychom ho následovali, protože tam jde také.“ Zářící muž s karabáčem na to řekl: „To je Lichotník, falešný apoštol, který se proměnil v anděla světla.“ Roztrhl pak síť a pustil je ven. Pak jim řekl: „Pojďte za mnou, abych vás mohl znovu dovést na vaši cestu.“ Dovedl je tedy nazpátek na cestu, kterou opustili, když šli za Lichotníkem. Pak se jich zeptal: „Kde jste včera přenocovali?“ „S pastýři v líbezných horách,“ řekli. Pak se jich otázal, zda jim pastýři nedali písemné pokyny, kudy jít. „Dali,“ odpověděli mu. „Když jste se zastavili, vytáhli jste si pokyny a přečetli si je?“ „Ne,“ odvětili. „Proč?“ zeptal se jich. Řekli, že zapomněli. Dále se jich ptal, zda jim pastýři neradili, aby si dávali pozor na Lichotníka. „Ano,“ odpověděli. „Nenapadlo nás ale, že by ten muž, který tak krásně a zbožně mluví, mohl být on.“

 

Pak jsem ve snu viděl, že jim poručil, aby si lehli, a když tak učinili, pořádně je zmrskal, aby je naučil, která je to ta správná cesta, po které mají jít. A zatímco je mrskal, říkal: „Já kárám a trestám všecky ty, které miluji. Buď tedy horlivý a naprav se!“ Když mrskání skončilo, kázal jim pokračovat v cestě a mít dobře na paměti další pokyny pastýřů. Poděkovali mu tedy za všechnu laskavost, kterou jim projevil, a šli zvolna dál po správné cestě a zpívali si:

 

Kdo tudy jdete, přistupte blíž na chvíli:

Hle, jak se vede těm, kdo zabloudili!

Jak se oba chytli do pevných sítí!

Kdo rad dobrých nedbá, též se tak chytí.

Pravda, zas volní jsou, však, jak jste zřeli,

Výprask slízli notný – tak buďte bdělí!

 

Tak až potud vidění Johna Bunyana. Chci pokračovat dále a zodpovědět několik otázek: Kdo to jsou lichotníci? Jak se projevují v našem životě? Jak je můžeme rozeznat a jak se jich vyvarovat? Jak se vyvarovat také toho, aby se z nás nestali lichotníci? Jaké je ovoce lichocení? A na závěr, jaký je vztah mezi pastýři a lichotníky?

 

Lichotníci jsou lidé, kteří nás potvrzují na našich hříšných a svévolných cestách a v našich nesprávných postojích a činech. Ukazují nám na lidská řešení problémů. Povzbuzují též naši neochotu se měnit jednostranným poukazováním na potřebu změn okolí. Tím vším nás odvádějí (pokud jim dáme sluchu) od Boha a jeho řešení.

 

Lichotníci tak jednají často kvůli vlastnímu prospěchu, kterým je především přízeň druhých. Dalšími motivy může být strach z člověka, pocit méněcennosti, manipulace, hmotný zisk, vysoké postavení atp. Juda říká: Toto jsou reptalové, nespokojenci, kteří jednají podle svých vlastních žádostí, jejich ústa honosně mluví a lichotí lidem kvůli vlastnímu prospěchu. (Ju 1,16) Někdy to však mohou být tělesní křesťané s neproměněnou myslí, kteří nejsou poddáni Pánově kázni, a v „dobrém“ úmyslu „slouží“ druhým.

 

Žalmista vyznává: Můj hlas zní k Bohu, úpěnlivě volám, můj hlas zní k Bohu, on mi bude naslouchat! V den svého soužení jsem hledal Panovníka, v noci jsem k němu vztahoval ruku a neoblevoval jsem, má duše se nenechala utěšit. Rozpomínám se na Boha a úpím, přemýšlím a klesám na duchu. (Ž 77,2‑4) O jaké útěše zde žalmista hovoří? Vždyť úpí, je skleslý a potěšení jistě hledá! Přesto říká: „Má duše se nenechala utěšit.“ Věřím, že mluví o laciné lidské útěše: „Všechno bude dobrý! Všechno jistě dobře dopadne!“ Žalmista se nespokojí s ničím menším, než se setkáním s Hospodinem a s jeho útěchou a pomocí. Ztrápenému člověku pomůžeme jiným způsobem: „Potřebuješ živého Boha. Jenom on ti může pomoci. Chce mluvit k tvému srdci a dát ti naději, víru a řešení. Můžu se s tebou modlit? Stojím za tebou v přímluvě.“

 

Žalmista má rozhodný postoj, který je pro nás příkladem: „Má duše se lichotníky utěšit nedá!“ Potřebuješ učinit jasné rozhodnutí: „Chci jít pouze po přímé a úzké cestě Páně! Chci Pána hledat na všech svých cestách! Chci jeho přítomnost! Chci být proměňován do jeho obrazu jeho způsoby!“

 

Abychom se my sami nestali lichotníky, potřebujeme chodit v pravdě a Boží lásce. Osvojme si postoj moudrého Elíhú, který říká Jóbovi a jeho třem nemoudrým přátelům: Nebudu šetřit ničí osobnosti, a není též člověka, jemuž bych lichotit chtěl. Neboť neumím říkat, co jiní by slyšeli rádi, a vím, že ten, kdo mne stvořil, by za to setřel mne brzy. (Jb 32,21‑22 Fischl) Též apoštol Pavel ukazuje na správné postoje Božího služebníka: Získávám si teď lidi, nebo Boha? Či se snažím líbit lidem? Kdybych se chtěl ještě líbit lidem, nebyl bych Kristův otrok. (Ga 1,10) Jak víte, nikdy jsme nepoužili lichocení ani jsme nebyli chtiví zisku ‑ Bůh je svědek! (1Te 2,5)

 

Lichocení odvádí člověka od pravdy a uvádí ho do sebeklamů, které jsou zpočátku velmi příjemné. Život ve lži však zavírá dveře pro Pánův pokoj, radost a jeho jednání, a naopak otevírá dveře pro démonické mocnosti. Šalomoun říká: Kdo lichotí svému bližnímu, rozprostírá síť na jeho nohy. (Př 29,5) Lichocení má též vliv na děti toho, kdo lichotí i toho, kdo lichocení přijímá. Jób říká: Kdo přátelům svým lichotí, způsobí, že oslepnou oči jeho synů. (Jb 17,5 Fischl) Zaslepenost rodičů způsobuje i zaslepenost jejich dětí.

 

Místo lichotníků Pán dává pastýře. Jsou to lidé, kteří vedou stádo jasným směrem. Vodí je na nejlepší pastviny, které znají. Starají se o ovce a chrání je před divou zvěří. Též usilují o to, aby vydaly co největší užitek. Pastýři jsou Božími služebníky. Bůh si používá své služebníky ke službě lidem, které miluje. Ovce pastýře následují. Pastýři však za ovce nemohou jíst, chodit, bečet a dávat mléko a vlnu. Jsou věci, které jsou zodpovědností pastýře a věci, které jsou zodpovědností ovce. Proto Pavel říká: Poslouchejte své vůdce a buďte poddajní, neboť oni bdí nad vašimi dušemi jako ti, kdo budou vydávat počet; ať to mohou dělat s radostí, a ne se vzdycháním, neboť to by vám nebylo k užitku. (He 13,17) Jestli jsi znovuzrozený, nutně potřebuješ pastýře a stádo. Samotná ovce neobstojí.

 

Znamená to, že se pastýři ve svých radách nikdy nemohou zmýlit? Nic takového neříkám. Pokora je, že si nechám posloužit i od nedokonalých lidí. Skuteční duchovní služebníci vedou k nalezení rady od Hospodina. Vedou k naslouchání Bohu především skrze Písmo a k závislosti na Bohu, a ne na sobě. Apoštol Pavel staví jako vzor makedonské křesťany a říká o nich, že dali sami sebe nejprve Pánu a skrze Boží vůli i nám (2K 8,5). Nejde zde o nějaké manipulativní praktiky, ale o společné naplnění Boží vůle v naší odevzdanosti Bohu.

 

Když nepočítám některé křesťany, kteří nemají žádného pastýře a žádné společenství (viz Mt 9,36), vnímám v Božím lidu tři nešvary ohledně postojů k pastýřské službě.

 

Za prvé, někteří lidé mají pastýře někde hodně daleko. Vidí se s ním minimálně, ale tvrdí, že jemu jsou vykazatelní. Pastýř musí být s ovcí, aby ji znal. Musí vidět, kde a jak žije. „Pastýř“ stovky nebo tisíce kilometrů daleko nemůže být pro danou osobu duchovním pastýřem, ale nanejvýš určitým omezeným rádcem.

 

Za druhé, pastýře zaměňují se svým přítelem. Jistě i pastýř ti může být přítelem, avšak tvůj přítel ti nenahradí pastýře. Tvůj přítel vůbec nemusí mít pomazání a vhled pastýře a pokud jsi ho zaměnil za svého pastýře, dostáváš sebe i jeho do problémů.

 

Za třetí, pastýře mají pouze podle jména, avšak ne podle skutečnosti. Alibistické zaštiťování pastýřem nikdy nenahradí pastýřskou službu. Odpověz si na následující otázky: Kdo jsou moji pastýři? Kdo má za mě před Pánem zodpovědnost? Hledám jeho radu v zásadních krocích a rozhodnutích? Komu naslouchám a koho respektuji? Na jakých pastvinách a čím se živím? Které je moje společenství, v němž chci nést užitek? Jak se podílím na životě společenství, jehož jsem součástí?

 

Zakončím výzvou apoštola Pavla k pastýřům a varováním ohledně poslední doby: Zapřísahám tě před Bohem a Kristem Ježíšem, který bude soudit živé i mrtvé, a při jeho zjevení a jeho kralování: Hlásej Slovo, přicházej s ním vhod či nevhod, usvědčuj, domlouvej, napomínej se vší trpělivostí a s vyučováním. Neboť přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, nýbrž si podle vlastních žádostí budou shromažďovat učitele, aby jim říkali, co je jim příjemné; odvrátí sluch od pravdy a obrátí se k bájím (doslova: mýtům). (2Tm 4,1‑4)

 

[1] John Bunyan: Poutníkova cesta, Argo, 1996, s. 129.138-139.

 

Tomáš Korčák, 2004, 2023